Frederick Douglass: Slyším truchlivý nářek milionů (4. 7. 1852)

Spoluobčané, přes vaše ohromné vlastenecké jásání slyším truchlivý nářek milionů, jejichž včera těžká a bolestná pouta jsou dnes ještě nesnesitelnější díky vašemu jásotu. Kdybych zapomněl a kdybych snad dnes s úctou nevzpomínal na krvácející děti bolesti, tak „ať má ruka ztratí všechen svůj um a můj jazyk ať zdřevění“! Zapomenout a jen tak minout křivdy na nich spáchané a smířit se s nimi by bylo ostudnou a odpornou zradou, za kterou bych se musel před Bohem i před světem stydět.

Rád bych zde, spoluobčané, poukázal na otroctví v Americe. A podíval se na tento den a jeho zvláštnost z pohledu otroka. Stojím zde jako muž v poutech se všemi křivdami, které na mně byly spáchány. Neváhám prohlásit z hlouby své duše, že se mi nikdy nezdál charakter a chování tohoto národa černější než právě tohoto čtvrtého července. Ať už se podíváme na prohlášení učiněná v minulosti nebo na tvrzení pronesená v současné době, ráz tohoto národa je stále stejně ohyzdný a odporný. Amerika nás klamala v minulosti, v přítomnosti a bude nás klamat i v budoucnosti. Stojíce zde před Bohem ve jménu podrobeného a krvácejícího otroka se, ve jménu lidskosti, která je potupena, ve jménu svobody, která je spoutána a ve jménu Ústavy a Bible, které jsou zneváženy a pošlapány, odvažuji zpochybnit a odsoudit se vším důrazem vše, co napomáhá a podporuje otroctví – ten velký hřích a hanbu Ameriky!

[...]

Proto je už na čase potvrdit rovnost práv černochů. Copak to není zarážející, že přesto, že ořeme půdu, pěstujeme plodiny, sečeme trávu, používáme stejné nářadí, stavíme domy, mosty, lodě, zpracováváme bronz, železo, měď, stříbro a zlato; přesto, že umíme číst a psát, pracujeme jako úředníci a obchodníci; jsme právníci, doktoři, kněží, básníci, spisovatelé, editoři, řečníci a učitelé; zabýváme se všemi činnostmi stejně tak jako každý jiný, kopeme zlato v Kalifornii, lovíme velryby v Pacifiku, pěstujeme dobytek; žijeme v rodinách jako manželé, manželky a děti; a především přijímáme a uctíváme křesťanského Boha a věříme v život po smrti; i přes to přese všechno musíme stále dokazovat, že jsme plnoprávní lidé.

Není snad třeba dokazovat, že je špatné dělat z lidí zvířata, okrádat je o jejich svobodu, nutit je pracovat bez platu, bránit jim, aby se stýkali se svými bližními, tlouci je holí, mrskat je bičem, spoutat jejich končetiny pouty, lovit je pomocí psů, prodávat je, rozdělovat jejich rodiny, vyrážet jim zuby, pálit je na kůži a mořit je hladem, aby byli poslušní a pokorní ke svým pánům. Musím dokazovat, že tento systém poznamenaný krví a zneuctěním je špatný? Ne, to dělat nebudu. Využiji lépe svůj čas a sílu, aby tomu nadále již tak nebylo.

V čase jako je tento, kdy vše kolem žhne, to není přesvědčivý argument, kterého je zapotřebí. Kdybych měl tu schopnost a mohl dojít sluchu u celého národa, roznítil bych celý proud bodavého posměchu, uštěpačných výčitek, suchého sarkasmu a tvrdých výtek. Protože to, čeho je zapotřebí není světlo, ale oheň, a není to ani jemný déšť, ale bouřka. Potřebujeme bouři, vichřici i zemětřesení. Cítění národa musí být probuzeno, jeho vědomí vyburcováno, jeho osobitost vyjevena, pokrytectví odhaleno a zločiny proti Bohu a člověku musí být veřejně odsouzeny.

Na co je otroku váš čtvrtý červenec? Odpovím: je to den, který mu, tak jako žádný jiný den v roce ukazuje, že je neustálou obětí velké křivdy a krutosti. Pro něj jsou vaše oslavy jen klamem; vaše oslavovaná svoboda jen bezbožnou výsadou; vaše národní velikost jen nabubřelou marností; vaše hlasité oslavy jsou pro něj jen prázdným a bezcitným aktem; takzvané odsouzení krutovlády bylo pro něj jen nestydatou drzostí a provolávání svobody a rovnosti jen pouhým výsměchem. Vaše modlitby a chvalozpěvy, kázání a díkůvzdání se vší tou vaší náboženskou okázalostí a vážností jsou pro něj pouhou nabubřelostí, podvodem, klamem, bezbožností a pokrytectvím – pouze tenkou rouškou snažící se zakrýt zločiny, které by zneuctily a za které by se styděl i národ surovců. A v tento okamžik není národa, který by byl více vinen způsoby a jednáním tak urážlivými a krvavými jako Spojené státy.

Jděte kamkoli, hledejte kdekoli chcete, projděte všechny monarchie a země, kde vládl nebo vládne despotismus, projděte celou Jižní Amerikou a až naleznete neúctu a kruté zacházení, tak je porovnejte se zvyky a způsoby tohoto národa. A poznáte, stejně tak jako já, že většího barbarství a nestydatého pokrytectví, jakého je v Americe, nelze jinde najít.

Frederick Douglass (1815-1895), syn neznámého bílého muže, trpěl do svých dvaceti let, kdy utekl, v otroctví. Díky pilnému studiu a vytrvalému řečnění se po napsání své autobiografie a po dvou letech strávených v Anglii z obavy, že bude chycen svými dřívějšími majiteli, stal předním mluvčím abolicionistického hnutí v období před občanskou válkou. Douglass doručil tuto řeč do Rochesteru ve státě New York při příležitosti oslav Prohlášení nezávislosti – řeč, která by, kdyby byla doručena do více amerických měst, vyvolala davové násilí.

Brian MacArthur (ed.), The Penguin Book of Historic Speeches, London 1995, s. 260-263.