Benedict Anderson: Myšlená společenství

V antropologickém duchu navrhuji následující definici národa: je to imaginární politické společenství – myšlené jako ze své podstaty limitovaná a suverénní komunita.

Je myšlená [„imagined“], protože ani členové toho nejmenšího národa nebudou nikdy znát většinu svých spoluobčanů, nikdy je nepotkají, dokonce o nich ani neuslyší, avšak v myslích všech žije obraz jejich společenství. Renan popsal tuto imaginaci svým zdvořile dvojsmyslným způsobem, když napsal, že „podstata národa je, že všichni jednotlivci mají hodně věcí společných a také že všichni dost věcí zapomněli“. S určitou zuřivostí vytváří Gellner srovnatelné tvrzení, když prohlašuje, že „nacionalismus není probouzením sebevědomí národů: vynalézá národy tam, kde neexistují“. Nedostatkem této formulace je fakt, že Gellner chce ukázat, jak se nacionalismus maskuje pod falešnou záminkou, přičemž vynalézání (národa) [„invention“] chápe ve smyslu jeho falešného konstruování [„fabrication”], místo aby hovořil o jeho myšlení [„imagining“] a vytváření [„creation“]. Naznačuje tak, že „opravdu“ existují společenství, jež mohou být přirovnána k národu. Ve skutečnosti jsou všechny společnosti, které jsou větší než archaické vesnice se svými bezprostředními kontakty (a možná dokonce i tyto), pouze myšlené. Komunity je třeba rozlišovat nikoliv ve smyslu jejich falešnosti či opravdovosti, nýbrž podle způsobu, jakým jsou mýšleny.

[…]

Národ je myšlen jako limitovaný, protože dokonce i ten největší, zahrnující asi miliardu lidských bytostí, má konečné - i když pružné - hranice, za kterými leží ostatní národy. Žádný národ nemyslí sám sebe jako společenství, které by zahrnovalo celé lidstvo. Ani ti nejmesianističtější nacionalisté nesní o dni, kdy se všichni členové lidské rasy připojí k jejich národu, takovým způsobem, jakým mohli - v určitých epochách - například křesťané snít o výlučně křesťanské planetě.

Dále je národ myšlen jako svrchovaný, protože se jeho koncept zrodil v období, kdy osvícenství a Revoluce zničily legitimitu božsky požehnané, hierarchicky uspořádané dynastické říše. Dospíval v období, kdy byli i nejdevótnější stoupenci jakéhokoli univerzálního náboženství konfrontováni s žijícím pluralismem těchto náboženství a s alomorfismem mezi ontologickou proklamací každé víry a jejím teritoriálním rozsahem; právě v této době sní národy o své svobodě – a pokud mají být podřízeny Bohu, tedy bezprostředně jemu. Zárukou a emblémem této svobody je suverénní stát.

A konečně je také myšlen jako společenství, protože navzdory skutečné nerovnosti a vykořisťování, které může v každém z nich přetrvávat, je národ vždy chápán jako hluboké horizontální přátelství. Ostatně právě toto bratrství je tím, co umožnilo, že během posledních dvou staletí bylo mnoho milionů lidí ochotno ani ne tak zabíjet, jako spíše umírat pro tyto „limitované imaginace“ [„limited imaginings“].

[…]

Tyto tištěné jazyky položily základy národnímu vědomí třemi odlišnými způsoby. Zaprvé (a především) vytvořily sjednocené pole výměny a komunikace, které se konstituovalo mezi výše stojící latinou a níže fungujícími lokálními dialekty. Řečníci používající mnoho variant francouzštiny, angličtiny či španělštiny, pro něž mohlo být obtížné nebo dokonce nemožné pochopit v rámci rozhovoru jeden druhého, získali schopnost porozumět si pomocí tisku a papíru. V tomto procesu si začali postupně uvědomovat ty stovky tisíc, možná dokonce miliony lidí, s nimiž sdílejí své specifické jazykové pole, a zároveň si uvědomovali, že do něj patří pouze tyto stovky tisíc nebo miliony lidí. Tito spolučtenáři, spojení navzájem prostřednictvím tisku, formovali ve své sekulární, partikulární, viditelné neviditelnosti embryo společnosti, myšlené na národním principu.

Za druhé, kapitalismus tisku [„print-kapitalism“] poskytl jazyku novou stálost, která v průběhu dlouhého období pomohla stvořit představu starobylosti, tak klíčovou pro subjektivní ideu národa. Jak připomínají Febvre a Martin, tištěná kniha představovala stálou formu, prakticky schopnou dočasně a prostorově nekonečné reprodukce. Kniha ztratila svou závislost na individualizujících a neúmyslně modernizujících návycích klášterních opisovačů. Takže zatímco se francouzština dvanáctého století zřetelně lišila od té, kterou psal Villon ve století patnáctém, v šestnáctém století se tempo změn výrazně zpomalilo. „V sedmnáctém století nabyly evropské jazyky obecně svých moderních forem. Jinak řečeno, do dnešních časů pokryla uplynulá tři století tyto stabilizované jazyky jen jakýmsi tmavým lakem; slova našich předků ze sedmnáctého století jsou pro nás srozumitelná v rozsahu, v jakém Villonovi slova jeho předků ze století dvanáctého nebyla.

Za třetí, kapitalismus tisku vytvořil jazyky moci [„languages-of-power“] jako kategorii, která se lišila od starších administrativních dialektů. Nevyhnutelně byla vždy jistá nářečí tištěnému jazyku bližší a dominovala jeho konečné podobě. Jiná, ještě stále přizpůsobitelná nově se formujícímu tištěnému jazyku, přišla o výlučnost především proto, že byla neúspěšná (nebo jen relativně úspěšná) v požadavku svébytné tištěné podoby. „Severovýchodní němčina“ se transformovala v Plattdeutsch, mluvenou nestandardní němčinu, protože byla kompatibilní s tištěnou němčinou způsobem, jakým mluvená čeština nebyla. Hochdeutsch, King´s English a později ústřední thajština byly shodně povýšeny na novou politicko-kulturní znamenitost. (Proto se v pozdním dvacátém století vyskytují v Evropě boje určitých „subnacionalit“, které chtějí změnit svůj podřízený status prostřednictvím dravého vpádu do tisku - a rádia).

[…]

Závěry, k nimž jsme dospěli na základě [předchozí] analýzy, můžeme sumarizovat tak, že souběh kapitalismu s technologií tisku umožnil v podmínkách fatální diverzity jazyka novou formu myšleného společenství, které ve své základní morfologii připravilo jeviště pro moderní národ.

Benedict Anderson, Imagined Communities. Reflections on the Origin and Spread of Nationalism, London 1983, s. 15-16, s. 47-48, s. 49.