Benedict Anderson: První Filipínec

Dva nejvíce udivující znaky Noli Me Tangere jsou jeho velikost a styl. Jeho postavy pocházejí ze všech vrstev obyvatelstva pozdně koloniální společnosti, od liberálně smýšlejícího poloostrovního kapitána-generála přes rasovou vrstvu koloniální společnosti – kreoly, mestice, chinos (čisté Číňany) k negramotným indickým masám. Jeho stránky jsou přeplněny dominikány, pochybnými právníky, týranými ministranty, zkorumpovanými policisty, jezuity, náčelníky malých měst, mestickými studentkami, nevzdělanými poloostrovními volebními kandidáty, nájemnými gangstery, zoufalými intelektuály, společenskými šplhouny, nečestnými novináři, herečkami, jeptiškami, hrobníky, řemeslníky, gamblery, rolníky, ženami na tržištích a tak dále. (Rizal dokonce ani těm nejpochmurnějším darebákům nikdy nepřestává přiznávat okamžiky něhy či trápení). Nicméně geografický prostor románu je přísně omezen na bezprostřední okolí koloniálního hlavního města, Manily. Španělsko, z kterého přišlo v průběhu doby mnoho postav, je většinou mimo scénu. Toto omezení objasňuje Rizalovo prvním čtenářům, že „Filipíny“ tvořily společnost samu o sobě, třebaže ti, kdo v ní žili, neměli společné jméno.

[…]

Rizalovým mateřským jazykem byl Tagalog - menšinový jazyk, kterým mluvily asi dva miliony lidí na multilingvním Filipínském souostroví - jazyk bez tradice psané prózy, čtený jen několika tisíci čtenáři. Říká nám, proč psal španělsky, jazykem, kterému rozuměla jen tři procenta venkovanů, když se odvolává, „tú, que me lees, amigo o enemigo“ – „ty, který mě čteš, přítel či nepřítel.“ Psal stejně pro nepřítele, jako pro přítele: věc, která se nestala během celého období britské nadvlády v Indii až do - o století pozdější - práce Salmana Rushdie.

Rizal to nemohl vědět, ale za volbu psaní ve španělštině měl zaplatit obrovskou cenu. Pět let po jeho mučednické smrti zničil nenasytný a barbarský americký imperialismus nezávislou Republiku Filipíny a přeměnil status obyvatel opět na koloniální poddané. Angličtina byla zavedena jako nový jazyk pravdy a mezinárodního významu a prosazovala se pomocí expandujícího školního systému. V předvečer druhé světové války se (těsně) stala nejrozšířenějším jazykem na souostroví. Španělština postupně zmizela  a v období částečné nezávislosti, udělené v roce 1946, byla již nesrozumitelná. Nejen romány, eseje, poezie a politické články samotného Rizala, ale díla celé generace let 1880-1890, která prezentovala národ, se stala nepřístupnou […]

Kevin Reilly (ed.), Worlds of History. A Comparative Reader, Wolume Two: Since 1400, Boston 2004, s. 322-326.