Viktor Bibl: Metternich a umění diplomacie

[…]

U kolébky této nové mírové a sňatkové politiky stál onen státník, který nahradil hraběte Stadiona, aby nyní po více než generaci určoval osudy císařství: hrabě Clemens Lothar Metternich – svérázná osobnost, mnohými hanobena a nenáviděna, ale stejně tak obdivována a zbožňována. Pozdější dějepisci jsou postaveni před nelehký úkol nalézt správnou míru mezi zajisté spravedlivým přeceňováním a tomu odpovídajícím podceňováním.

Tento pohledný, vysoký, štíhlý muž – pomysleme jen na známý Lawrencův obraz – byl bezpochyby obdařen výjimečnými dary, které jej pasovaly do role, srovnatelné pouze s rolí Bismarckovou ve druhé půli toho století. Byl jistě zručným diplomatem, duchaplný, vzdělaný, byť jeho vzdělání – hodné doby osvícenství, v níž vyrostl – nešlo do hloubky, požitkářský, neúnavný ctitel žen a jimi též milován, přece však v radostném víru společenského života se zcela neztrácejíc, vybaven šťastným darem pracovat lehce a rychle. Slovo mu šlo rychle od úst až s přibývajícím věkem ztrácelo smysl pro míru – přičemž je třeba dodat, že zjevně v důsledku pohnutého života – přinejmenším duševně – předčasně zestárl. V jeho písemném projevu se průzračná jasnost vyjádření myšlenek, jež jsou mnohdy natolik srozumitelné, že hraničí s prostotou, střídá ne vždy k dobru věci s mystickou neurčitostí. Bezesporu disponoval dobrou znalostí lidské povahy a jeho ostrý vhled do osobitosti lidí, kteří mu přišli do cesty, mu umožňoval je ovládat.

Zda byl Metternich, tak mistrovsky ovládající záludnosti umění diplomacie, také velkým státníkem s tvůrčími myšlenkami, o tom je právem možno vésti spor. Pokud by měla státníka tvořit virtuozita v skrývání myšlenek, pak by byl asi jedním z největších; neboť umění lži mu bylo dáno ve vrchovaté míře. Z tohoto úhlu pohledu měl pravdu Napoleon, když mu předpovídal velkou budoucnost. ”Pan von Metternich”, tak se vyjádřil, ”nemá daleko k tomu stát se státníkem, lže velmi dobře”. Pověst lháře se jej věrně držela přes proměnu časů a vešla do klasické literatury známým Grillparzerovým náhrobním nápisem ke cti ”Dona Quixotta legitimity, jenž přes dobro i zlo za svým dál se hnal, nejprv jiným, pak i sobě lhal”.

Hezkého, ačkoliv zajisté nezamýšleného památníku toho druhu se Metternich dočkal od svých dědiců, kteří ”Pamětihodnosti”, sepsané jím v jeho pozdějších letech, uveřejnili současně s jeho memorandy a úředními akty. Kritickým srovnáním obou dospějeme k dosti pozoruhodným závěrům, které nemohou být přičítány jen věkem oslabeným paměťovým schopnostem. Právě prehistorie sňatku Napoleona s Františkovou dcerou nabízí vhodný příklad jeho lásky k pravdě. Dokud bylo možno tuto zástavu za oběť míru vyzvednout jako zásluhu, byl samozřejmě on tím, který ji inicioval. Později však, po svržení Korsičana, kdy bylo jeho jméno zhanobeno a prokleto, přišel Metternich se způsobným vysvětlením, že to byl francouzský císař sám, který na plese rakouského velvyslance, v skrytu masky, pošeptal krásné choti hostitele do ouška své přání moci si odvést císařskou dceru do svého domova.

Metternichův nepopíratelný talent zalíbit se se osvědčil nejen u Napoleona, který si jej přál přímo za velvyslance v Paříži, aby jej později označil za ”diplomatického šejdíře”, nýbrž především u císaře Františka, jenž se s ním dostal do užšího kontaktu u příležitosti posledních mírových jednání a v obratném diplomatu našel zalíbení. Ačkoliv se duchaplné a frivolního potěšení chtivé stránky hraběte monarchovi příliš nezamlouvaly, přesto se Metternichovi brzy podařilo získat důvěru svého císařského pána, ba dokonce se učinit naprosto nepostradatelným. Tajemství vynikajícího postavení, které kancléř až do Františkovy smrti zaujímal, spočívalo v tom, že svou politiku zcela přizpůsobil bytostné povaze monarchy. Metternichovo heslo: ”získat čas je získat všechno”, jeho stále a všude se uplatňující nevzrušivá taktika ”vysedění” byly zcela po chuti pasivnímu, usedlému císaři. Nikdo neuměl tak dobře jako Metternich řečnit o nebezpečnosti revolučních myšlenek, nikdo nedokázal přesvědčivěji než on doložit nutnost setrvání u starého a ozřejmit poslání Rakouska k tvoření pevné, neotřesitelné hráze v záplavě závrati ze svobody.

Bylo často – a právem – předmětem podivu, jak mohl v jádru osvícený, nadaný státník zastávat politiku, která v přepětí v zásadě zdravé myšlenky nezbytně musela vést ke katastrofě, kterou měl stále před očima. Jeho dlouholetý, jako odborník uznávaný domácí lékař, doktor Jäger, nám nabízí ne zcela nezajímavé vysvětlení. Ujišťuje nás, že Meternich byl, ať to zní sebeneuvěřitelněji, v jádru své bytosti mužem pokroku, byl si velmi dobře vědom toho, že není možno stavět se proudu času, byl však v životě státu, jakož i v životě rodinném egoistou – ”tak logickým”, jakého, dodává, ”jsem v životě jinak už nikdy neviděl”. Císař František nedopustil bez záměru, aby byly jeho vlastní myšlenky, jakoby původem od Metternicha, jím i rozváděny – ”císař tak chránil svou popularitu”.

Tedy niterné osudové společenství, spočívající na vzájemném zájmu: Císař pro svůj systém potřeboval – z této stránky jej už známe – otloukacího panáka a Metternich potřeboval přízeň svého monarchy, aby si uchoval vynikající postavení. Jej se zarputile držel, částečně z ješitnosti, kterážto vlastnost v jeho povaze hrála hlavní úlohu, částečně ale i z finančních důvodů – samozřejmě méně kvůli pravidelným příjmům, spojených z jeho úřadem, jako spíš pro bohatost darů, plynoucích kancléři z ciziny. Tento moment by při posuzování jeho, jakožto státníka, neměl být přehlížen. Slabomyslný, za nějž jej vydávali Gervinus a jiní, zajisté nebyl, právě naopak: duchaplný, důvtipná hlava, skrz naskrz ale frivolní – rodné dítko vyšších společenských kruhů starého režimu.

[…]

Metternich věřil, že otázce německé hegemonie, životně důležité pro Němce v Rakousku, jakožto tradičně stmelujícího prvku podunajské monarchie, učinil natolik zadost, že i pruský sok vyšel naprázdno. Považoval zřejmě za svůj mistrovský kousek, že stát Hohenzollernů nabyl podoby, která říši ”s těmi dlouhými hranicemi” – Radetzký ji nazýval ”nejsplácanějším státem, který kdy existoval” – vystavila posměchu světa. Avšak právě tato nehotovost vnějšího uspořádání učinila z ctižádosti ”mateřské mléko” Pruska; byla, jak se v budoucnu mělo ukázat, pro Prusko nejsilnějším podnětem, aby zabránilo spojení své věci s konceptem Velkoněmecka, v němž bylo ukotveno. Šlo tedy o krátkozrakou politiku, která se později měla vymstít.

Jak vidíme, vykazovalo Metternichovo životní dílo zřetelné rysy císaře Františka: zarputilé setrvávání u starého, výslovná potřeba klidu a pevně zakořeněný zvyk nechat všechny podstatné záležitosti prostě stranou. Palčivé otázky spletitější povahy, jako německá nebo východní otázka, byly odkládány na později, aby od nich alespoň na několik let by klid. To a nic více chtěl Metternich svým mírem dosáhnout: nebyl střižen na delší dobu a vůbec už ne naneurčito – ale ani tento v podstatě tak skromný cíl nebyl dosažen: jeho ”čirý egoismus” přespříliš určoval osudy národů, kongresové dítko neslo přespříliš rysy lehkovážnosti, opojné atmosféry smyslné radosti a houslových trylků, v níž bylo zplozeno.

Viktor BIBL, Der Zerfall Österreichs I. (Kaiser Franz und sein Erbe), Wien 1922, s. 190-193 a 230-232.