Kontrarevoluce a emigrace

21. 11. 1791

Koblenz

Vypadá to, že bývalé Versailles byly přeneseny do místa pobytu bratrů Krále. Jejich dvůr je oslňující – mají kanceláře, oddělení zahraničních věcí, finanční oddělení, válečné oddělení. Všichni emigranti jsou plni důvěry a ta se jeví jako oprávněná. Když nepřijde pomoc ze zahraničí, bude to bída mnohých ve Francii, drahota živobytí, nepořádky a hrůzy, které se páchají beztrestně ve všech koutech království, nespokojenost takřka obecná a pořád rostoucí, které povedou kontrarevoluci. A dá se předpokládat, že národ povolá znovu prince se stejnou vehementností jako Angličané povolali Stuartovce po smrti Cromwella.

Gazette politiques et littéraire de Luxembourg.

24. 11. 1791

Koblenz

Emigrace je nadále natolik početná, že princové se mohou vlastně jaksi obejít bez cizí pomoci a znovu nastolit pořádek ve Francii sami. Jak jim může revoluční strana odolat? Počet Francouzů, kteří volají své osvoboditele, se zvětšuje ze všech stran: nespokojenost propuká ve všech provinciích a lidé mají dost zbytečného čekání na štěstí vykoupené tolika zločiny, slzami a krví a které, jak se zdá, mizí navždy. To se máme obávat národních gard, které se z velké části skládají jen z hromady mužů bez disciplíny, bez znalostí válečného umění a bez důstojníků? O stálé armádě lze stejně pochybovat; voják, který zběhl, se vrátí ke své povinnosti poté, co spatří francouzskou armádu v čele s Bourbony; a věrný voják se nemůže dočkat okamžiku, kdy přispěchá pod jejich vlajky.

Vojsko, kterým princové disponují, je odhadováno na 20 000 mužů. Počet emigrantů, kteří jsou ozbrojeni nebo kteří jsou ve stavu bojovat, není tak velký – může jich být kolem 50 000. Tedy 70 000 mužů, z nichž většina jsou šlechtici a zkušení důstojníci, plni ctností a zvláště cti.

Gazette politiques et littéraire de Luxembourg.

17. 10. 1792

Luxembourg

Počet emigrantů, kteří procházejí tímto městem, je téměř nekonečný. Jedni se vydávají směrem k zemím Limbourgu a Liege, druzí k Německu. Velká část těchto neštastníků, jejichž majetek je jen průměrný a kteří jsou téměř u konce s penězi, se rozhodla vrátit se do Francie. Říkají, že zahynout bídou v cizí zemi nebo být pověšen ve vlasti, vyjde téměř nastejno.

Gazette politiques et littéraire de Luxembourg.

Luxembourg, 23. 3. 1793

Monseigneur,

zachování armády Vaší Jasnosti udělalo velký dojem na naše nešťastné emigranty, byli potěšeni zvláštními ohledy Jeho Výsosti císaře vůči té, které za tolik vděčili [...]

Ti, kteří měli to štěstí, že v posledním tažení bojovali pod vaším velením, jsou vám opět k dispozici, někteří z nich už odjeli; ale ti, kteří neměli tuto čest, se obávají, že nový způsob organizace, jehož detaily nám nejsou známy, by mohl zabránit jejich přijetí. Prosíme proto Vaši Jasnost, aby nám dala pokyny, a ujišťujeme ji o oddanosti, s níž budeme sloužit pod jejím velením.

S nejhlubší úctou k Vaší Jasnosti

Pane

nejpokornější a nejoddanější služebník

Pouilly

Musée du Condé au château de Chantilly, Z/LXXIX-333, dopis barona Alberta-Louis de Pouilly princovi Condé.

Několik francouzských rodin se uteklo do Bayreuthu tehdy, když se republikánské armády zmocnily Nizozemí a vstoupily do Německa. Mezi těmito rodinami se nacházela rodina baronky de Pouilly, která bydlela pod jednou střechou s Mme de Vioménil, svou velkou přítelkyní. Nešťastní emigranti většinou přišli do této země zbaveni všeho a ke cti obyvatel a pruské vlády je třeba říct, že zde našli vše potřebné pro živobytí. Pruský král zařídil některým z nich ubytování stejně jako dříví na topení a obyvatelé dbali na to, aby kupovali jejich díla a objednávali jiná. Těm, kterým nemoc či stáří zabránily pracovat, přišli na pomoc a dělali to delikátně, která v mnohém přispěla k jejich dobrým skutkům. Mme de Pouilly mě ujistila, že když přišla se svou rodinou a se svou suitou, skládající se z 9 osob, neměla víc než čtyři louis, že je všechny živila několik let, a to jen svou prací, prací svých dětí a lidí, kteří jí byli věrní.

[...]

Od té doby, co jsem opustil Francii [...], jsem neotevřel knihu a bylo třeba dál kultivovat mou výchovu, nedokončenou v momentě, když jsem opouštěl Francii, tím spíš, že 7 tažení mi dalo zapomenout i té troše, kterou jsem se naučil. Během oněch 10 měsíců v Bayreuthu jsem tedy hodně četl. Protože jsem nenašel profesora ruštiny, studoval jsem polštinu.

[...]

Zima roku 1798 byla v Bayreuthu velice příjemná. Kromě speciálních slavností se konaly každý den schůzky mužů, v pěkném lokálu, kterému se říkalo Casino a kde býval pro členy jednou týdně bál, na který nás zvávali.

Mémoires du Marquis de Toustain […] (1790-1823), Paris 1933, s. 108, 109, 113.