Zastupující revizor Irvine: Zpráva o výpravě na Červenou řeku v roce 1870 (Londýn 1871)
Jak bylo zmíněno v úvodu, první vojenská jednotka dorazila do Hromové zátoky (Thunder Bay) 25. května. U přístaviště bylo sice malé molo či přístavní hráz, ale nebylo tam dost vody na to, aby dva velké parníky mohly zakotvit bok po boku. Proto museli být z lodi na molo dopraveni všichni muži, stejně jako koně i zásoby. Po dobu pěti týdnů jsme používali malý vlečný člun, který nám výborně posloužil, když jsme vykládali zásoby a tahali pramici, jestliže parníky zakotvili příliš daleko, aby se dalo použít lano, a když jsme tahali lodě po řece Kemanistaquia k prvním peřejím, asi 10 mil od ústí řeky.
V Přístavišti prince Arthura jsme vyhledali několik budov, které patřily oddělení veřejných prací, jehož zaměstnanci zde bydleli. Toto oddělení, pod vedením pana Simona J. Dawsona nám za pár dnů postavilo dva velké sklady a stáje pro velký počet koní. Kromě skladů byli rozbity čtyři velké nemocniční stany, které měly sloužit jako skladiště, přesto jsme ale vždy měli spoustu zásob pod širým nebem.
Hromová zátoka je dnes s jezerem Shebandowan spojena kvalitní silnicí, jejíž délka je 48 mil. V době příjezdu vojáků byl stav silnice následující: 30 mil mělo být dokončených, ale kvůli složení půdy byla za špatného počasí velká část cesty téměř neprůjezdná. 12 mil bylo vysekáno v lese, ale cesta nebyla dostatečně zbavena pařezů, ani v bažinách nebylo dost hatí, aby zde mohli projít vojáci nebo projet naložené vozy. Zbylého úseku se zatím nikdo nedotknul – ještě tam stály stromy.
Přes řeky Kemanistaquia a Matawan, v místě kde je protíná silnice (21,5 a 26 mil od Hromové zátoky), byly postaveny solidní mosty, ale nezačalo se ještě se stavbou mostu přes potok Oskondagee, 38 mil od zátoky.
Protože jsme přes tuto cestu museli dostat nejen naše zásoby, ale také lodi, stál před námi opravdu naléhavý úkol. Vojáci byli proto rozmístěni na různá místa, kde je z oddělení veřejných prací požadovali. První vojáci, kteří na silnici začali pracovat, byly dvě roty 60. střelecké pluku, které odešly z Hromové zátoky 28. května a utábořily se u řeky Kemanistaquia. Počasí se pak velmi zhoršilo a naše vyhlídky na dokončení cesty byly beznadějné.
Asi půl tuctu lodí bylo dopraveno až po most Matawan, kde byly bezpečně vypuštěny na řeku a plukovníku Wolseleymu bylo navrženo, že zbytek by se sem mohl poslat přes řeku Kemanistaquia, do které se Matawan vlévá. Tak bychom si ušetřili pozemní dopravu.
Proti tomuto návrhu byly vzneseny mnohé námitky, protože na řece je prý tolik nebezpečí, že by se lodi určitě těžce poškodily. Úspěšný pokus však provedl kapitán Young z 60. pluku: zbývající lodě byly poslány zmiňovanou cestou. Jejich posádky tvořili vojáci a lodníci. Pak bylo rozhodnuto, že je možné lodě a zásoby poslat po řece Matawan k bodu 2,5 mil dál po silnici, který byl pojmenován „Youngovo přístaviště”. Po dalších zhruba 5 mílích se zjistilo, že řeka je opět splavná, ale silnice vedla asi míli od řeky, byla k ní proto vysekána cesta. Tomuto kousku se začalo říkat „Calderonovo přístaviště”. Z Calderonova přístaviště k potoku Oskondagee mohly být lodě i zásoby dopraveny po vodě. Z Oskondagee k hrázi se všechno muselo vézt na vozech. Hráz byla tři míle od jezera a na řece, která z něj vytéká. Odtud se všechno plavilo do zátoky M’Neill, výchozím bodem bylo jezero Shebandowan.
Na všech těchto místech se musely postavit tábory, protože bylo nutné pracovat usilovně v malých oddílech. Na několika stanovištích byly za dohledu pana Dawsona vybudovány stáje a skladiště pro koně a zásoby.
První vojáci se na cestě utábořili 28. května, poslední nalodění v Shebandowanu proběhlo 1. srpna, takže po dobu dvou měsíců byla tato malá jednotka rozptýlena po území 50 mil dlouhém a muselo být vynaloženo mnoho námahy, aby se podařilo všechny muže dostatečně zásobit.
Kdybychom používali jen pozemní dopravu, nemohli bychom se pravděpodobně dostat dál deset nebo čtrnáct dnů a toto zpoždění byl mělo velký vliv na zpáteční cestu. Spojit dopravu po silnici a po řece byl velmi dobrý nápad.
Při posledním nalodění expedičního oddílu zůstala jedna jednotka domobrany z Quebecu jako posádka u Přístaviště prince Arthura.
Když se lodi nakládaly v zátoce M’Neill, zjistilo se, že mohou pojmout zásoby na 60 dnů. Vedoucí plukovník pak změnil své rozhodnutí, že by brigády zastavily na různých převlakách, jak je uvedeno v paragrafu 12 a násl. trvalých rozkazů, a nařídil, aby se všichni najednou přesunuli do Fort Frances. Rezerva 200 barelů sucharů, 200 barelů mouky, 200 barelů vepřového, 74 pytlů fazolí, 26 beden čaje a 28 barelů cukru za nimi byla poslána do Fort Frances na volných lodích za asistence lodníků, jak je uvedeno na straně 8.
Vzdálenost, kterou expediční oddíl překonal ze zátoky M’Neill do Fort Garry, je asi 560 mil. Po cestě bylo 42 převlak, jejichž délka byla od 40 do 1800 yardů. Přes ně bylo třeba všechny lodě a zásoby přepravit. Byly pokáceny stromy a naskládány jako „smyky”, přes které byly lodě taženy. Zásoby nesli muži na zádech. Opatřili se popruhy z provazů tak, aby barely zavěšené mezi tyčemi mohli nést vždy dva muži. Brzy ale dali přednost popruhům a nesli náklad na zádech jako Indiáni a popruhy měli napnuty kolem čela.
Ve Fort Frances na Deštivé řece byl založen sklad pod velením důstojníka Mellishe a chráněný jednotkou z ontarijské domobrany. Zásoby, jež vojsko nepotřebovalo, nakonec převzalo oddělení veřejných prací, aby je použilo pro muže zaměstnané na stavbě silnice mezi Fort Garry a Lake of the Woods.
Během cesty toho nebylo příliš mnoho ke kontrole. Vždy když brigáda přijela do Fort Garry, dostavil se velící důstojník, aby vyúčtoval zásoby, které obdržel v zátoce M’Neill nebo ve Fort Frances, a stejný postup byl zvolen při zpáteční cestě.
První brigáda člunů opustila zátoku M’Neill 16. července a poslední se stálým vojskem 21. července. Dorazili do Fort Frances 4., resp. 8. srpna.
20. srpna přijelo celé stálé vojsko do Fort Alexander u ústí řeky Winnipeg. 24. srpna obsadili Fort Garry a dva zbylé oddíly dorazily za několik dnů.
29. srpna nastoupila první brigáda zpáteční cestu a celé stálé vojsko se bezpečně nalodilo v Hromové zátoce 6. října.
Ve Fort Garry mezitím téměř žádné potíže se zajištěním zásobování nebyly. Všechno potřebné se může dovézt ze sousedního státu Minnesota. Kvalitní pšenice a zelenina se pěstuje v indiánské Říční osadě. Pokud je zapotřebí hovězí ve velkém množství, musí se dovážet dobytek.
Plány ohledně přezimování domobrany ve Fort Garry vám již byly ohlášeny.
O chování a schopnostech důstojníků a mužů, kteří u mne sloužili, bude podána zpráva samostatně, na tomto místě musím říct, že jsem jim všem zavázán za jejich vřelou spolupráci. Horlivost, s kterou vždy pracovali, byla tajemstvím našeho úspěchu.
Domnívám se, že se při této příležitosti prokázalo, že kontrolní systém funguje naprosto spolehlivě. Důstojníci starého oddělení pracovali pod jedním velením naprosto sehraně; ušetřilo se hodně času a vyhnuli jsme se řadě potíží díky tomu, že tu pracovalo jedno oddělení místo původních několika.
Výpravy se neúčastnil žádný důstojník z finančního pododdělení, ale důstojníkům – až na jednu nebo dvě výjimky – byla vždy na určitou dobu během trvání akce svěřena správa financí.