Johann Gottlieb Fichte – Německému národu (1806)

První, původní a skutečné přirozené hranice států tvoří mimo pochybnost jejich vnitřní hranice. Ti, kteří mluví stejným jazykem jsou spojeni jeden s druhým velkým množstvím neviditelných vazeb dlouho před počátkem kteréhokoliv lidského umění. Rozumí jeden druhému a mají sílu k tomu, aby si rozuměli lépe a lépe. Patří dohromady a jsou v podstatě nerozdělitelným celkem. Celkem, u nějž by absorbování a míšení jakýchkoli jiných lidí různého původu a jazyka, vedlo ke zmatku na počátku každého stupně a násilnému rozrušení dokonce i pokroku v jeho kultuře. Z těchto vnitřních hranic, které jsou narýsované duchovní povahou samotného člověka, vyplývá hodnocení vnějších hranic pomocí obydleného místa jako následek; a podle přirozeného pohledu na věci to není tak, protože člověk nepřebývá mezi určitými horami a řekami, které by byly lidmi, ale naopak člověk přebývá pospolu a jestliže to jejich štěstí tak zařídilo, jsou ochraňováni řekami a horami, protože byli lidmi již podle zákona přírody, který je mnohem vznešenější.

A tak se německý národ stal, dostatečně vnitřně spojený, pomocí společného jazyka a společného způsobu myšlení a dostatečně oddělený od jiných obyvatel ve střední Evropě zdí, která rozděluje nepodobné rasy…

Tyto záležitosti by měly setrvat, tudíž nevyhovovaly sobectví cizích zemí, jejichž kalkulace nehleděly dále, než o krok vpřed. Shledaly německou odvahu užitečnou ve vedení svých válek a německé ruce užitečné k popadnutí lupu svých rivalů. Musely být nalezeny prostředky, aby se dosáhlo takovéhoto konce a  cizí (zahraniční) mazanost vyhrála snadné vítězství nad německou upřímností a nedostatkem podezření. Byly to cizí země, které jako první využily rozdělení mysli, zapříčiněnou náboženskými spory v Německu, v Německu, které představovalo v malém měřítku stav křesťanské Evropy jako celku. Cizí země, tvrdím, využily těchto sporů k rozbití blízké vnitřní jednoty Německa do oddělených a nespojitelných částí…

…Věděly (cizí státy), jak presentovat každý z těchto oddělených států, které se tudíž vyvíjely jako část jednoho národa, který neměl žádného nepřítele, kromě těchto cizích států a byl bez obavy, kromě té obvyklé, že se stane (Německo) samo dějištěm se spojenou silou proti svůdné dovednosti a mazanosti cizích států. Cizí státy, tvrdím, věděly, jak presentovat všechny tyto státy jeden druhému jako přirozeného nepřítele před kterým se musí mít každý stát neustále na pozoru. Na druhou stranu věděly, jak to udělat, aby se německým státům jevily jako přirození spojenci proti nebezpečí, které je ohrožovalo od jejich vlastních krajanů, aby se jevily jako spojenci s nimž jedině budou stát či padnou a jejichž akce musí (německé státy) hned podporovat s veškerou svou silou. Stalo se tak jen díky nepřirozenému spojení, které mohlo dát vzniknout všem sporům, jenž se týkaly jakýchkoli věcí ve starém světě a v novém světě zapříčinilo spory německých ras ve srovnání jedné s druhou. Každá válka, nezáleží co ji zapříčinilo, musela být vybojována na německé půdě a německou krví; každé zrušení rovnováhy muselo být dosaženo v tom národě, kterému nebyl celý zdroj vztahů neznámý; a německé státy, jejichž oddělená existence byla sama v rozporu s veškerou přirozeností a důvodem, byly přinuceny, aby se mohly pro něco počítat, aby jednaly jako by byly jen do počtu, k dispozici veliteli sil v rozsahu evropské rovnováhy, jejíž pohyb následovaly slepě (německé státy), bez jakékoli své vůle. Stejně jako v mnohá státech v zahraničí jsou občané označeni jako patřící k této či oné straně nebo volící tuto či tamtu zahraniční alianci, ale žádné označení není nalezeno pro ty, kteří patří ke straně své vlastní země, tak to bylo s Němci. Po dost dlouhou dobu patřili jen k nějaké zahraniční straně, a zřídka potkal někdo člověka, který podporoval stranu Němců a byl toho názoru, že by si tato země měla vytvořit alianci sama se sebou.

Nyní, na konec, nám dovolte být dost troufalý, abychom se podívali na klamnou vizi universální monarchie, jejíž lidé začínají vyzvedávat veřejné uctívání místo rovnováhy, která rostla po nějaký čas více a více nesmyslně a nechte nás pochopit, jak odporná a v rozporu se střízlivým uvažováním tato vize je. Duchovní podstata byla schopna presentovat základ lidstva v extrémě odlišných postupech v jednotlivcích a v osobitosti jako celku, v lidech. Pouze když každý člověk, odešel k sobě, vytvoří a formuje sebe s souladu se svou zvláštní povahou a pouze když se v každém člověku vyvine jednotlivec v souladu s obecnou povahou, jakož i  v souladu s jeho vlastní zvláštní povahou, pak a jen pak, se objeví projev božství v pravém zrcadle, tak jak by to mělo být; a pouze člověk, který buď naprosto nemá ponětí o roli práva a božského řádu, či je ještě navíc zarytým nepřítelem, by se mohl rozhodnout pro to, aby vadil právu, které je nejvyšším právem v duchovním světě! Jen v neviditelných kvalitách národů, které jsou skryty před jejich vlastníma očima, kvalitách jako prostředku,  pomocí  něhož tyto národy zůstanou v kontaktu se zdroji původního života – jen tam má být nalezena garance jejich přítomnosti a hodnota budoucnosti, ctnost a význam. Jestliže tyto kvality jsou utlumeny přísadami a obroušeny třením, všednost, která vyplývá, přinese oddělení duchovní povahy a to následovně zapříčiní, že všichni lidé se spojí dohromady ve své neměnnosti a kolektivní destrukci.

Johann Gottlieb FICHTE, Thirteenth Address, Addresses to the Gerrnan Nation, New York 1968, s. 190­91,193­94,197­98. In: Paul Halsall, Modern History Sourcebook, http://www.fordham.edu/halsall/mod/1806fichte.html