Otto von Bismarck o válce s Rakouskem (1866)

[…] Mně šlo s ohledem na naše pozdější vztahy k Rakousku o to zabránit pokud možno pokořujícím podmínkám, když se tak dalo učinit bez újmy na naší německé politice. Vítězný pochod pruského vojska nepřátelským hlavním městem by byl pro naše vojáky přirozeně uspokojivou vzpomínkou, pro naší politiku však potřebný nebyl; v rakouském sebevědomí byla by po něm zůstala, jako po každém odstoupení starého území Prusku, rána, která – aniž byla pro nás naléhavě potřebná – by zbytečně zvýšila obtíže našich budoucích vzájemných vztahů. Už tehdy jsem nepochyboval, že budeme muset hájit vymoženosti tažení dalšími válkami, stejně jako Fridrich Veliký musel bránit výsledky prvních dvou slezských válek v ostřejší palbě války sedmileté. Že po válce s Rakouskem bude následovat válka s Francií, bylo historicky důsledné i tentokrát, kdybychom byli povolili císaři Napoleonovi kapesné, které od nás za svou neutralitu očekával. Také o Rusku mohly být určité pochybnosti, co by následovalo, jakmile by si tam ujasnili, jaké posílení pro nás znamenal národní vývoj Německa. Nebylo možno předvídat, jak by se byly vyvinuly pozdější války na obranu našich zisků; v každém případě však mělo velký význam, zda by nálada, kterou bychom vyvolali u svých protivníků, byla nesmiřitelná a rány, které bychom zasadili jejich sebevědomí, zůstaly nevyléčitelné. V této úvaze spočíval pro mne politický důvod, proč triumfálnímu pochodu Vídní, podle způsobu Napoleonova, spíše bránit než jej podporovat. V situacích, jako byla naše tehdejší, bylo politickým příkazem neptat se po vítězství, kolik je možno protivníkovi odebrat, nýbrž sledovat pouze to, co je politickou nezbytností. Rozladění, které způsobil můj postoj ve vojenských kruzích, pokládal jsem za projev vojenského resortnictví, jehož rozhodný vliv na státní politiku a její budoucnost jsem nemohl připustit.

[…] Dne 23. července se pod královým předsednictvím konala válečná porada, na níž mělo být rozhodnuto, zda uzavřít mír za daných podmínek, nebo pokračovat ve válce. Bolestivá nemoc, jíž jsem trpěl, si vynutila, aby se porada konala v mém pokoji. Byl jsem na ní jediný civilista v uniformě. Vyjádřil jsem své přesvědčení v tom smyslu, že je nutné uzavřít mír na základě rakouských podmínek, avšak zůstal jsem v tomto názoru osamocen; král se připojil k vojenské většině. Mé nervy nevydržely všechny dojmy, které na mne ve dne v noci doléhaly, mlčky jsem vstal, šel do vedlejší ložnice, kde mne přepadl záchvat křečovitého pláče. Přitom jsem slyšel, jak se ve vedlejším pokoji zvedla válečná rada. Dal jsem se tudíž do práce, abych sepsal důvody, které podle mého soudu vybízely k uzavření míru, a prosil jsem krále, aby mne zbavil mých úřadů, jestliže nepřijme tuto mou odpovědnou radu a povede válku dál. S tímto dopisem jsem se druhého dne vydal k ústnímu slyšení. V předsíni jsem narazil na dva plukovníky, kteří přinášeli zprávu o rozšíření cholery mezi jejich mužstvem, z něhož snad sotva polovina byla schopna služby. Hrozivá čísla zpevnila mé rozhodnutí, abych učinil přijetí rakouských podmínek kabinetní otázkou. Vedle politických starostí jsem se obával, že při posunu operací do Uher, které jsem znal, způsobí charakter země, že choroba rychle nabude velkých rozměrů. […] Měl jsem na mysli varovný příklad našeho tažení z roku 1792 v Champagni, kde nás k ústupu nedonutili Francouzi, nýbrž úplavice.

Vyložil jsem králi na základě svého spisu politické a vojenské důvody, které hovořily proti další válce.

Museli jsme se vyhnout tomu, abychom Rakousko těžce zranili a zanechali trvalou hořkost a více než by bylo nutno – touhu po revanši, naopak bylo nutné zachovat si možnost opět se spřátelit s dnešním protivníkem a v každém případě pokládat rakouský stát za figuru na evropské šachovnici a obnovení dobrých vztahů s ním za tah, který by zůstal otevřený. Kdyby bylo Rakousko těžce poškozeno, mohlo by se stát spojencem Francie a každého našeho protivníka; revanší proti Prusku by bylo dokonce obětovalo své protiruské zájmy.

Na druhé straně bych si nedokázal představit žádnou pro nás přijatelnou budoucnost zemí rakouské monarchie, kdyby ji zničila maďarská a slovanská povstání nebo se ocitla v trvalé závislosti. Co mělo vzniknout na tom místě Evropy, které od Tyrolska po Bukovinu dosud vyplňuje rakouský stát? Nové útvary v tomto prostoru by mohly být pouze trvale revolučního charakteru. Německé Rakousko bychom nemohli upotřebit ani celé, ani částečné, zesílení pruského státu bychom nedosáhli ziskem provincií, jako je rakouské Slezsko a část Čech, ke splynutí německého Rakouska s Pruskem by nedošlo, Vídeň jako přívěsek by byla z Berlína neovladatelná. […]

Ostatně, jak jsem znal uherské země, považoval jsem i z ryze vojenského hlediska pokračování ve válce za nevděčné a úspěchy, jichž bychom tam dosáhli, za nesrovnatelné s dosavadními vítězstvími a tedy za zmenšení naší prestiže – nehledě k tomu, že prodloužení války by bylo uvolnilo cestu francouzskému vměšování. Museli jsme rychle skončit, než Francie získá čas k rozvinutí dalších diplomatických akcí pro Rakousko.

Proti tomu všemu král nic nenamítal; navržené podmínky však prohlásil za nedostatečné. […] Hlavní viník by přece nemohl zůstat bez trestu, svedeným bychom pak mohli spíše odpustit, říkal; a trval na již zmíněných anexích od Rakouska. Já jsem odpověděl: není naším úkolem být soudci, nýbrž dělat německou politiku; rakouská rivalita vůči nám není o nic trestuhodnější než naše vůči Rakousku. […]

Odpor, který jsem podle svého přesvědčení musel klást Jeho Veličenstvu, pokud šlo o využití vojenských úspěchů a jeho snahu pokračovat ve vítězném tažení, vyvolal tak živé rozčilení krále, že nebylo možno v rozmluvě pokračovat a já jsem opustil pokoj s dojmem, že mé pojetí je zamítnuto, s myšlenkou požádat krále, aby mi dovolil vstoupit do mého pluku jako důstojník. Když jsem se vrátil do svého pokoje, byl jsem v takovém rozpoložení, že jsem si pomyslil, nebude-li lépe vypadnout z otevřeného okna ve čtvrtém patře; ani jsem se neohlédl, když jsem uslyšel, že se otevřely dveře, ačkoli jsem se domníval, že vstupuje korunní princ, jehož pokoj na chodbě jsem právě minul. Pocítil jsem jeho ruku na svém rameni, zatímco řekl: „Víte, že jsem byl proti válce, vy jste ji považoval za nutnou a nesete za ni odpovědnost. Jste-li přesvědčen, že cíle bylo dosaženo a nyní musí být uzavřen mír, jsem připraven vás podpořit a hájit váš názor u otce“. Odebral se pak ke králi a po necelé půlhodině se vrátil v téže klidné a přátelské náladě, avšak se slovy: „Nebylo to snadné, avšak můj otec souhlasil“. Tento souhlas se projevil v tužkou psané marginálii na okraji jednoho z mých posledních podání, která měla přibližně následující obsah: „Jelikož mne můj ministerský předseda opouští před nepřítelem a já zde nejsem s to jej nahradit, projednal jsem otázku se svým synem a protože on se přopojil k pojetí ministerského předsedy, jsem ke své bolesti nucen po tak skvělých úspěších armády kousnout do tohoto kyselého jablka a přijmout hanebný mír“.

Otto Fürst von Bismarck, Gedanken und Erinnerungen II, Stuttgart 1898, s. 37-38, 43-47. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám kapitalismu I, Olomouc 1989.