Zigmunt Bauman: Židé v moderní Evropě

Z důvodů, které jsme rozebírali výše, nelze fenomén antisemitismu ve skutečnosti chápat jako příklad širší kategorie národnostních, náboženských a kulturních antagonismů. V antisemitismu nešlo ani o střet ekonomických zájmů (i když tato věc se v našem moderním věku konkurence, který se pojímá z hlediska zájmových skupin zapletených ve hře s nulovým součtem, často využívala v argumentaci ve prospěch antisemitismu) – udržoval se výhradně pomocí zájmů spojených se sebedefinováním a sebeprosazováním jeho propagátorů. Šlo v něm o rýsování hranic, nikoli o spor o hranice. V důsledku toho všeho ho nelze vysvětlit souborem lokálních a náhodou časově shodných faktorů. Jeho neuvěřitelná schopnost sloužit tolika odlišným a vzájemně nesouvisejícím zájmům a cílům vyrůstá právě z jeho jedinečné univerzálnosti, nadčasovosti a územní nezakotvenosti. Do tolika lokálních situací tak dobře zapadá právě proto, že s žádnou z nich není příčinně spojen. Přizpůsobování abstraktního Žida okolnostem nepodobných, často navzájem protikladných, vždy ale vášnivě vedených sporů neustále obnovovalo jeho vnitřní nekoherentnost. Díky tomu byl však stále vhodnější a přesvědčivější jakožto vysvětlení, jako by získával na démonické síle. O žádné jiné sociální kategorii západního světa by se nedalo říci to, co roku 1882 napsal Leo Pinsker o Židech: „Pro živé je Žid mrtvý; pro domácí je cizák a tulák; pro chudé a vykořisťované milionář; pro vlastence člověk bez vlasti.“

[…]

Ale ani elity se nemohly na židovskou loajalitu plně spolehnout, a to dokonce ani přechodně. Na rozdíl od příslušnosti těch, kdo se „narodili do” národního společenství, byla příslušnost pro Židy otázkou volvy, takže v zásadě „až na další“ odvolatelná. Hranice národních společenství (a tím spíše hranice jejich územních držav) byly stále nejisté a předmětem sporů, přílišné uspokojení se nepřipouštělo a příkazem dne byla ostražitost. Barikády se stavějí proto, aby rozdělovaly, a běda tomu, kdo jich užije jako průchodu. Vidět, jak si některá velká skupina může po libosti přecházet z jedné národní pevnosti do druhé, muselo vzbuzovat velkou úzkost. Odporovalo to staré pravdě o niž všechny staré i nové národy opíraly své nároky, připsanému charakteru národnosti a dědičnosti a přirozenosti národních entit. Krátkodechý liberální sen o asimilaci […] ztroskotal na zásadní neslučitelnosti nacionalismu s představou svobodné volby.

[…]

Jak je vidět z tohoto stručného shrnutí dlouhého výčtu projevů nepatřičnosti Židů, na cestě k modernitě byly sotva nějaké přibouchnuté dveře, v nichž by si Židé nepřiskřípli prsty. Z procesu, který je vysvobodil z ghetta, nemohli vyjít bez spousty šrámů. Představovali neprůzračnost a mnohoznačnost světa bojujícího a prahnoucího po jistotě. Seděli obkročmo na všech barikádách a přitahovali kulky z každé strany. Abstraktní žid byl opravdu chápán jako archetypální „viskozita“ moderního snu o řádu a jasnosti, jako nepřítel veškerého řádu  - starého, nového, a zejména toho žádoucího.

[…]

Modernita znamenala vyrovnávání rozdílů – přinejmenším jejich vnějších projevů –, ničila tedy samotný materiál, z něhož se vytvářejí symbolické distance mezi segregovanými skupinami. Jestliže takové rozdíly chyběly, nestačilo filosoficky hloubat na moudrostí reality, jaká je – což dělala dříve křesťanská doktrína, když si přála osmyslnit faktickou separaci Židů. Rozdíly teď bylo třeba vytvářet a chránit před strašlivou erozivní silou společenské a právní rovnosti a mezikulturní výměny.

Zděděné náboženské vysvětlení hranice – Židé odmítli Krista – na nový úkol evidentně nestačilo.

[…]

V podmínkách modernity vyžadovala segregace moderní metodu budování hranic. […] Měla-li být odlišnost Židů zachráněna před útokem moderní rovnosti, musela být přeformulována a položena na nové základy, pevnější než lidská schopnost vlastní kultivace a sebeučení. Jak to úsporně vyjádřila Hannah Arendtová, judaismis bylo třeba nahradit židovstvím: „Judaismu mohli Židé uniknout konverzí, z židovství úniku nebylo.“

Zygmunt Bauman, Modernita a holocaust, přel. Jana Ogrocká, Praha 2003, s. 78-79, 96-99, 101-102.