Rozprava skončila v pátek 21. prosince. Demange měl začít svou obhajovací řeč v sobotu v poledne a rozsudek měl být vynesen večer.
Náš neklid nepolevoval. Jedině bratr byl naplněn důvěrou, jak řekl doktoru Demangeovi, doufal, že nazítří večer už bude u své rodiny.
V sobotu ráno jsem zavezl Demange vozem do Cherche-Midi. Při loučení mi řekl: „Pokud nepřišel rozkaz, aby ho odsoudili, bude dnes večer osvobozen“.
Poprosil jsem jednoho ze svých příbuzných, aby nám přišel sdělit rozsudek k bratrovu tchánovi do rue de Châteaudun. Byt byl naplněn přáteli a členy rodiny. Hodiny nám připadaly nekonečné.
Věděli jsme, že Demange bude mluvit čtyři hodiny, rozsudek bude tedy vynesen někdy v půl paté nebo v pět večer.
V šest večer jsme ještě neměli žádnou zprávu. Jak čas plynul, náš nepokoj a naše úzkost vzrůstaly.
V sedm hodin dosud nic – v půl osmé zvoní zvonek u dveří. Uslyšel jsem dlouhý výkřik – uhodl jsem. Byl to příbuzný Hadamardů doktor Weill, rozčilený a zděšený, přinášel otřesnou zprávu: odsouzen k doživotní deportaci, jednomyslně.
Vstal jsem jako automat, vzal jsem si klobouk. Řekl jsem manželce: „Jdu za doktorem Demangem, abych se dověděl, co se stalo“.
Slyšel jsem, jak má žena říka doktoru Weillovi: „Prosím vás, doprovoďte ho, nenechávejte ho samotného“.
Na nikoho jsem nepohlédl, neřekl jsem ani slovo a šel jsem. Nastoupil jsem do doktorova vozu, nepromluvil jsem s ním.
U Demange jsem našel jeho sekretáře Collenota. Stiskl mi ruku a řekl mi: „Svou povinnost jste udělal“. Odpověděl jsem mu: „Ta teprve začíná“.
Dveře se otevřely, vstoupil Demange se strhanou tváří, objal mne a se slzami v hlase mi řekl: „Přicházím od Vašeho bratra, proboha jsem ho prosil, aby nečinil žádné rozhodnutí až do zítřka, aby až do zítřka žil. Odešel jsem od něho, teprve když mi dal své slovo, že si nesáhne na život. Svěřil jsem ho Forzinettimu a ten mi slíbil, že nad ním bude bdít“.
„Co se stalo? Jak si vysvětlujete to jednomyslné odsouzení?“
„Nechápu to“, odpověděl Demange.
„Vládní komisař pominul všechny vedlejší skutečnosti a držel se jen a jen toho dopisu se soupisem, protože ve své replice zvolal: ,Zbývá soupis a to postačuje´.
Je to nespravedlivý rozsudek.
Když jsem zahájil obhajovací řeč, začal plukovník Maurel ostentativně listovat v jakémsi svazku, který ležel otevřený před ním. Ostatní soudci se tvářili lhostejně.
Když líčení skončilo, svěřil jsem své obavy Collenotovi.
Nabyl jsem zas důvěry, když jsem viděl, že se rokování protahuje (trvalo přes hodinu).
Co se vlastně odehrálo v poradní síni soudců? Nevím. Ne, nerozumím tomu. Je to strašné.“
JÁ: „Je zapotřebí, aby bratr podepsal žádost o revizi procesu. Dejte mu ji zítra podepsat“.
Odešel jsem.
[…]
Jakmile bratra nalodili, hned jsme mu všichni napsali. Domnívali jsme se, že pošleme-li své dopisy prostřednictvím vězeňské správy v Cayenne podle platných předpisů, budou mu předány hned po jeho příjezdu na ostrovy Spásy, a že tedy až se vylodí na té skále, kde mu po útrapách již přetrpěných nastane život plný bídy a trápení, dostane se mu alespoň té radosti, že tu najde dopisy, jež mu připomenou hlubokou oddanost členů jeho rodiny a jejich nezvratnou víru v lepší budoucnost.
Psali jsme mu tímto způsobem každý měsíc až do května (1895). A teprve koncem května nám ministr kolonií pan Chautemps sdělil, že dopisy adresované přímo vězeňské správě v Cayenne nebyly odsouzenci předány: že tyto dopisy byly zaslány zpět do Paříže k přečtení a pak teprve vráceny do Cayenne.
Aby nedocházelo k takovým komplikacím, měli jsme odevzdávat své dopisy na ministerstvu kolonií čtrnáct dní před odesláním pošty, neboť musely být přečteny také na ministerstvu války.
Tak tedy tři měsíce po bratrově odjezdu jsme se dozvěděli, že nařízení, týkající se korespondence odsouzených, nebudou pro něho platit a že byla vytvořena nařízení nová, výlučně pro něho.
Nešťastník tedy neměl žádnou zprávu od rodiny od té doby, co opustil Francii, a podle našich výpočtů nemohl žádnou dostat před koncem června.
[…]
Bezprostředně po tom, co jsem obžaloval Esterhazyho, jsem se opět stal předmětem odporných intrik.
Tyto intriky vlastně nikdy úplně neustaly, neboť už od roku 1894 se generální štáb pokoušel o všechno možné, aby mě přiměl odjet z Paříže a zanechat boje za bratrovu věc.
Nebudu se zmiňovat o dopisech plných nadávek a hrozeb, které mi denně docházely poštou, ty nebyly důležité, ale chci povědět o některých nových pokusech mě kompromitovat, tyto pokusy organizovali agenti Zpravodajské služby a mohl jsem se snadno stát jejich obětí.
Především se pokoušeli podstrčit mi do bytu podezřelé dokumenty, jak už se o to snažili v roce 1895 a 1896.
Postup jsem už znal. Zazvoní se u dveří a osobě, která otevře, se podají papíry v obálce.
Varoval jsem sloužící, aby nikdy nepřijímali dopisy ani balíčky od neznámých osob, a pokud by neznámý naléhal, měli ho požádat, aby mi je předal osobně.
Tento jednoduchý prostředek mě zakrátko zbavil četných individuí, která chtěla použít tohoto způsobu, aby ke mně vpašovala podezřelé dokumenty.
[…]
Rennes vypadá jako obležené město.
Ulice jsou plné vojáků a četníků. Po velkých dopravních tepnách nepřetržitě projíždějí hlídky na koni.
Gymnázium, kde bude zasedat vojenský soud, je obsazeno vojáky jako pevnost. Nikdo tam nesmí vstoupit. Prý se obávají, aby tam někdo nedal bombu. Suterén a všechny kouty byly pečlivě prohlédnuty.
Také vojenská věznice je hlídána zvenčí. U každých dveří, u kazdého východu stojí strážníci a četníci, a také Godardův dům, kde jsme se ubytovali, střeží policie ve dne i v noci.
Přijeli jsme v sobotu večer 5. srpna, proces měl začít 7. srpna. V neděli odpoledne jsem se svou ženou šel navštívit bratra do věznice. Získali jsme od policie povolení navštěvovat ho dvakrát týdně, pokaždé půl hodiny, ale za přítomnosti důstojníka. Tento krutý, barbarský příkaz, přítomnost svědka, se vztahoval i na návštěvy jeho ženy.
Shledávám, že bratr je velice klidný, vyrovnaný, pozoruhodně důvěřivý. Mluví poněkud pomalu. Je vidět, že si ještě úplně nenavykl znovu používat řeči, ztráta několika zubů také způsobuje lehké sykání, když mluví.
Doufal, jsem, že změna podnebí a lepší výživa mu pomohou od naší poslední rozmluvy nabrat sil. Nestalo se tak. Je ještě vyhublý, velice bledý, občas náhle zčervená.
Mathieu Dreyfus, Dreyfusova aféra, jak jsem ji zažil, Praha 1984, s. 35-37, 60, 91, 174.