Smlouva mezi Anglií a Japonskem (30. 1. 1902)

Čl. 1. Vysoké smluvní strany, uznávajíce společně nezávislost Číny a Koreje, prohlašují, že nechovají útočné úmysly vůči žádné z těchto zemí.

Majíce však na zřeteli své zvláštní zájmy, z nichž zájmy Anglie se vztahují hlavně k Číně, zatímco Japonsko kromě svých zájmů v Číně má po stránce politické, obchodní a hospodářské velmi vážné zájmy v Koreji, obě Vysoké smluvní strany uznávají, že každá z nich bude moci užívat takových prostředků,jaké uzná za nezbytné k zabezpečení svých zájmů, jestliže by byly ohroženy buď agresivním chováním jiné mocnosti, nebo nepokoji v Číně a Koreji, které by si vynucovaly intervenci jedné z Vysokých smluvních stran s cílem ochrany životů a majetku jejich poddaných.

Čl. 2. Jestliže by Velká Británie nebo Japonsko byly v obraně svých výše uvedených zájmů zavlečeny jinou mocností do války, druhá Vysoká smluvní strana zachová důslednou neutralitu a vynasnaží se bránit jiným mocnostem v nepřátelských krocích proti spojenecké straně.

Čl. 3. Jestliže ve výše uvedeném případě jakákoliv jiná velmoc nebo jakékoliv jiné mocnosti by se zapojily do nepřátelských akcí proti jedné ze spojeneckých stran, tu druhá smluvní strana jí přijde na pomoc a bude válčit společně s ní a mír uzavře na základě vzájemné shody.

Čl. 4. Vysoké smluvní strany prohlašují, že žádná z nich bez dorozumění s druhou stranou neuzavře separátní smlouvu s jakoukoli jinou mocností, která by byla na újmu výše uvedeným zájmům.

Čl. 5. V každém případě, kdy se Velká Británie nebo Japonsko budou domnívat, že výše uvedené zájmy jsou ohrožovány, budou se vzájemně obě vlády upřímně a otevřeně dorozumívat.

Čl. 6. Tato smlouva nabude platnosti ode dne jejího podpisu a počínaje tímto dnem zůstane v platnosti po dobu pěti let.

V případě, že by žádná ze smluvních stran dvanáct měsíců před uplynutím těchto pěti let nedala na vědomí svůj záměr vypovědět tuto smlouvu, bude pro ně závazná až do okamžiku, ve kterém ji jedna nebo druhá z Vysokých smluvních stran vypoví.

Avšak jestliže v tento den, označený jako termín ukončení smlouvy, se bude některá ze spojeneckých stran nacházet zavlečena do války, spojenectví bude eo ipso pokračovat až do uzavření míru.

Na důkaz toho níže podepsaní, náležitě zplnomocněni svými vládami, podepsali tuto smlouvu s

připojením pečetí.

Dáno dvojmo v Londýně 30. 1. 1902

Teksty zródłowe do nauki historii w szkole, Warszawa 1960, č. 37, s. 44-45. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám novověku II (1871-1918), Olomouc 1992.