I když měl deset divizí infanterie, Napoléon jich postavil [...] do linie jen šest. Za maršály Lannesem a Soultem nechal jako rezervu grenadiéry Oudinota, kteří byli tentokrát odděleni Lannesovým sborem, sbor Bernadotta, složený z divizí Droueta a Rivauda, a nakonec imperiální gardu. Měl tedy pod svým velením masu 25 000 mužů a mohl ji přemístit všude, kde bylo třeba a zvláště na výšiny Prackého kopce, aby se mohl zmocnit této výšky za každou cenu, jestliže je Rusové nedostatečně vyklidí. Bivakoval uprostřed této rezervy.
Když dokončil rozmístění, jeho důvěra šla tak daleko, že ho prozradil své armádě v proklamaci, ve které je cítit velikost událostí, které se odehrají. Tady je přesně v tom znění, jak byla čtena vojsku večer před bitvou:
„Vojáci,
ruská armáda je před námi, aby pomstila rakouskou armádu u Ulmu. Jsou to ty samé bataillony, které jste porazili u Hollabrunnu a které jste pak ustavičně pronásledovali až sem. Pozice, které zaujímáme, jsou vynikající; a když mě budou obcházet z pravoboku, odkryjí mi křídlo. Vojáci, já sám budu vést vaše batalliony. Budu se držet stranou, jestliže s obvyklou statečností vznesete nepořádek a zmatek do řad nepřátel. Ale kdyby bylo vítězství nejisté, uvidíte vašeho císaře, jak se vystavuje prvním střelám; neboť vítězství nesmí být na vážkách, zvláště v tento den, kdy se jedná o čest francouzské infanterie, která přináší tolik cti celému národu.
Neopouštějte své řady pod záminkou, že odnášíte raněné, a každý mějte na paměti jedinou myšlenku, že je třeba porazit anglické žoldáky, kteří tak nenávidí náš národ.
Toto vítězství zakončí naše tažení a budeme moci odejít na přezimování, kde se s námi spojí nové armády, které vznikají ve Francii a pak mír, který nastolím bude hoden mého lidu, vás a mě. Napoleon.“
Ten samý den přijal Haugwitze, který konečně dorazil do hlavního francouzského stanu, rozpoznal v jeho úlisné řeči všechnu faleš pruského dvora a cítil víc než kdy jindy potřebu odnést si rozhodné vítězství. Přijal velice zdvořile pruského vyslance, řekl mu, že bude zítra bojovat, že se s ním uvidí potom, když ho tedy neskolí kule z kanonu a že pak tedy bude čas jednat s berlínským kabinetem. Vyzval ho, aby se ještě tu samou noc vypravil do Vídně.
[...]
Adolph THIERS, Histoire du Consulat et de l´Empire, Paris 1845 à 1862, Robert Laffont 1972, s. 518-520. In: Robert MUCHEMBLED (pod vedením), Le XVIIIe siècle 1715-1815. Histoire moderne, Bréal 1994, s. 335.