Chinua Achebe: Misionáři v Africe
Misionáři strávili první čtyři či pět nocí na tržišti a ráno chodili do vesnice kázat evangelium. Ptali se, kdo je králem vesnice, ale lidé jim odpovídali, že žádného krále nemají. „Máme muže s vysokým titulem, velekněze a starší“.
Po vzrušeném prvním dni nebylo snadné shromáždit muže s vysokými tituly a starší. Misionáři však nepolevili a nakonec byli přijati vládci Mbanty. Žádali o pozemek na stavbu kostela.
Každý klan i vesnice měly svůj „zlý les“. V něm byli pohřbeni všichni, kdo zemřeli na opravdu zlé choroby, jako jsou malomocenství a neštovice. Tam se také skladovaly mocné fetiše velkých kouzelníků po jejich smrti. Zlý les tedy oživovaly zlověstné mocnosti a síly temnot. Právě takový les dali vládci Mbanty misionářům. Ve svém klanu jej vůbec nechtěli, a tak jim nabídli to, co by nikdo se zdravým rozumem nepřijal.
Když se mezi sebou radili vládci kmene, Uchendu jim řekl: „Chtějí pozemek na výstavbu své svatyně. Nějaký pozemek jim dáme“. Odmlčel se, zatímco druzí překvapeně a nesouhlasně bručeli. „Dejme jim kus zlého lesa. Chlubí se vítězstvím nad smrtí. Tak ať nám to vítězství ukážou na skutečném bojišti, které jim dáme“. Se smíchem souhlasili a poslali pro misionáře, které předtím vyzvali, ať jdou na chvíli pryč, že si musí mezi sebou něco pošeptat. Nabídli jim, ať si zlého lesa vezmou, kolik chtějí. K jejich krajnímu úžasu jim misionáři poděkovali a dali se do zpěvu.
„Oni tomu nerozumějí“, řekl jeden ze starších, „ale oni to pochopí, až si zítra ráno na ten svůj pozemek zajdou“. A rozešli se.
Nazítří ráno začali ti blázni skutečně mýtit les a stavět dům. Obyvatelé Mbanty očekávali, že do čtyř dnů zahynou. Minul den první, druhý, třetí a čtvrtý, a nikdo nezemřel. Nikomu to nešlo na rozum. Tenkrát se projevilo, že bělochův fetiš má neuvěřitelnou moc. Nosí prý na očích brýle, aby viděl zlé duchy a mohl s nimi mluvit. Zakrátko získal první tři přeběhlíky k nové víře.
Nová víra Nwoyeho od prvního dne přitahovala, ale on to tajil. Ze strachu před otcem si netroufal přibližovat se k misionářům. Byl však vždy u toho, když přišli kázat na tržiště nebo na vesnické hřiště. A už se začínal učit některé jednoduché příběhy, které vyprávěli.
„Teď jsme postavili kostel“, pravil tlumočník pan Kiaga, který měl na starosti rodící se náboženskou obec. Běloch se vrátil do Umuofie, kde si zbudoval ústředí a odkud pravidelně navštěvoval kongregaci pana Kiagy v Mbantě.
„Teď jsme postavili kostel“, řekl pan Kiaga, „a chceme, abyste sem každý sedmý den přicházeli uctívat pravého Boha“.
Příští neděli obcházel Nwoye sem a tam kolem malé budovy z červené hlíny s doškovou střechou, ale nenašel dost odvahy vejít. Slyšel zpěv, který zněl přesvědčivě a hlasitě, ačkoli zpívala jen hrstka lidí. Kostel stál na okrouhlé pasece, jež vypadala jako otevřený chřtán zlého lesa. Vyčkává, než sevře zuby? Po procházce kolem kostela se Nwoye vrátil domů.
Mezi lidmi v Mbantě se vědělo, že bohové a předkové někdy leccos dlouho trpí a úmyslně člověku dovolují, aby jim vzdoroval. Avšak i v takových případech dodržují lhůtu sedmi tržních týdnů neboli dvaceti osmi dní. Tuto lhůtu nesmí nikdo překročit. Proto ve vesnici rostlo vzrušení, když nadcházel sedmý týden od té doby, co si nestoudní misionáři postavili ve zlém lese kostel. Vesničané byli tak přesvědčeni o jisté záhubě, která na tyto lidi čeká, že si pár konvertitů svou oddanost nové víře raději rozmyslelo.
Posléze nadešel den, kdy už všichni misionáři měli být mrtví. Ale byli dosud naživo a nadále budovali červený dům s došky panu Kiagovi, svému učiteli. V tom týdnu získali pár nových věřících a poprvé i jednu ženu. Byla to manželka zámožného rolníka Amadiho a jmenovala se Nneka. Chodila s outěžkem.
Už předtím byla Nneka čtyřikrát těhotná a rodila. Pokaždé však porodila dvojčata a ta byla okamžitě pohozena. Takovouhle ženu už manžel a rodina začínali ostře kritizovat, a tak je příliš nepobouřilo, když se dozvěděli, že jim utekla ke křesťanům. Aspoň se jí snadno zbavili.
Kapitola dvacátá třetí
[…]
Dva dny po zničení kostela se nic nedělo. V Umuofii chodili všichni muži ozbrojeni puškou nebo mačetou. Nechtěli se dát přistihnout nepřipravení jako muži v Abame.
Potom se ze svých cest vrátil okresní komisař. Pan Smith šel hned za ním a dlouho spolu debatovali. Muži z Umuofie tomu nevěnovali pozornost, a kdyby si toho povšimli, stejně by si mysleli, že na tom nesejde. Misionář často navštěvoval svého bílého bratra. Na tom nebylo nic divného.
Za tři dny okresní komisař vyslal k umuofijským předákům svého úlisného posla se žádostí, aby ho navštívili na jeho úřadě. Na tom rovněž nebylo nic divného. Často je k sobě zval na besedy, jak tomu říkal. Mezi šesti pozvanými vůdci byl i Okonkwo.
Okonkwo upozorňoval ostatní, ať tam jdou ozbrojeni. „Muž z Umuofie pozvání neodmítá. Může odmítnout udělat to, co od něho žádají, ale neodmítá to, že ho žádají. Časy se ale změnily a my musíme být dobře uchystáni“.
Tak se na návštěvu k okresnímu komisaři vydalo šest mužů s mačetami. Pušky si nenesli, protože by to nebylo slušné. Zavedli je do budovy, kde seděl okresní komisař. Přijal je velmi zdvořile. Sundali tašky z kozí kůže i mačety v pochvách, položili je na zem a posadili se.
Komisař se ujal slova: „Požádal jsem vás, abyste přišli kvůli tomu, k čemu došlo za mé nepřítomnosti. Tu a tam jsem něco slyšel, ale nevěřím tomu, dokud nevyslechnu vaši stranu. Pohovořme si o tom jako přátelé a nalezněme nějaký způsob, jak zajistit, aby se to neopakovalo“.
Ogbuefi Ekwueme vstal a začal vykládat.
„Okamžik“, řekl komisař, „chci sem zavolat své muže, aby i oni vyslechli vaše stížnosti a vyvarovali se chyb. Mnozí z nich pocházejí zdaleka, a přestože mluví vaší řečí, neznají vaše zvyky. Jamesi! Jdi a přiveď je!“ Tlumočník vyšel z místnosti a za chvilku se vrátil s dvanácti muži. Přisedli k mužům z Umuofie a Ogbuefi Ekwueme opět začal líčit, jak Enoch zabil jednoho egwugwu.
Stalo se to tak rychle, že žádný ze šestli mužů nepostřehl, co přijde. Rvačka byla příliš krátká na to, aby někdo stačil vytasit mačetu. Šest mužů bylo spoutáno a odvedeno na strážnici.
Později jim okresní komisař řekl: „Neublížíme vám, ale jen pokud se rozhodnete s námi spolupracovat. Nastolili jsme u vás mírumilovnou správu, abyste byli šťastní. Jestliže s vámi bude kdokoli špatně zacházet, přijdeme vám na pomoc. Ale nedovolíme ani vám, abyste špatně zacházeli s jinými. Máme soud, který projednává případy a vykonává spravedlnost právě tak, jak se to dělá v mé vlasti pod vládou veliké královny. Odvedl jsem vás sem, protože jste se spolčili, abyste jiné týrali, vypalovali lidem domy a svatostánky. V panství naší královny, nejmocnější vládkyně na světě, se nic takového nesmí provádět. Rozhodl jsem se, že zaplatíte pokutu dvou set pytlů kaurí. Budete propuštěni, jakmile s tím vyslovíte souhlas a zavážete se vybrat od svých lidí tu pokutu. Co tomu říkáte?“
Šest mužů rozmrzele mlčelo a po chvilce je komisař opustil. Když odcházel ze strážnice, řekl soudním poslům, aby s těmi muži nakládali uctivě, že jsou to vůdci Umuofie. „Ano, pane“, zasalutovali.
Okamžitě po komisařově odchodu vytáhl vrchní soudní posel, který byl i vězeňským holičem, břitvu a oholil všechny ty muže dohola. Věznění byli nadále spoutaní a na strážnici sklíčeně posedávali a přecházeli.
„Kdo z vás je náčelníkem?“, zeptal se posměšně posel. „Koukáme, že v Umuofii nosí kdejaký chudák náramek nad kotníkem, že má titul. Platí se za něj aspoň deset kaurí?“
Šestice mužů ten den i nazítří nic nejedla. Nedostali ani napít vody, a když se jim chtělo močit, nepustili je z budovy ven, aby si ulevili ve křoví. V noci dovnitř vcházeli poslové, popichovali je a otloukali jim jednu holou hlavu o druhou.
[…]
Kapitola dvacátá pátá
Když okresní komisař přišel do Okonkwova dvora v čele ozbrojeného oddílu vojáků a soudních poslů, našel tam hlouček mužů sklesle sedících v chýši. Poručil jim, ať jdou ven, a oni ho v tichosti poslechli.
„Komu z vás říkají Okonkwo?“, zeptal se tlumočníkovým prostřednictvím.
„Není tady“, odpověděl Obierika.
„Kde je?“
„Není tady!“
Komisař se rozčílil a zrudl. Přítomné muže varoval, že je všechny zavře, jestli hned nepřivedou Okonkwa. Muži si něco mezi sebou šeptali a potom se znovu ozval Obierika: „Můžeme vás odvést tam, kde je, a vaši muži nám snad pomohou“.
Komisař nerozuměl tomu, co má Obierika na mysli, když říká, že jim snad jeho muži pomohou. Říkal si jen, že je k vzteku, jak si tihle lidé oblíbili nadbytečná slovíčka.
V čele šel Obierika a za ním pět nebo šest dalších. Následoval komisař a jeho muži s puškami připravenými ke střelbě. Komisař Obieriku varoval, že je postřílí, jestliže se se svými muži pokusí o nějakou skopičinu. A tak šli.
Za Okonkwovým dvorem bylo malé křovisko. Do něho se dalo ze dvora vejít jedině malým okrouhlým otvorem ve zdi z červené hlíny. Tudy drůbež vcházela a vycházela při svém nekonečném shonu za potravou. Tou dírou se člověk neprotáhne. Právě do toho křoviska Obierika zavedl komisaře a jeho muže. Obstoupili dvůr a drželi se těsně u zdi. Nebylo slyšet nic než šelestění suchého listí pod jejich nohama.
Pak přišli ke stromu, na němž se houpalo Okonkwovo tělo, a oni se zarazili a ztuhli.
Obierika řekl: „Snad nám vaši muži pomohou ho sundat a pohřbít. Posalli jsme pro cizí lidi z jiné vesnice, aby to pro nás udělali, ale těm to může trvat dlouho“.
Okresní komisař ihned obrátil. Z rázného vládce se stal student primitivních zvyků.
„Proč ho nemůžete sundat sami?“, zeptal se.
„Je to proti našim zvykům. Je to rouhání, když si člověk vezme život. Je to urážka země a muž, který to spáchá, nebude svými lidmi z klanu pochován. Jeho tělo patří zlu a smějí se ho dotknout jen cizí. Proto žádáme vaše lidi, ať ho sundají, protože jsou cizí“.
„Pohřbíte ho jako každého jiného?“, zeptal se komisař.
„My ho pohřbít nemůžeme. To mohou jen cizí. Zaplatíme za to vašim mužům. Až bude pochován, splníme svou povinnost. Přineseme oběti, abychom očistili znesvěcenou půdu“.
Obierika zíral na přítelovo houpající se tělo a pak se náhle otočil k okresnímu komisaři a divoce pravil: „Ten muž byl jedním z největších mužů v Umuofii. Dohnali jste ho k sebevraždě a teď bude pohřben jako pes…“ Už nemohl mluvit, hlas se mu chvěl a slova ho dusila.
„Drž hubu!“, zařval zcela zbytečně jeden z poslů.
„Sundejte to tělo!“, nařídil komisař vrchnímu poslovi, „odneste ho k soudu a všechny tyhle lidi tam odveďte taky“.
„Ano, pane“, řekl posel a zasalutoval.
Komisař odešel a vzal s sebou tři nebo čtyři vojáky. Za ty četné roky, kdy se úporně snažil vnášet civilizaci do různých částí Afriky, se toho hodně naučil. Například to, že okresní komisař nesmí nikdy asistovat u tak nedůstojných malicherností, jako je odřezávání mrtvého ze stromu. Domorodci by si pak o něm udělali špatné mínění. V knize, kterou hodlá napsat, tohle zdůrazní. Vracel se k soudu a přemýšlel o té knize. Každý den mu přinášel nějaký nový materiál. Příběh tohoto muže, který zabil posla a oběsil se, bude zajímavé číst. Mohl by o něm napsat celou kapitolou. Vlastně celou kapitolu ne, ale aspoň pořádný odstavec. Dalo by se tam přidat ještě mnoho dalšího a člověk musí energicky vypouštět detaily. Po mnoha úvahách už zvolil název té knihy: Pacifikace primitivních kmenů na dolním toku Nigeru.
Chinua Achebe, Svět se rozpadá, Praha 2003 (přel. Vladimír Klíma ), s. 118-120, 153-155, 164-166.