Z encykliky Lva XIII. - Rerum Novarum (15. 5. 1891)
Naléhavá nutnost řešit dělnickou otázku.
1. Bolestné rysy dělnické otázky.
Dychtění po novotách, které již dlouho zneklidňuje státy, když bylo jednou probuzeno, pak přirozeně se musela žízeň po změnách přesunout z oblasti politiky na příbuzné pole hospodářské.
Řada příčin způsobila, že boj propukl: nový rozmach průmyslu a nové a nové výrobní směry: změny ve vzájemném poměru mezi zaměstnavateli a zaměstnanci; přílišnost majetku v rukou nepatrného počtu lidí a nedostatek v širokých vrstvách; vzrůst důvěry ve vlastní síly u dělníků, jejich živější vespolný styk, utužení jejich organizace; mimoto pokles mravnosti.
O jak veliké věci v tomto boji běží je patrno z toho, že udržuje lidi v napětí a ve vzrušeném očekávání, že zaměstnává důvtip učenců, že je předmětem porad odborníků, schůzí lidových, úvah zákonodárců, rad vladařů, takže není již jiné věci tak významné, jíž by se lidé obírali s větším, ba vášnivějším zájmem.
A tak majíce na zřeteli potřeby Církve a obecné blaho, jak jsme to dělávali jindy, ctihodní bratři, když jsme k Vám vydávali okružní listy o politické moci, o lidské svobodě, o křesťanském zřízení států a o jiných podobných předmětech, jak se nám to zdálo vhodným, aby se vyvracely mylné názory, totéž a z týchž důvodů pokládáme za nutné i v otázce dělnické. Tohoto předmětu jsme se dotkli příležitostně již vícekráte; svědomitost v úkolu apoštolském velí, abychom zvláště a výslovně projednali celou tuto otázku tak, aby jasně vynikly zásady, pomocí jichž by se spor rozřešil, jak toho žádá pravda a spravedlnost.
[...]
2. Smutné postavení dělnictva volá po pomoci.
Neboť když byly zrušeny v minulém století staré cechy a na jejich místo nepřišlo žádné jiné ochranné opatření, když dále z veřejných zařízení a zákonů bylo vypuzeno zděděné náboženství, dělníci stojíce osamoceně a bez ochrany ponenáhlu upadali do rukou nelidskosti zaměstnavatelů a nezkrocené ziskuchtivosti soutěžících. Zlo ještě zhoršila žravá lichva, která sice nejednou byla církví odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí opět a opět; k tomu přistupuje, že výroba i obchod byly soustředěny v rukou téměř jen několika málo lidí, takže hrstka majetných a boháčů vložila jho téměř otrocké na nesmírné množství proletářského lidu.
[...]
II. Úloha státu
a) Kompetence státu při řešení dělnické otázky.
25. Ale nemůže být sporu o tom, že pro účely, o něž nám zde běží, jsou nezbytny také pomocné prostředky, které jsou v moci lidí. Bez výjimky všichni, jichž se věc týká, musejí - každý na svém úseku a podle své možnosti - usilovat a pracovat o týž cíl. To má jakousi podobnost s prozřetelností řídící svět: neboť vídáme, že úspěch pravidelně vyplývá ze součinnosti všech příčin, jimiž jest podmíněn.
Jest tedy vyšetřit, v jaké míře a ve kterém směru je očekávat v pomocném díle spolupráci státu. Státem zde rozumíme nikoli stát, jak se fakticky vyskytuje u toho nebo onoho národa, nýbrž tak, jak jej žádá zdravý rozum v souhlase s přirozeným zákonem, a jak jej upravují spisy Boží moudrosti, což jsme my sami vysvětlili zvláště v okružním listu o křesťanském zřízení států.
26. Ti tedy, kdo spravují stát, mají především všeobecně a v každém ohledu veškerým zákonodárstvím a zařízeními snažit se o to, aby již z uspořádání a správy státu samo sebou vyrůstalo blaho jak celku, tak jednotlivců. Neboť to jest povinností státnické moudrosti a nejvlastnějším úkolem těch, kdo stojí v čele státu. Hlavními však podmínkami blaha státu jsou: poctivá mravnost, dobře spořádané rodiny, bdělost nad náboženstvím a nad spravedlností, mírnost v ukládání a spravedlnost v rozvrhování veřejných břemen, vzrůst živností a obchodu, kvetoucí zemědělství a jiné takové obory. Čím více se na těchto polích usiluje o opravdový rozvoj, tím lépe a spokojeněji budou žít občané. Touto cestou mohou správcové státu napomáhat k blahu ostatních stavů, ale též současně velmi vydatně podporovat postavení dělnictva; a to s plným oprávněním a bez jakéhokoli podezření stranickosti: neboť stát má mocí svého poslání pečovat o celek. Čím větší hojnost výhod však vzejde z takové všeobecné péče, tím méně bude zapotřebí hledat jiných zvláštních cest k blahu dělníků.
27. Jest ještě uvážit - a to nás uvádí do podstaty otázky ještě hlouběji - že účel státu je jen jediný, stejný pro vznešené i nízké.Vždyť podle přirozeného zákona chudáci stejným právem jako bohatí jsou občany, to je pravými a živými částkami, z nichž se skládá prostřednictvím rodin stát: ať se již nezmiňujeme o tom, že v každém velkém městě tvoří proletáři počet daleko největší. Bylo by velkou zpozdilostí o část občanstva pečovat a část zanedbávat; proto nutno vyvodit závěr, že stát je povinen přiměřeně pečovat o blaho a zájmy stavu dělnického; kdyby se tak nestalo, že by to bylo hříchem proti spravedlnosti, která velí dávat každému, což jeho jest.
[...]
Poněvadž sociální blaho má být takové, abychom se stávali lepšími, když ho dosahujeme, musíme je opravdu hledat především ve ctnostném životě.
Přece však, má-li být stát dobře uspořádán, musí v něm být postaráno o statky nutné pro potřeby tělesné a o statky vnější, "které jsou nutny ke konání ctností." Ale pro tvoření těchto statků je nejúčinnější a nejnezbytnější cestou práce dělníků, ať již ji konají v zemědělství nebo v dílnách, ať již se uplatňuje při ní především dovednost nebo síla. Ba jejich význam je zde tak veliký, že je svatou pravdou, že národní bohatství nevzniká odjinud než z práce dělnické. Velí tedy spravedlnost, aby stát pečoval o dělníka, aby z toho, čím sám přispívá k obecnému blahu, dělník dostával také část, aby s menšími obtížemi mohl žít, maje zabezpečeno přístřeší, oděv, zdraví.
Z toho plyne, že se musí podporovat všechno, co pravděpodobně nějak prospěje postavení dělníků. Taková péče neuškodí nikomu; ba naopak, prospěje všem, poněvadž státu musí na tom velice záležet, aby nebyli ve všestranné bídě ti, kdo tvoří tak nepostradatelné statky.
[...]
b) Některé ze sociálních úkolů státu.
30. Některé důležitější body bude dobré projednat výslovně.
Hlavní pak věcí je, aby mocí a ochranou zákonů bylo zabezpečeno soukromé vlastnictví. A protože žádostivost byla rozdmýchána již přespříliš, je důležitou věcí udržovat lid tak, aby nešel za hranice mravního řádu. Neboť člověk sice smí usilovat o zlepšení svého postavení; nesmí se však přitom dopouštět křivd; nesmí brát druhému, co je jeho; nesmí pod záminkou jakési nemožné rovnosti zvedat ruku na cizí majetek. To vše zakazuje spravedlnost; a nepřipouští to již ani ohled na obecný prospěch. Arci daleko největší část dělnictva dává přednost tomu, aby si zlepšila postavení poctivou prací a na nikom se přitom nedopustila křivdy; jsou však i četní stoupenci zhoubných názorů, bažící po převratech, kteří jak jen mohou, pracují o to, aby vyvolávali zmatky a popuzovali ostatní k násilnostem. Zde tedy musí zasáhnout státní autorita, musí na uzdě držet popuzovače, musí chránit mravnost dělnictva před zhoubnými nástrahami, musí chránit zákonné majitele před nebezpečím loupeží.
31. Příliš dlouhá a příliš namáhavá práce a přesvědčení, že byli zkráceni na mzdě, zavdává dělníkům nezřídka příčinu, že se umluví, přeruší práci a zahájí stávku. Této obvyklé a těžké závadě musí se čelit ze strany státu, poněvadž toto přerušení práce poškozuje nejen zaměstnavatele a dělníky samotné, ale škodí i obchodu a zájmům státním; a protože při něm snadno dochází k násilnostem a bouřím, ohrožuje velmi často i obecný mír. V této věci se více osvědčuje a je zdravější, když autorita státní předejde zlu a zamezí jeho propuknutí tím, že se zavčas odklidí příčiny, z nichž pravděpodobně mohl vzniknout boj mezi zaměstnavateli a dělníky.
[...]
33. Pokud se týká ochrany statků tělesných a vnějších, je především potřebí vytrhnout ubohé dělníky z ukrutnosti vyděračů nezřízeně pro zisk zneužívajících osob, jakoby to bylo zboží. To je: ani spravedlnost, ani lidskost nestrpí, aby se žádalo tolik díla, že by přílišnou prací otupoval duch a současně aby tělo se vyčerpávalo. Neboť jako veškerá přirozenost člověka, tak i jeho výkonnost má určité hranice a za ty nelze jít. Zvyšuje se sice výkonnost cvikem a praxí, ale pod podmínkou, že člověku se dopřeje čas od času přestávky v práci a odpočinku. Je tedy při denním díle dbát toho, aby se neprodlužovalo na více hodin, než síly snesou. Jak veliké však mají být přestávky k odpočinku, to se musí posuzovat podle různého druhu práce, podle okolností doby a míst, i podle zdraví dělníků.
[...]
Konečně není spravedlivo žádat po ženě nebo dítěti práci, kterou dovede vykonat muž ve zralém věku a s pevným zdravím. Ba u dětí je velmi bdít nad tím, aby v továrně nepracovaly dříve, než se věkem dostatečně upevní jejich tělo a rozvinou se schopnosti a duch. Neboť předčasná práce hubí mladé síly, probouzející se v dětství jako zelené mladistvé osení; tak přichází nazmar všechno školení v dětských letech. Podobně některé práce méně se hodí ženám, pro které nejpřirozenější jsou práce v domácnosti: tyto práce v domácnosti jsou velikou ochranou ženské stydlivosti a svou povahou se velmi hodí pro výchovu dětí a prospěch rodiny.
Všeobecně však buď stanoveno, že dělníkům se má popřát tolik odpočinku, kolik je potřebí, aby se nahradily síly prací spotřebované: neboť odpočinek má obnovit síly zmařené používáním.
[...]
c) Stát a spravedlivá mzda.
34. Přistupujeme teď k věci velmi důležité; a musí se jí rozumět dobře, aby se nechybilo na tu stranu, ani na onu.
Mzda totiž bývá stanovena svobodnou smlouvou: takže by se zdálo, že zaměstnavatel, zaplativ ujednanou mzdu, dostál své povinnosti a že již není povinen ničím. Jenom tehdy, že by se jednalo nespravedlivě, kdyby se zdráhal buď zaměstnavatel vyplatit plnou dojednanou mzdu, nebo dělník vykonat převzaté práce; že by bylo v pořádku, kdyby z těchto příčin zasáhla politická moc, aby každému se uhájilo jeho právo: jinak však by zasáhnout nesměla.
[...]
35. Bude-li mít dělník dosti vysokou mzdu, aby z ní mohl slušně vydržovat sebe, svou manželku a svou rodinu, je-li rozumný, snadno si navykne šetrnosti a tak k tomu, zdá se,vybízí již sama přirozenost - po odečtení výdajů bude moci také něco odložit, čímž může se dopracovat určitého, byť nevelikého jmění. Viděli jsme, že není možno rozřešit úspěšně naši otázku, leč když se vezme za pevný základ, že právo soukromého vlastnictví je něčím nedotknutelným. Proto mají zákony být příznivy tomuto právu a pokud možno pečovat o to, aby co největší počet lidí měl touhu být vlastníkem nějakého jmění.
[…]
Je možno však se dopracovat těchto výhod jenom pod podmínkou, že soukromé jmění nebude vyčerpáváno nelidskými daněmi a poplatky. Neboť právo soukromého vlastnictví není dáno lidem zákonem lidským, nýbrž zákonem přirozeným; proto státní moc nesmí je rušit, nýbrž toliko je upravovat a uvádět v soulad s obecným blahem. Jednala by tedy nespravedlivě a nelidsky, kdyby ze soukromých statků pod jménem daní brala více než je spravedlivo.
[...]
Encyklika Lva XIII. Rerum novarum, 2. vyd., Olomouc 1935, s. 7-8, 26-36. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám novověku II (1871-1918), Olomouc 1992.