Potom, co udeřila konečná hodina jejich dočasného pobytu ve Francii, vrátil se výkvět gardového důstojnictva domů se záměrem transplantovat Francii do Ruska. Ve většině nejlepších regimentů se tudíž zformovaly zednářské kluby, které byly čistě politické povahy. Potom co byly tyto kluby uzavřeny a zrušeny, sešli se jejich členové v tajných společnostech, které měly za cíl vytvoření konstitučního režimu v Rusku. Všichni věděli, že car Alexandr sám formoval tyto záměry, a domnívali se, že budou jednat v tomto duchu a vezmou na sebe přípravné kroky. Ale Alexandr, polekaný liberálním hnutím v Německu, změnil kurs své politiky a mladí aristokraté v regimentech zůstali v pozicích, které byly v rozporu s dominantním systémem. Poté, co byli někteří vojáci infikováni francouzským jedem a touhou po stejném druhu léčby, které navykli ve Francii, ukázaly se různé omezující zákroky jako bezvýsledné. Nejvášnivější z konspirátorů se nakonec přiklonili k republikánskému ideálu.
Večer 12. prosince 1825 jsem byl pozván do domů Ryleeva a prince Obolenského na poradu; tam jsem se setkal s velitelem účastníků večera 14. prosince. Bylo rozhodnuto shromáždit se na Senátním náměstí v den, na který bylo stanoveno vykonání nové přísahy věrnosti, a dovést tam tolik jednotek, kolik jen bylo možné, pod záminkou podpory konstantinových práv a pověření prince Trubetského velením, ledaže by přijel v tento čas z Moskvy (generál) M. F. Orlov. Kdyby byla naše strana silnější, prohlásili bychom zrušení monarchie a bezprostředně bychom zřídili provizorní vládu, skládající se z pěti osob, vybraných z členů Státní rady a Senátu. Do této pětky, byla předně navrhnuta jména I. S. Mordvinova, M. M. Speranského a P. I. Pestela. Provizorní vláda by řídila všechny státní záležitosti s asistencí Rady a Senátu až do té doby, než by se zvolení zástupci z celé ruské země mohli shromáždit a položit základy nové vlády. […] Fáze, zvolené pro povstání, byly nejasné a neurčité a tudíž na mé jisté námitky a připomínky odpověděli princ Obolenskij a Bulatov ironicky: „Přece jen můžeme velmi dobře zinscenovat zkoušku!“
Na Senátním náměstí byly dohromady více než dva tisíce vojáků, kteří se zúčastnili povstání. Pod velením jednotlivých velitelů mohla být tato síla, z pohledu tisíců lidí, shromážděných kolem a připravených pomoci, rozhodující. Mnoho batalionů se mohlo od noci útoku připojit k rebelům, kteří stáli bez svých svrchníků v desetistupňovém mrazu, v nově napadaném sněhu, v ostrém východním větru, zůstali pasivní a zahřívali se jen neustálým řevem „Hurá!“. Diktátor (princ S. P. Trubetský) nebyl nikde na místě viděn, a ani jeho zástupce. Velení bylo nabídnuto Bulatovi, ten odmítl; pak N. A. Bestuževovi, ten odmítl na základě toho, že byl námořním důstojníkem, konečně bylo velení vnuceno princi E. P. Obolenskému, ne jako taktikovi, ale jako důstojníkovi, kterého vojáci znali a měli ho rádi. Bylo to anarchie v plném slova smyslu, v absenci jakýchkoli rozkazů mohl kdokoli udílet rozkazy, každý na něco čekal.
[…]
Vyšetřovací komise si nepřála porozumět rozdílům mezi skutečným povstáním na straně jedné a záměrem zinscenovat povstání nebo zavraždit cara na straně druhé. Neodsoudili rebely jen za jejich činy, ale také viděli jako zločiny jejich zločinecké fráze a slova, které neměly s povstáním nic společného nebo dokonce byly proti němu. Vyšetřovací komise uvalila hanebné tresty smrti a exilu nejen na účastníky povstání, ale také na ty, kteří toužili po povstání nebo pouze o povstání diskutovali, aniž by se na něm jakoukoli aktivně podíleli. Jako stejně vinné shledala ty, kteří povstali, i ty, kteří pouze o povstání diskutovali.
Pro mladé ruské aristokraty sloužící v královské gardě byla válečná tažení do Německa a Francie (1813-1815) vstupem do nového kulturního světa, o kterém měly dříve ponětí jen jednotlivá individua nebo soukromé osoby. Boj četných politických stran, které existovaly ve Francii, našel nejdychtivější a nejbystřejší diváky a posluchače mezi mladými cizinci.
Byli to právě nejtalentovanější a nejaktivnější členové ruské královské gardy, kteří nadšeně vstřebali ideje občanského uvědomění, svobody a konstitučních práv a pozorně a obdivuhodně vstoupili do života národa, který přišli uklidnit z dalekého východu. Mnoho z nich začalo uvažovat o možnosti přenosu nejlepších reforem do své domoviny a s plamenným entusiasmem mládí přeskočili širokou propast oddělující stupeň ruského a francouzského kulturního vývoje.
Kevin Reilly (ed.), Worlds of History. A Comparative Reader, Wolume Two: Since 1400, Boston 2004, s. 231-235.