Dojmy markýze de Custine z Ruska (1839)

Lid a vláda – tady je vše v souladu. Rusové by se nevzdali zázraků vůle, jichž jsou svědky, účastníky a oběťmi, kdyby to byla otázka navrácení všech těch otroků, jež to stálo, zpět k životu. Stejně tak věc, která mě překvapuje, je nikoliv to, že člověk prosáknutý sebezbožněním, člověk považovaný za všemocného šedesáti miliony lidí, či takzvaných lidí, podniká a dotahuje do konce takové věci. Je to to, že mezi hlasy, jež přičítají tyto úspěchy ke slávě onoho muže, se ani jeden neodděluje od sboru, aby protestoval ve jménu humanity proti zázrakům autokracie. O Rusech – malých i velkých – lze říci, že jsou intoxikovaní otroctvím.

Tato populace automatů je jako poloviční šachovnice, neboť jeden člověk provádí všechny tahy a neviditelným protivníkem je humanita. Nikdo zde neumírá, nikdo zde nedýchá bez povolení či carského rozkazu, a proto je vše ponuré a vynucené. Ticho vládne nad životem a paralyzuje jej. Důstojníci, kočí, Kozáci, nevolníci, dvořané, všichni jsou služebníky. Různých hodností, stejného pána – a slepě se podrobující ideji, které nerozumí. Je to mistrovské dílo vojenské mechaniky, ale pohled na tento překrásný řád mě vůbec neuspokojuje, neboť takové množství pravidelnosti nelze dosáhnout jinak než pomocí úplné absence nezávislosti. Zdá se mi, že vidím stín smrti vznášet se nad touto částí zeměkoule.

Mezi tímto Lidem připraveným o volnost a vůli je vidět jen těla bez duší a člověk se třese při pomyšlení, že pro takové množství rukou a nohou je zde jen jedna hlava.

Politický systém Ruska by nemohl vydržet dvacet let volné komunikace se západní Evropou. Neposlouchejte chvástání Rusů. Mají pompu za eleganci, bohatství za ušlechtilost, policii a strach za základy společnosti. V jejich myslích znamená být disciplinovaným být civilizovaným. Zapomínají, že jsou divoši s mírnými způsoby, kteří jsou velmi krutými vojáky. Přese všechno jejich předstírání dobrých způsobů, přes jejich povrchní vzdělání a jejich hlubokou a předčasnou prohnilost, přes jejich obratnost v rozeznávání a chápání životních skutečností, Rusové ještě nejsou civilizovaní. Jsou usměrněnými Tatary, nic víc.

Ruští lidé se vysmívají  jako otrok, jenž se utěšuje ve svém jařmu tím, že si z něj tropí šprýmy. Jsou pověrčiví, vychloubační, stateční a líní jako voják. Jsou poetičtí, muzikální a přemýšliví jako pastýř. Neboť zvyky nomádských ras budou mezi Slovany dlouho přetrvávat. Toto vše nesouhlasí ani se stylem budov, ani s uličním plánem Petrohradu. Je zde zjevný rozpor mezi architektem a obyvatelem. Evropští inženýři přišli říct moskevským, jak by měli postavit a vyzdobit hlavní město hodné obdivu Evropy. A oni také  se svou vojenskou pokorou  ustoupili síle rozkazu. […]

Naštěstí pro malíře a básníka jsou Rusové zásadně zbožní – alespoň jejich kostely jsou jejich. […]

Otrok se obává pánovy špatné nálady a veškerou svojí mocí se snaží jej udržovat v bezpečné veselosti. Řetězy, cela, knuta či Sibiř jsou jistě blízké podrážděnému carovi, či přinejmenším Kavkaz – ta mírná Sibiř pro využití despotismem, jež změkčuje každým dnem s postupem století.

Rusko je národ němých. Nějaký čaroděj přeměnil šedesát milionů lidí v automaty čekající na kouzelný proutek dalšího čaroděje, aby je znovuzrodil a oživil. V Rusku nic nechybí […] krom svobody, to jest života.

Mravy lidu jsou utvářeny pomalu, vzájemným působením zákonů na zvyky a zvyků na zákony. Nemění se mávnutím kouzelného proutku.

[…]

Rusové, přese všechno předstírání těchto polodivochů, jsou krutí a dlouho takoví ještě zůstanou. Je to sotva více jak století, kdy byli skutečnými Tatary. Byl to až Petr Veliký, kdo začal nutit muže, aby vpouštěli ženy na shromáždění. Pod jejich moderní elegancí je mnoho z těchto civilizačních nováčků stále medvědy. Převrátili svoji kůži naruby, ale stačí jen trochu škrábnout a lze narazit na naježený kožich.

Takováto společenská organizace produkuje závistivou horečku tak násilnou, napnutí myslí pro ambice tak trvalé, že dnes ruský lid musí být neschopen čehokoliv krom dobytí světa. Vždy se vracím k tomuto termínu, neboť takovýto cíl je jediná věc, jež může vysvětlit obrovské oběti, vnucené zde jednotlivci společností. […] Bez tohoto skrytého záměru, přiznaného či nikoliv, který mnoho lidí sleduje, snad v nevědomosti, se mi zdá být historie Ruska nevysvětlitelnou hádankou.

Chtějí vládnout světu dobýváním. Zamýšlejí obsadit země jim přístupné ozbrojenými silami a odtud utlačovat hrůzou zbytek světa. Rozšíření moci, o němž sní, není žádným způsobem soudné či morální, a pokud jim je Bůh daruje, bude to bída světa.

Podívaná na tuto společnost, jejíž všechny pružiny jsou nataženy jako kohoutek zbraně připravené k palbě, mě děsí až k závratím.

První věc, jež mě praštila do očí v ulicích Moskvy, bylo, že populace je živější a zjevně veselejší než v Petrohradě. Zde člověk dýchá vzduch svobody neznámý zbytku impéria. Toto vysvětluje tajnou averzi, již mají vladaři k tomuto městu.

Buďte zcela přesvědčeni, že moskevský Kreml není tím, co všichni říkají, že je. Není to palác. Není to národní svatostánek, kde jsou uchovávány historické poklady impéria. Není to ruský bulvár, uctívaná svatyně, kde spí svatí, ochránci vlasti. Je méně a je více než toto vše – je to zcela jednoduše pevnost přízraků. […]

Dědictví bájných časů, kdy falešnost byla nekontrolovaným králem: vězení, palác, svatyně, bašta proti cizinci, pevnost proti národu, opora tyranů, žalář národů – to je Kreml!

Kreml je – bez protimluvů – dílem nadlidské bytosti, ale zlovolné bytosti. Sláva v otroctví, taková je alegorie ukazovaná tímto satanským monumentem, tak mimořádná v architektuře jako jsou vidění sv. Jana v poezii – je to bydliště hodné postav z Apokalypsy.

George Vernadsky (ed.), A Source Book for Russian History: From Early Times to 1917, Yale 1972, s. 498-500.