John Breuilly: Úvahy o nacionalismu

(recenze na Národy a nacionalismus E. Gellnera a Myšlená společenství B. Andersona)

(Gellner)

[…]

Pro Gellnera je klíčem k modernitě „industrialismus“. Industrialismus, ať už organizovaný prostřednictvím volného trhu nebo centrálně řízený, s sebou přináší rychlou a nepřetržitou změnu a mnohem vyšší stupeň společenské mobility, než jak tomu bylo v dřívějších společnostech. Industrialismus znamená komplexní dělbu práce, což vyžaduje poněkud odlišný, specializovaný a všeobecný vzdělávací systém, který lidem zajistí pro zaměstnání základní prostředky jako je standardní jazyk a gramotnost. K udržení takového vzdělávacího systému je zapotřebí centralizovaný stát a výsledkem takového systému je vytvoření „standardní kultury“. Gellner také dokazuje, že „moderní duch“ není tím, co uznává, že různé druhy vědění se omezují na od sebe odlišné oblasti. Svět je spíše považován za „jediný logický prostor“, ve kterém lze vše podrobit dalším a dalším analýzám, přičemž taková „analyzovatelnost“ slibuje neustálé inovace.

S těmito myšlenkami a v kontrastu se situací v agrárních společnostech Gellner vytvořil působivý model, který se může vztahovat různými a velmi přesvědčivými způsoby k nacionalismu. Nacionalismus se nerozvíjí jen jako odpověď na poněkud vágně a negativně vymezené „přerušení tradice“, ale souvisí také s novými vzorci sociálního pohybu, činnosti státu a kulturních a intelektuálních inovací. Rozvoj standardní kultury jasně podporuje a vytváří přesvědčivé představy o národní identitě. Vzrůstající sociální mobilita podporuje posun sociální identity, ať už jde o pozici ve společenské struktuře či o typické kulturní znaky. Mocný centralizovaný stát, kontrolující klíčové záležitosti jako je vzdělávací systém, rozšiřuje politické uvědomění a zesiluje touhu kontrolovat „náš“ stát.

[…]

Dovolte mi, abych shrnul své hlavní výtky vůči Gellnerovi. Existují silné argumenty pro tvrzení, že narůstající sociální mobilita (ve smyslu geografickém spíše než vertikálním), růst standardizovaných jazyků a hromadných vzdělávacích systémů a vrůstající moc teritoriálního státu jsou komponenty modernity. Je také možné argumentovat tím, že tyto tendence budou podporovat takové názory na svět, které jej nazírají prizmatem množství kulturních skupin, jež obsadily určitá území a které buď mají nebo potřebují mít svůj vlastní stát. Není mi nicméně jasné, který z těchto faktorů se blízce pojí s „industrialismem“. Připadá mi, že kapitalismus (termín, se kterým si Gellner záměrně hraje) může zahrnovat mnohé z těchto vlivů, aniž by nezbytně vedl k průmyslové společnosti. Zároveň mohou být takové podmínky velmi rychle vytvořeny i obecnými krizemi, způsobenými zhroucením centralizovaného státu - jako v období starého režimu ve Francii až do revoluce a války. Na druhou stranu je možné, že „industrialismus“ některé z těchto charakteristik postrádá.

[…]

(Anderson)

[…]

Skvělý odstavec rozebírá význam literatury (populárních románů, denního tisku) zaměřené jak na anonymní publikum, tak na čtenáře, u nichž se předpokládá, že budou kulturně zajedno se spisovatelem. Takový autor pojímá své publikum jako kulturní komunitu „tam venku“, k níž hovoří. Čtenář si uvědomuje sám sebe jako člena společenství čtenářů.

[…]

V této kapitole jsou podobné slabé stránky týkající se oficiálního nacionalismu, tj. nacionalismu, který je podporován existujícími vládami, aby jim pomohl udržet moc. Problém je v tom, že Anderson řadí do jedné skupiny některé skutečné případy takových hnutí (Rusko, Siam), kde je národní myšlenka zpočátku rozvíjena shora vládou, s případy, které by měly být chápány naprosto odlišně. Maďarský nacionalismus nemůže být jednoduše chápán jako aristokratická mocenská odpověď na ohrožení ze strany nacionalistických skupin poddaných. Chronologický sled událostí je zde ve skutečnosti obrácený – byl to rozvoj maďarského aristokratického nacionalismu, který pomohl prosadit nacionalistické hnutí mezi podřízenými skupinami. To mělo hlavní vliv na pozdější osud reakčnější formy maďarského nacionalismu po roce 1867. Stejně tak je třeba vidět nacionalismus v Japonsku ve svém počátku jako reakci na mezinárodní tlaky a ve spojitosti se skutečnými změnami v politické struktuře v období Meidži, i když tento nacionalismus nabýval postupně vládního a reakcionářského charakteru. Přinejmenším tato hnutí nabývala v určitém stupni charakteru oficiálního nacionalismu. To však neplatí v případě toho, co Anderson nazývá politikou oficiálního anglického nacionalismu v Indii. Nepochybně tam existovaly předpoklady kulturní nadřazenosti a politiky poangličťování malé skupiny vzdělaných Indů, kteří zjevně hráli roli v řízení Indie. Avšak tato politika nikdy nebyla zamýšlena jako nacionalistická. Spíše by zde bylo možné uvažovat o analogii k politice Habsburků a jejich úsilí o prosazení němčiny za oficiální úřední jazyk: tyto snahy neměly nic společného s myšlenkami německého nacionalismu, ale spíše s výběrem nejvhodnějšího prostředku pro upevnění racionální vlády. Jak objasňuje Anderson, spočívá problém skutečně v tom, že přenášení určitých anglických (vhodnější termín by byl spíše západních) hodnot Indům nebylo chápáno jako totožné s přenášením „anglickosti“, což vedlo ke krutým ztrátám iluzí mezi některými Indy. Klíčové je, že se britská vláda ve skutečnosti nikdy nesnažila přesvědčit ani všechny poddané, ani žádnou jejich část, že mají společnou národní identitu s těmi, kteří jsou u moci. Pokud byl nacionalismus v Indii prosazován, byl prosazován ve formě muslimského nacionalismu (někdy chápaném britskými úředníky jako nefalšovaný nacionalismus v protikladu k „uměle“ vytvořenému nacionalismu vzdělaných hinduistických Indů), i když zde nesmí být zveličen význam nástrojů moci. Toto jsou tedy velmi odlišné typy nacionalismu, které se všechny ocitají pod jedinou hlavičkou „oficiálního nacionalismu“. Zčásti je to proto, že Anderson bere nedostatečně v úvahu velmi rozličné politické účely, kterým v jednotlivých konkrétních případech myšlenky kulturní identity slouží.

[…]

Jak se Andersonova pozornost přesouvá směrem k evropskému impériu 20. století (a kde se tudíž politicko-kulturní separace vládnoucích a ovládaných stává zřetelnou, i když v jiných formách než v Americe 18. století), vrací se do jeho úvah i aspekt moci. Vrací se i politický rozměr. Např. argument, proč se rasismus objevuje mezi koloniálními vládci (jeden ze způsobů, jak si představovali, jakému druhu lidí vládnou a které vykořisťují), ale ne mezi ovládanými (na to, aby se potřebovali uchylovat k tak dětinským představám, věděli o svých vládcích příliš mnoho) je brilantní právě proto, že spojitost mezi mocí a kulturou se znovu vrací do centra analýzy.

[…]

Anderson tak nastiňuje rozvoj kambodžské elity, která vymyslela koncept existujícího kambodžský národa a byla v souladu s touto imaginací schopna jednat, což ale mělo hrozné následky. Industrialismus a představa standardní kultury (na rozdíl od některých typů kulturní shody uvnitř elitou) vyklízejí prostor ve prospěch modelu politicko-kulturní komunikace a jednání, často ze strany menších skupin.

[…]

Oba tyto přístupy mají proto své klady stejně jako zápory. A řekl bych, že oba trpí jak běžnými problémy, tak problémy, kterým se lze vyhnout. Oba dva předpokládají, že evidentní úspěch nacionalismu znamená, že nacionalismus je velmi silně zakořeněn v myšlení a chování lidí. Bylo by zřejmě absurdní zacházet do opačného extrému, ale některé závěry, k nimž tato domněnka může vést, lze posuzovat skepticky. Anderson zdůrazňuje, že imaginární nacionalistické společenství může vyžadovat i poslední oběť – a to život. Tento problém vidím mnohem skeptičtěji. Lze vůbec označit značné oběti války v letech 1914-18 za přímé svědectví o síle nacionalismu? Co technologie války, ovládání a disciplína společnosti a její organizace, velmi zprostředkované a odlišné formy, v nichž byly pohledy na národ uvnitř různých sociálních skupin udržovány? Jak často bylo poselství nacionalismu důležité tím, že bylo spojeno s předem stanovenými a partikulárními zájmy, nebo se stalo významným na základě odezvy mocných – a to z důvodů, které měly málo společného se silou nacionálních argumentů nebo hnutí? Při bližší analýze se Andersonovo „myšlené společenství“ může jevit jako záležitost velmi malé a spíše nedůležité skupiny lidí, což může být způsobeno tím, že na rozdíl od Gellnera Anderson klade silný důraz na nacionalismus a hnutí, kde se nic ani vzdáleně nepřibližuje industrialismu nebo standardní kultuře.

To částečně souvisí s další slabou stránkou obou knih. Obě dvě dosti nekriticky posuzují  fenomény jako je národní vědomí, nacionální doktrína a nacionální politika. Ale toto jsou velmi odlišné věci a to, co vysvětluje rozvoj jedné, nevysvětluje rozvoji ostatních. Existuje množství případů společností s vysoce rozvinutou národní kulturou, ale málo rozvinutou nacionální doktrínou nebo politikou (Anglie 19. století), s uboze rozvinutou národní kulturou a vysoce rozvinutou nacionální politikou (mnoho koloniálních zemí 20. století), se složitými kulturními nacionalistickými argumenty a slabou nacionální politikou (Wales), nebo uboze rozvinutou nacionální doktrínou, ale silnou nacionální politikou (unionisté v Severním Irsku). Je proto třeba upřednostnit takový přístup, který se nejprve snaží vytvořit rámec pro pochopení jednoho z těchto fenoménů a až posléze uskuteční pokus o jejich celistvé uchopení.

[…]

Gellnerovo východisko se nachází v rovině sociální struktury. To je nejširší východisko. Vybírá určité jevy v sociální struktuře moderní doby a uvádí je do souvislosti s nacionalismem. Pro spekulativní argument o dopadu industrializace na obecné sociální vědomí, a zvlášť o roli kultury při vytváření sociální identity to má velkou sílu. Vytváří se tak rozsáhlé pozadí, proti němuž je možné vidět specifičtější změny. Ale právě tato šířka je hlavní nevýhodou Gellnerova pojetí nacionalismu. Pokud by byl tématem rozvoj skutečných, značně rozptýlených národních kultur, bylo by možné akceptovat větší část tvrzení. Ale tématem je nacionalismus, což je velmi odlišné téma.

Andersonovo východisko spočívá v rovině společenského vědomí. Širší zásadní změny jsou jen nastíněny. Klíčové místo zde zaujímají spíše specifičtější aspekty těchto změn (obchod, kultura tisku), které jsou nazírány v kontextu toho, jak mohou formovat typy komunikace a kulturního porozumění. Svou větší přesností jsou tyto argumenty mnohem více relevantní k problematice vzniku nacionalismu než Gellnerovy. Ukazují nám ale mnohem spíše to, jak se rozvíjí národní vědomí společnské elity, než to, jak se může rozvíjet podpora lidu nebo skutečná politická činnost. Argumenty mají větší sílu tam, kde jsou - jako v případě Ameriky 18. století a u kolonialismu 20. století - tyto kulturní procesy uvedeny do vztahu s politickými úvahami. Ale ani tehdy Anderson neuvažuje, jak dalece se podobný politický vývoj může odehrát i bez přítomnosti těchto kulturních procesů. Tak jako Gellner spojuje podmínky vzniku široce založené národní kultury s podmínkami vývoje účinné nacionalistické politiky, spojuje Anderson s podmínkami vývoje účinné nacionalistické politiky podmínky vývoje kulturního smyslu nacionalismu (hlavně na úrovni elity)

[…]

Gellnerovo pojetí pomáhá porozumět tomu, že kultura by neměla být chápána jako jediný možný zdroj sociální a politické identity, ale jako něco, co je v odlišném vztahu k moderním sociálním strukturám v porovnání s dřívějšími společnostmi. Tvrdí tudíž, že politické argumenty založené na povědomí kulturní identity se silně a specificky rozvíjejí v moderním světě. Anderson přesněji ukazuje, proč mohou určité struktury a typy komunikace dát kulturním imaginárním společenstvím formu národa. Přál bych si přejít od politického kontextu, ve kterém se nacionalismus rozvíjí, ke kulturnímu a sociálnímu kontextu, který dává národním argumentům určitou relevanci a funkčnost. Ale tyto dvě knihy by měly změnit způsoby, jakými chápeme možné vztahy mezi změnami v sociální struktuře a vědomí a vzestupem nacionalismu.

John Breuilly, Reflections on Nationalism, in: Phil. Soc. Sci. 15, 1985, s. 65-75.