Petr A. Kropotkin: Etické principy anarchismu (1890)
Dějiny lidského myšlení připomínají houpání kyvadla. Každý kyv však trvá někdy i několik staletí. Myšlení někdy jen tak podřimuje, občas na krátkou dobu ustrne, ale pak se po dlouhém spánku opět probouzí. Potom se zbavuje okovů, kterými je spoutali všichni, kdo byli ve věci zainteresováni, tj. vládci, zákonodárci, duchovenstvo. Myšlení přetrhává svá pouta. Ostře kritizuje všechno, čemu je učili, odhaluje náboženské, právní a společenské předsudky, ve kterých do té doby přežívalo. [...]
Nicméně tradičním nepřátelům svobodného lidského myšlení, tj. vládcům, zákoníkům a kněžím, po jejich prohře brzy otrne. [...] Využívají otrockost povahy a myšlení, kterou znají z vlastní zkušenosti. […]
Kněz dítě vyučuje myšlenkám o zákonu, aby se lépe podřídilo jeho „božskému zákonu“. Právník zase blábolí o božském zákonu, aby si dítě lépe osvojilo trestní zákoník. A tak myšlení budoucích generací získává náboženský nádech. [...]
V období takové strnulosti a spánku se jen těžko dá mluvit o mravních otázkách. Pozici mravnosti zaujímají náboženská rutina a pokrytectví „právnictví“. Lidé nic nekritizují a žijí jen tak ze zvyku. Dodržují tradice a všechno je jim víceméně lhostejné. [...]
Všechno, co bylo v člověku dobrého, významného a velkodušného, se v něm pomalu, ale jistě otupuje a rezaví, stejně jako se tupí a rezaví nůž, není-li používán. Ze lži se stává ctnost. Z podlízavosti se stává povinnost. […]
[V]šechny lidské skutky, dobré nebo špatné, prospěšné nebo škodlivé, jsou vykonány kvůli jediné pohnutce: kvůli získání osobního uspokojení. […]
Srovnávat mizerné šejdíře s člověkem, který položí svůj život proto, aby osvobodil utlačované anebo vystoupil na popraviště jako jedna ruská revolucionářka, je téměř hanebné, protože výsledky jejich životů jsou pro lidstvo v nejvyšší míře odlišné, jedny jsou hodny úcty, jiné opovržení. […]
[K]dyž rostlina obrací svůj květ ke slunci a na noc skládá své lístečky, znamená to jen, že všechny tyto bytosti jsou plně pod vlivem instinktu vyhnout se tomu, co je nepříjemné, a vyhledat, co je příjemné. Platí to o všech stejnou měrou, jak o mravenci, tak o opici, tak o australském domorodci, o křesťanském mučedníkovi, stejně jako o mučedníkovi-revolucionáři. [...] V tom spočívá podstata života. [...]
[A]ť už je lidské jednání, jaké chce, ať si člověk volí jakýkoliv způsob chování, vždycky jedná tak, jak tomu musí být, protože je ovládán vlastní přirozeností. [...]
[T]o je podstata toho, co jsem nazvali teorie egoismu. […]
[P]rokletá myšlenka o trestu a odměně se člověku vždycky a všude při uvažování plete pod nohy. na každém kroku se setkáváme s tímto hloupým pozůstatkem náboženského školení, díky němuž jsme dospěli k tomu, že skutek bude dobrý jedině tehdy, bude-li inspirován shůry, a indiferentní bude tehdy, pokud v něm bude chybět nadpřirozený prvek. […]
[A]ni teologové, ani metafyzikové nedokázali vidět jednoduchý a ohromující fakt, že všichni živočichové žijící ve společenstvích umějí dobro a zlo rozlišovat úplně stejně jako člověk. […]
Když se nad otázkou jen trošku zamyslíte, ihned vám bude jasné, že to, co je chápáno jako dobré mezi mravenci, mezi svišti, mezi křesťanskými kazateli a mezi nevěřícími učiteli mravnosti, je prospěšné pro zachování rodu. A naopak, co je považováno za zlo, rodu škodí. […]
Mravnost, která vyplývá ze znalosti živočišného světa [...] říká: „Jednej s ostatními tak, jak bys chtěl, aby ve stejných podmínkách jednali s tebou.“ [...] Je třeba uvést, že je to jen rada, ale ačkoliv je to jen rada, je to výsledek dlouholeté zkušenosti, který byl vyvozen ze společenského života mnoha živočichů, takže podobné jednání se mezi všemi těmito živočichy, kteří žijí ve společenstvích, nevyjímaje člověka, stalo zvykem. […]
Nebudeme se zabývat [...] vysvětlením utilitárních filozofů, kteří lidský mravní cit vyvozovali ze svých úvah o individuální prospěšnosti, kdy je určité jednání prospěšné pro samotného jedince. Tito mudrcové tvrdí, že člověk jedná mravně kvůli vlastnímu prospěchu. Tím ignorují cit pro pospolitost, pocit sounáležitosti s celým lidstvem, který existuje v každém jedinci. […]
[Č]ím více ve vás nejrůznější životní okolnosti, okolní lidé anebo síla vašeho vlastního myšlení a vaší vlastní představivosti vyvinou zvyk jednat v tom smyslu, ke kterému vás nabádá vaše mysl a představivost, tím více se ve vás bude mravní cit rozvíjet, a tím spíše se z něj stane zvyk. […]
Vzájemná podpora je v celé živočišné společnosti zákon. Je to všeobecný přírodní fakt, který je mnohem podstatnější než boj o přežití, jehož nádheru nám tak barvitě líčí buržoazní spisovatelé, a chtějí nás tím zmást. [...]
Čím více si každý člen společenství uvědomuje vlastní závislost na všech ostatních, tím více se ve všech rozvíjejí dvě kvality, které jsou zárukou vítězství a pokroku, tj. statečnost a svobodná iniciativa každého jednotlivce. [...]
[C]it pro solidaritu (vzájemnost) a zvyk jej používat v lidstvu ani v těch nejčernějších historických obdobích nemizí. Dokonce i tehdy, když tento významný princip společenského života dočasně upadá. [...]
[P]rincip, podle něhož máme s jinými jednat tak, jak chceme, aby jednali s námi, není nic jiného není princip Rovnosti, tj. základní princip anarchismu. […]
Nejúčinnějším nástrojem živočišného světa v jeho boji o přežití je rovnost ve vzájemných vztazích a z ní pramenící solidarita. Rovnost je spravedlnost. [...]
[M]y sami žádáme, aby nás zabili jako jedovatou zmiji, pokud vnikneme do cizí země, do Mandžuska nebo k Zuluům, kteří nám nikdy neudělali nic špatného. Našim synům a našim přátelům říkáme: zabij mne, pokud se někdy přidám na stranu dobyvatelů. […]
Dobrý a poctivý člověk dá sám raději přednost smrti, než by ostatním lidem způsobil nějaké neštěstí. […]
Je jasné, že člověk, který si osvojil více mravních návyků, bude stát výše než křesťan, který o sobě říká, že jej ďábel neustále ponouká ke zlu a že odolává pokušení, a jen blábolí o pekelných mukách a radostech rajského života. […]
Trváme na lásce a nenávisti, protože obojí živočišným společenstvím plně postačuje k tomu, aby mezi sebou zachovávala a rozvíjela mravní city, proto to bude tím spíše lidskému rodu.
Vyžadujeme jen jedno. Chceme odstranit vše, co v současné společnosti brání ve svobodném rozvoji těchto dvou citů. chceme odstranit stát, církev, vykořisťování, soudce, kněží, vládu a vykořisťovatele. […]
Když hlásáme náš anarchistický mravní princip rovnosti, odmítáme právo, na něž si vždycky dělali nárok hlasatelé mravnosti, tj. právo modelovat lidskou přirozenost ve jménu nějakého mravního ideálu. Toto právo nikomu nedáváme, a nechceme je ani pro sebe. […]
Buď silný! Vydávej energii svých vášní a myšlení, abys druhým dával své znalosti, svou lásku a svou aktivní sílu. […]
Bojuj, aby měli všichni možnost žít bohatým a přes okraj překypujícím životem. Věř tomu, že v tomto boji najdeš tak veliké radosti, že v žádné jiné činnosti nenajdeš tak veliké radosti, že v žádné jiné činnosti nenajdeš nic, co by se jim mohlo vyrovnat.
To je vše, co ti může věda říct o mravnosti.
Volba je v tvých rukou.
Esej Etické principy anarchismu byl původně v roce 1890 napsán francouzsky pod názvem Morale Anarchiste pro anarchistické noviny La Révolte. Později ho sám autor v roce 1907 přeložil do ruštiny a podle autorových slov může být považován za jeho ruské znění. Následně pak vyšel v roce 1907 v Londýně pod názvem Chléb a vůle.
Petr A. KROPOTKIN, Anarchistická etika, z ruského originálu přeložil Alan Černohous, Olomouc 2000, s. 7-48.