Carl von Clausewitz: O válce (1832)

Dnes již není třeba vykládat, že pojem vědeckosti nespočívá jedině anebo převážně v systému a v uspořádání jeho nauky. V tomto výkladu není systém na povrchu vůbec patrný, a místo vybudované nauky jsou to jen stavební kameny. Vědecká forma záleží v úsilí dopátrat se podstaty válečných jevů, ukázat, jak tyto jevy souvisejí s povahou věcí, z nichž se skládají. Nikde se autor nevyhýbá filozofickému úsudku; ale tam, kde by takový důsledek zabíhal do přespříliš jemných spojitostí, tam autor raději takovou spojitost přerušil a navázal ji zase u příslušných jevů zkušenosti; neboť tak jako některé rostliny nesou plody jen tehdy, nevyženou-li příliš vysoko do stonku, tak také v praktických dovednostech se teoretické listy a květy nesmí vyhánět příliš vysoko, nýbrž se musí přidržovat zkušenosti, která je jejich půdou v pravém slova smyslu. [...]

Není snad nemožné napsat soustavnou teorii války, které by nechyběl ani duch, ani náplň, ale naše dosavadní teorie k tomu mají velmi daleko. I když necháme stranou jejich nevědeckost, vede jejich snaha o souvislost a úplnost systému k tomu, že jsou přeplněny všednostmi, frázemi a všelijakými tlachy. [...] Autor nechce odradit duchaplného čtenáře takovýmito tlachy a pokazit to málo dobrého rozbředlou polevou, a proto raději předkládá po malých zrnkách ryzího kovu, co si ujasnil a formuloval mnohaletým přemýšlením o válce i leckterou vlastní zkušeností. Tak vznikly kapitoly této knihy jen slabě na povrchu spojené, kterým však přece jen nechybí vnitřní souvislost. Možná, že se brzy objeví větší myslitel, který místo těchto jednotlivých zrnek odevzdá celistvý odlitek z ryzího kovu, bez strusky.

Co je válka?

[…] Nebudeme se tu pouštět do těžkopádné publicistické definice války, ale přidržíme se jejího základního prvku, souboje. Válka není nic jiného než jakýsi rozšířený souboj. Než bychom myslili v souhrnu na nespočet jednotlivých soubojů, z kterých se válka skládá, bude lépe, představíme-li si dva zápasníky. Každý z nich se snaží donutit druhého fyzickým násilím, aby se podřídil jeho vůli; jeho nejbližším cílem je porazit protivníka a tím mu znemožnit jakýkoli další odpor. Válka je tedy akt násilí s cílem donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli. Násilí se vyzbrojuje vymoženostmi umění a věd, aby se čelilo násilí. Jsou s tím spojena neznatelná omezení, stěží zasluhující zmínky, která si násilí samo ukládá z titulu zvyklostí mezinárodního práva; přitom je tato omezení podstatně oslabují. Násilí, tj. fyzické násilí (neboť mimo pojem státu a zákona není násilí mravního) je tedy prostředek; účel je vnutit nepříteli naši vůli. Abychom bezpečně dosáhli tohoto účelu, musíme docílit, aby už nepřítel neměl možnost se bránit, a to je co do pojmu vlastní cíl válečné činnosti. Tento cíl zastupuje účel a do určité míry jej zatlačuje jako něco, co nenáleží k válce samé.

Boj mezi lidmi se vlastně skládá ze dvou různých prvků: z nepřátelského citu a z nepřátelského záměru. [...] U primitivních národů převládají záměry náležející citu, u národů kulturních záměry náležející rozumu; jenže tento rozdíl nektví přímo v podstatě primitivnosti a kulturnosti, nýbrž v okolnostech, zařízeních atd., která je provázejí [...] slovem: i nejkulturnější národy mohou proti sobě náruživě vzplanout. [...] Shledáme-li tedy, že kulturní národy neusmrcují zajatce, neboří města a vesnice, pak je to proto, že do jejich válčení spíše zasahuje rozum a že jim ukázal účinnější prostředky k použití násilí, než jsou takové primitivní projevy pudů. Vynález střelného prachu, ustavičně pokračující zdokonalování pušky ukazují už dostatečně, že tendence zničit protivníka, obsažená v pojmu války, vskutku vůbec neutrpěla a neochabla ani přibývající vzdělaností. Opakujeme tedy naši větu: Válka je akt násilí, a toho je možno použít naprosto neomezeně. [...]

Politický účel jakožto prvotní pohnutka války bude [...] mírou pro cíl, kterého se musí dosáhnout válečným aktem, i pro úsilí, kterého je zapotřebí. Ale nebude moci být touto mírou o sobě a pro sebe, nýbrž protože tu máme před sebou skutečné věci a ne pouhé pojmy, bude touto mírou vzhledem k státům zúčastněným na jedné i na druhé straně. Týž politický účel může vést u různých národů nebo i u téhož národa v různých dobách k docela odlišným účinkům. Můžeme tedy uznávat politický účel za míru jen tak, že si představíme, jak působí na masy, kterými má pohnout, tedy tak, že budeme počítat s povahou těchto mas.

[...] válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky; [...] politický záměr je účelem, válka je prostředkem, a prostředek nikdy nelze odmyslit od účelu. [...] je třeba, abychom rozhodně nikdy nechápali válku jako cosi samostatného, nýbrž jako nástroj politiky; a jen tehdy, budou-li se tím řídit naše představy, je možné, abychom se nedostali do rozporu s dějinami všech válek. [...]

Účel a prostředky ve válce

[...] je-li válka akt násilí, jehož cílem je donutit protivníka, aby se podřídil naší vůli, pak by vždy a výhradně muselo jít o to, porazit protivníka, tj. zbavit ho možnosti obrany [...] musíme rozlišit tři věci [...] Je to bojová síla, země a vůle nepřítele. Bojovou sílu je nutno zničit, tj. přivést do takového stavu, aby už nemohla pokračovat v boji. [...] Je nutno dobýt země, neboť ze země by mohla povstat nová bojová síla. Ale i když se obojí stalo, nelze se domnívat, že válka skončila [...] dokud není zdolána i nepřítelova vůle, tj, dokud jeho vláda a jeho spojenci nejsou donucen podepsat mír anebo dokud není lid donucen, aby se podrobil. [...]

Válečný génius

[...] Válka je oblast tělesné námahy a svízelů; aby jim člověk nepodlehl, potřebuje určitou tělesnou i duševní sílu, která, ať už vrozena nebo vštípena, obdařuje ho netečností vůči nim [...]

[...] Válka je oblast náhody. V žádné lidské činnosti se nemusí ponechat této cizince taková volnost, protože žádná jiná činnost s ní není tolik v ustavičné spojitosti po všech stránkách. Náhoda zvyšuje nejistotu všech okolností a ruší chod událostí [...]

Rozhodnost je akt odvahy v jednotlivém případě, a stane-li se povahovým rysem, je to duševní návyk. Ale zde není míněna odvaha vůči tělesnému nebezpečí, nýbrž odvaha vůči odpovědnosti, tedy jaksi vůči nebezpečí duše. Často se této odvaze říkalo courage d´esprit, protože vyvěrá z rozumu, ale proto to ještě není akt rozumu, nýbrž citu. Pouhý rozum ještě není odvaha, neboť často vidíme nejrozumnější lidi, kteří se nedovedou rozhodnout. Rozum tedy musí nejprve probudit cit odvahy, aby jej odvaha podpírala a nesla, protože v tísni okamžiku ovládají člověka spíše city než myšlenky. [...]

Od nejnižšího stupně až k nejvyššímu je [...] k vynikajícím výkonům ve válce zapotřebí specifického génia. Ale jménem génius označují dějiny i úsudek dalších pokolení obvykle jen takové duchy, kteří se zaskvěli na čelných místech, tj. ve funkci vojevůdců. Příčina je v tom, že tam jsou arciť velmi zvýšené požadavky, pokud jde o rozum a ducha.

K tomu, aby celá válka nebo její největší akty, kterým říkáme polní tažení, byly dovedeny k skvělým cílům, je zapotřebí vniknout co nejvíce do vyšších vztahů mezi státy, vedení války a politika se tu kryjí a vojevůdce se zároveň stává státníkem.

Karel XII. není nazýván velkým géniem, protože neuměl účinnost svých zbraní podřídit vyšší rozvaze a moudrosti, protože nedovedl s jejich pomocí dosáhnout vyššího cíle; není jím nazýván Jindřich IV., protože nežil dost dlouho, aby svou válečnou působností zasáhl vztahy většího počtu států a aby se pokusil dosáhnout něčeho v této vyšší oblasti, kde šlechetný cit a rytířská povaha nezmohou proti protivníkovi tolik co při přemáhání sama sebe [...] V tomto smyslu řekl Bonaparte zcela správně, že mnoho rozhodnutí, před nimiž se octne vojevůdce, bylo by úlohou matematického výpočtu, který by byl zcela hoden takového Newtona a Eulera.[…]

To, co se dovídáme o průběhu válečných událostí, je obyčejně velmi prosté, příliš se neliší jedno od druhého a žádný z těch, kdo se spokojí s pouhým vyprávěním, nechápe vůbec potíže, které přitom byly překonávány. Jen tu a tam v pamětech vojevůdců nebo jejich důvěrníků anebo při příležitosti nějakého zvláštního historického zkoumání, které se zaměřilo na určitou událost, vyjde najevo část mnoha nitek tvořících celé tkanivo. Většina úvah a zápasů ducha, které předcházely významné realizaci, jsou záměrně udržovány v tajnosti, protože se dotýkají politických zájmů, anebo upadnou náhodou v zapomnění, protože jsou považovány za pouhá lešení, která je nutno odstranit, když je stavba dokončena.

[…]

O příkladech

Historické příklady všechno osvětlují a mají mimo to v empirických vědách nejlepší průkaznost. Víc než kde jinde je tomu tak ve válečném umění. Generál Scharnhorst, který ve své Příručce nejlépe psal o válce ve vlastním smyslu, prohlašuje, že historické příklady jsou v této látce to nejdůležitější, a obdivuhodně jich používá. Kdyby byl přežil válku, ve které padl, byl by nám čtvrtý díl jeho přepracované Dělostřelecké příručky podal ještě krásnější důkaz o tom, jak u něho byla zkušenost prostoupena duchem pozorování a poučení.

[...]

Přesvědčíme-li se o obtížích při používání historických příkladů a o nutnosti tohoto požadavku, dojdeme také k náhledu, že nejpřirozenějším polem pro výběr příkladů musí být vždycky nejnovější dějiny válek, pokud jsou jen dostatečně známy a zpracovány.

Nejenže vzdálenější období příslušejí jiným poměrům, tedy i jinému vedení války, takže jejich události jsou pro nás méně poučné a praktické, nýbrž je i přirozené, že dějiny válek, tak jako každé dějiny, postupně vynechávají řadu podrobností a okolností, které v nich bylo možno najít ještě zpočátku, že čím dál více ztrácejí na barvitosti a živosti, jako vybledlý nebo časem zčernalý obraz, takže tu nakonec zůstanou nahodile stát už jen velké celky a jednotlivé rysy, které tím nabývají přehnané závažnosti.

O charakteru dnešních válek

[...] Od chvíle, kdy Bonapartovo štěstí a smělost zvrátily všechny dříve obvyklé prostředky a takřka rázem zničily státy prvního řádu; od té doby, co Španělé svým vytrvalým bojem ukázali, co přes svou slabost a průlinčitost dokáže v jednotlivém případě ozbrojené hnutí národa a co dokážou ve velkých rozměrech prostředky vzpoury; od té doby, co Rusko svým tažením roku 1812 nás poučilo o tom, že [...] říši velkého rozměru nelze dobýt [...] ; dále od té doby, co Prusko roku 1813 ukázalo, že nenadálé vypětí sil může zšesteronásobit obvyklou sílu armády vytvořením milice [...] - když všechny tyto případy ukázaly, jak ohromným činitelem v součinu státních, válečných a bojových sil je srdce a smýšlení národa - když všechny vlády poznaly tyto pomocné prostředky, nelze už očekávat, že by jich nepoužily v budoucích válkách, ať už bude ohrožena jejich vlastní existence nebo je bude pobízet mocná ctižádost.

Není těžké dojít k poznání, že války, které jsou vedeny celou vahou národních sil na obou stranách, musí být organizovány podle jiných zásad než války, kde se všechno propočítávalo podle poměru mezi stálými vojsky. Jindy se stálá vojska podobala loďstvům, moc země se podobala námořní moci v poměru k ostatnímu státu, a proto válečnému umění na souši v něčem připomínalo námořní taktiku; to je dnes pro válečné umění záležitost minulosti.

Vliv politického účelu na válečný cíl

Nikdy se nesetkáme s tím, že by stát, který vystupuje v zájmu druhého, bral tento zájem tak vážně jako svůj vlastní. Vyšle nejdříve nevelkou pomocnou armádu; utrpí-li nezdar, pokládá věc za vyřízenou a snaží se vyváznout se ztrátami co nejmenšími.

V evropské politice je už vžitý zvyk, že se státy sdružují ve spolky obranné i útočné a přejímají závazek vzájemně si pomáhat, ale ne tím, že by se sdílely nepřátelství a zájmy druhého státu, nýbrž tím, že si navzájem přislibují určitý počet válečných sil, obvykle velmi skrovný, bez ohledu na předmět války a na protivníkovo úsilí. Při takovém aktu spojenectví nepovažuje se spojenec vůči protivníkovi za přímého účastníka války, která by musela nutně začít vyhlášením války a skončit mírovým jednáním. [...]

Válka je nástroj politiky

[...] Jedině kdyby se byla politika povznesla k správnému hodnocení sil procitnuvších ve Francii, nově vzniklých vztahů v evropské politice, mohla předvídat důsledek toho pro hlavní rysy války a jedině tak mohla dospět k nutnému rozsahu prostředků a k volbě nejlepších cest.

Můžeme tedy říci: Dvacet vítězných let revoluce- toť hlavně následek chybné politiky vlád, které stály proti ní.

Tyto chyby se ovšem projevily teprve za války, jejíž průběh úplně odporoval tomu, co očekávala politika. To se však nestalo proto, že se politika opomněla poradit s válečným uměním [...]

Tedy ještě jednou: Válka je nástroj politiky; musí mít nutně její povahu, musí nutně měřit její mírou; vedení války ve svých hlavních rysech je tedy sama politika, která vyměnila pero za meč, ale proto ještě nepřestala myslit podle svých vlastních zákonů.

Carl Philipp Gottfried von Clausewitz (1.6.1780, Burg u Magdeburgu - 16.11.1831, Breslau/Wroclaw). Členem pruského reformátorského kruhu kolem Scharnhorsta a Gneisenaua. Bojoval v řadách ruské armády proti Napoleonovi (1812-1815), poté působil jako náčelník generálního štábu pruské armády (1815-1818). Až do své smrti byl ředitelem na Allgemeine Kriegsschule, kde napsal i své nejznámější dílo O válce, které ovšem zůstalo nedokončeno. To po autorově smrti k vydání připravila jeho žena Marie a vyšlo v roce 1832 v berlínském nakladatelství Dümmlers.

Carl von Clausewitz, O válce, Brno 1996 (z něm. orig. Vom Kriege přel. Zbyněk Sekal), s. 17-18, 24-25, 29-30, 36-39, 51-53, 62-63, 122, 125, 172, 554, 560.