Z tajné smlouvy mezi Německem a Rakousko-Uherskem (Dvojspolek) (7. 10. 1879)

Se zřetelem k tomu, že Jejich Veličenstva císař německý, král pruský, a císař rakouský, král uherský, považují za svou nedomyslitelnou vladařskou povinnost pečovat za všech okolností o bezpečnost svých říší a pokoj jejich národů; se zřetelem k tomu, že oba panovníci mohou tuto povinnost, podobně jako v dříve osvědčených spolkových vztazích, snadněji a účinněji naplňovat pevnější jednotou; konečně se zřetelem k tomu, že vřelá shoda mezi Německem a Rakousko-Uherskem nemůže nikoho ohrožovat, nýbrž je způsobilá konsolidovat evropský mír vytvořený berlínskými dohodami, rozhodla se Jejich Veličenstva [...] navázat mírovou a vzájemně obrannou smlouvu, v níž si slavnostně slibují, že této čistě obranné dohodě nechtějí někdy přikládat agresivní tendenci v žádném směru. Za tímto účelem oba Nejvznešenější jmenovali jako své zplnomocněnce: Jeho Veličenstvo nejvznešenější císař německý svého mimořádného a zplnomocněného vyslance generálporučíka prince Heinricha VII. Reuβe atd. atd., Jeho Veličenstvo nejvznešenější císař rakouský, král uherský svého tajného radu, ministra císařského domu a ministra zahraničí, polního vícemaršála hraběte Julia Andrássy z Csik Szent-Király a z Krásné Horky atd. atd., kteří se v těchto dnech spojili ve Vídni a po výměně dobrozdání o svých zplnomocněních se dohodli, jak následuje:

Čl. 1. Kdyby proti očekávání a upřímnému přání obou Vysokých smluvních stran se jedno z císařství stalo předmětem útoku ze strany Ruska, Vysoké smluvní strany se zavazují přijít si na pomoc s celou vojenskou silou svých císařství a příslušně uzavřít mír jedině společně na základě oboustranného srozumění.

Čl. 2. Kdyby jedna z Vysokých smluvních stran byla napadena jiným státem, druhá Vysoká smluvní strana se tímto zavazuje nejen neposkytnout pomoc útočníkovi proti svému vysokému spojenci, ale zachovat ve vztahu k tomuto spojenci přinejmenším příznivou neutralitu. Avšak v případě, že by útočící mocnost byla podporována Ruskem, ať už ve formě aktivní spolupráce, či ve formě akce vojenského charakteru ohrožující napadený stát, tehdy vejde okamžitě v platnost závazek přijít si vzájemně na pomoc s celou vojenskou silou, uvedený v článku 1. této smlouvy; rovněž v tom případě povedou obě Vysoké smluvní strany válku společně až do uzavření míru.

Čl. 3. Doba trvání této smlouvy se stanovuje na pět let ode dne ratifikace. [...]

Čl. 4. Shodně s mírovým charakterem této smlouvy a také s cílem vyhnout se mylné interpretaci považují ji obě Vysoké smluvní strany za tajnou a třetímu státu ji mohou učinit známou pouze se společným souhlasem a na základě vzájemné zvláštní dohody.

[...]

Dáno ve Vídni 7. října 1879

Gottfried Guggenbühl, Quellen zur Allgemeinen Geschichte der Neuesten Zeit, Zürich 1939, s. 258-260. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám novověku II (1871-1918), Olomouc 1992.