Alfred Cobban: Mýtus Francouzské revoluce

Když přejdeme od obecnějšího ke specifičtějšímu, o Francouzské revoluci se říká, že feudální řád pominul a byla nastolena vláda buržoazie. Toto je mýtus, který po celé toto století převládá na poli historického bádání o Francouzské revoluci. Bývá často považován za ukázku přirozené zákonitosti odvozené z historických událostí. Pokud to nazývám mýtem, nemyslím to ve smyslu urážlivém, ale ve smyslu platónského způsobu řeči, což může samozřejmě být ještě horší. Důvodem, proč tuto událost podrobuji opět vědeckému bádání je skutečnost, že je tento mýtus považován za samozřejmost. Pokud to zjednodušíme, stane se z této události v podstatě pohádka. Nástin tohoto příběhu by mohl začínat takto. Kdysi dávno zde vládl sociální řád zvaný feudalismus. Byl to hrozný obr, který žil na zámku; ale po celá století lezl buržoa Janek Obrobijec po fazolovém stonku ekonomického vývoje, až nakonec odstranil za Francouzské revoluce starý řád a nastolil řád nový, zvaný buržoazní společnost nebo kapitalismus. Jediná odchylka od tradičního příběhu je v tomto případě závěr, a to, že nežili šťastně až na věky. Tento příběh je považován a přijímán jako mýtus nebo teorie Francouzské revoluce. A samozřejmě oba faktory v něm obsažené jsou teoriemi samy o sobě.

A co druhý faktor, vzpoura buržoazie? Dnes je již zbytečné rozebírat fakt, že revoluce začala jako aristokratické povstání; protirevoluce, kterou se následně stala, ve skutečnosti předcházela revoluci o dva roky. Tato protirevoluce bývá označována jako poslední fronda, která určila konečný neúspěch pokusů Ludvíka XIV. povýšit monarchii vysoko nad privilegované třídy tak, aby jí už nemohly odepírat pravomoci a autoritu, jak se tomu dělo během jeho nezletilosti. Úmyslně znemožnil staré šlechtě přístup k pozicím ve státních úřadech. V době velkého vládce se syn pláteníka z Rouen, Colbert, mohl stát po panovníkovi nejmocnějším mužem říše, protože pouze jednomu muži urozeného původu bylo umožněno zastávat ministerský úřad. Za jeho slabšího nástupce se dvůr pomstil a šlechta opět pronikla na pozice ve státních úřadech. Získala přední hodnosti v církvi i v armádě, obsadila pozice v Conseil d´en haut a na všech ministerstvech vyjma úřadu generálního kontrolora. Svolání shromáždění notáblů jen potvrdilo, že král nemůže vládnout proti vůli privilegovaných tříd. Ale místo toho, aby získal jejich podporu zjistil, že tím, že jim poskytl orgán vyjadřující jejich vůli, otevřel stavidlo aristokratické revolty.

Pokud to nebyli obchodníci nebo dělníci, tak kdo byli lidé tvořící třetí stav v roce 1789? Skupinu těch, kteří se zabývali obchodem a průmyslem je snadné rozpoznat. Charakterizovat sociální statut a funkci ostatních je mnohem složitější, děje se tak díky nedostatku vhodných a postačujících údajů – „bourgeois vivant noblement“ (měšťana noblesně žijícího) je snadné zařadit jako „citoyen“ (občana). Ale jak důležitou roli hráli „bourgeois fils aîné“ (nejstarší syn měšťana))? Zde se také objevuje nevýhoda, kterou na rozdíl od antických a středověkých historiků trpí současní historikové, a tou je nadbytek informací. Jak pojmenovat a zařadit člena (Shromáždění) označovaného jako „majitel půdy, obchodník s kůží, dělník, právník nebo profesor matematiky a fyziky“? Má označení jsou proto jen přibližná, ale nemyslím si, že by obměna způsobu pojmenování změnila obecnou představu o povaze a druhu lidí, kteří tvořili v roce 1789 třetí stav

Obecně se tvrdí, že většina z nich byli právníci. To je nepochybně pravda, ale není to tak jasné a přímé tvrzení, jaké bychom očekávali. Po pravdě, můžeme sestavit působivý seznam o více jak 400 právnících působících v Ústavodárném shromáždění, ale dozvíme se toho málo o jejich skutečném sociálním statutu a funkci. Tento seznam je asi tak užitečný, jako by byl současný sociologický výzkum, který by rozděloval občany na základě vlastnictví univerzitního diplomu.

Naštěstí toho víme o většině členů shromáždění více. Ti, kteří jsou označováni jako právníci (advocats nebo notaires) bez jakékoli další kvalifikace tvoří skupinu o 166 členech. Což je asi čtvrtina všech členů, které je zapotřebí, aby byla zajištěna funkčnost Shromáždění. Zbytek ústavodárného kontingentu je možno rozdělit do rozličných kategorií, které zahrnují členy ministére public, královské notáře, místní soudce, úředníky samosprávy a především lieutenants généraux z bailliages a sénéchaussées. Při výčtu všech těchto kategorií si nemůžeme nevšimnout neobvyklého počtu důstojníků bailliage a sénéchaussées mezi zvolenými, což snad nesouvisí s faktem, že tyto oblasti tvořily volební obvody. Když k tomuto všemu přičteme 25 různých úředníků ve státních službách, dosáhneme součtu 278, což je 43 procent celkového počtu členů.

Alfred COBBAN, The Myth of the French Revolution ... An inaugural lecture, etc., London 1955, s. 8, 11, 13-14.