Naše úvahy o štěstí nás zatím příliš nepoučily o něčem, co by nebylo obecně známo. I když budeme pokračovat otázkou, proč je lidem tak obtížné stát se štastnými, nemáme valnou naději, že se dozvíme něco nového. Vlastně jsme již odpověděli, když jsme poukázali na tři zdroje našeho utrpení: přesilu přírody, křehkost našeho vlastního těla a nedostatečnost zřízení, která upravují vzájemné vztahy lidí v rodině, státě a společnosti. Pokud se týká prvních dvou, nebude náš soud dlouho na vahách, nutí nás k uznání těchto zdrojů utrpení a k přijetí nevyhnutelného. Nikdy přírodu neovládneme dokonale, náš organismus je sám rovněž pouhou její částí a zůstane vždy jen pomíjivým, v přizpůsobování i ve výkonu omezeným útvarem. Z tohoto poznání nevyplývá žádný ochromující vliv, naopak, ukazuje směr naší činnosti. Nemůžeme-li zrušit všechno utrpení, tedy přece mnohé, a jiné alespon zmírnit, přesvědčuje nás o tom tisíciletá zkušenost. Jinak se však chováme k třetímu, sociálnímu zdroji utrpení. Tento naprosto nechceme uznat, nemůžeme pochopit, proč by zřízení, jež jsme sami vytvořili, nám nemělo skýtat ochranu a dobrodiní. Když ovšem uvážíme, jak nezdařený je právě tento úsek ochrany před utrpením, vzniká podezření, že i v něm může vězet kus nepřemožitelné přírody, tentokrát naší vlastní psychické přirozenosti.
Začneme-li se zabývat touto možností, setkáme se s tvrzením, které je tak překvapivé, že se u něho musíme zastavit. Prohlašuje, že velkou část viny na našich bědách nese naše takzvaná kultura, byli bychom mnohem štastnější, kdybychom se jí vzdali a vrátili se zpět k primitivnějším poměrům. Nazývám toto tvrzení překvapivé, jelikož – at již vymezíme pojem kultury jakkoli – je jisté, že vše, čím se pokoušíme chránit proti ohrožení ze strany utrpení, náleží právě do oblasti této kultury.
Jakými cestami dospělo asi tolik lidí k tomuto stanovisku podivného nepřátelství vůči kultuře? Soudím, že hluboká, dlouho existující nespokojenost s příslušným stavem kultury tvoří základnu, kde toto odsouzení při určitých historických podnětech vzniká. Domnívám se, že poslední a předposlední z těchto podnětů znám - nejsem dosti učený, abych mohl sledovat jejich řetěz dostatečně daleko do dějin lidského druhu. Již při vítězství křestanství nad pohanskými náboženstvími se musel podílet takový kultuře nepřátelský činitel. Byl velmi blízký znehodnocení pozemského života, které uskutečnilo křestanské učení. Předposledním podnětem byl styk s primitivními národy a kmeny, k němuž došlo v průběhu objevných cest. V důsledku nedostatečných pozorovacích schopností a neporozumění se Evropanům zdálo, že primitivní mravy a zvyky svědčí o prostém, nenáročném a štastném životě, jaký byl kulturně nadřazeným návštěvníkům nedosažitelný. Pozdější zkušenost mnohý podobný úsudek opravila – v četných případech se mylně připisovalo usnadnění jejich života - za něž ve skutečnosti vděčili velkodušnosti přírody a pohodlnosti, s jakou mohli uspokojovat své hlavní potřeby - nepřítomnosti složitých kulturních požadavků. Poslední příčina je nám obzvláště důvěrně známá, projevila se, když jsme poznali mechanismus neuroz, které hrozí podkopat onu trochu štěstí kulturního člověka. Zjistilo se, že se člověk stává neurotickým, protože nesnese míru odepření, které mu ve službách svých kulturních ideálů společnost ukládá, a usoudilo se z toho, že zrušení či snížení těchto nároků znamená návrat k možnosti štěstí.
Přistupuje k tomu ještě moment zklamání. Během posledních generací učinili lidé mimořádné pokroky v přírodních vědách a v jejich technickém využití, jejich vláda nad přírodou se nepředstavitelnou měrou upevnila. Podrobnosti tohoto pokroku jsou obecně známy, jejich výčet je zbytečný. Lidé jsou na tyto vymoženosti právem pyšní. Ale domnívají se, že poznali, že se tímto novým panstvím nad prostorem a časem, tímto ovládnutím přírodních sil, splněním tisícileté touhy nezvýšila míra uspokojení slasti, kterou od života očekávali, že se ve svých pocitech nestali štastnějšími. Měli bychom se spokojit tím, že z tohoto zjištění vyvodíme závěr, že moc nad přírodou není jedinou podmínkou lidského štěstí, jako ostatně ani není jediným cílem kulturních snah, a neměli bychom z toho vyvozovat bezcennost technického pokroku pro ekonomii našeho štěstí. Chtělo by se namítnout: což to není pozitivní zisk slasti a nepochybný vzrůst pocitů štěstí, když mohu libovolně často slyšet hlas dítěte, které ode mne žije na sta kilometrů vzdáleno, když se mohu v nejkratší době po přistání přítele dozvědět, že dobře překonal dlouhou a obtížnou cestu? Což to neznamená nic, že se medicíně podařilo tak mimořádně snížit úmrtnost dětí a nebezpečí infekce pro rodičky, ba i podstatně prodloužit průměrný věk kulturního člověka? … - ale tu se ozývá hlas pesimistické kritiky a připomíná, že většina těchto uspokojení se podobá příkladu „laciného požitku“, který se vychvaluje v jisté anekdotě. Tento požitek si opatříme, když za chladné zimní noci vystrčíme nahou nohu zpod přikrývky a pak ji opět schováme. Kdyby neexistovala železnice překonávající vzdálenosti, nemohlo by dítě opustit své rodné město a nepotřebovali bychom žádný telefon, abychom slyšeli jeho hlas. Kdyby nebyla zřízena zaoceánská plavba, přítel by nepodnikl námořní cestu a já bych nepotřeboval telegraf, abych uklidnil své starosti o něho. Co je nám platné omezení dětské úmrtnosti, když právě ono nás nutí krajně omezit plození dětí, takže nakonec jich přece nevychováváme více než v časech před vládou hygieny, přitom jsme však uvedli svůj manželský sexuální život do složité sitace a pravděpodobně pracujeme i proti blahodárnému přirozenému výběru? A co je nám konečně platný dlouhý život, když je obtížný, chudý na radosti a tak plný strastí, že můžeme jen uvítat smrt jako vykoupení?
[…]
Nezní to jen jako pohádka, je to přímo splnění všech – nikoli jen většiny – pohádkových přání, co člověk vytvořil pomocí vědy a techniky na této zemi, kde byl zprvu jen slabým živočichem a kam musí každé individuum jeho druhu opět vstupovat jako bezbranný kojenec – oh inch of nature. Všechno toto vlastnictví smí pokládat za vymoženost kultury. Odedávna si vytvořil ideální představu o všemohoucnosti a vševědoucnosti, kterou ztělesnil ve svých bozích. Jim připisoval vše, co se zdálo být jeho přáním nedosažitelné – nebo co mu bylo zakázámo. Můžeme tedy říci, že tito bohové byli kulturními ideály. Nyní se dosažení tohoto ideálu velmi přiblížil, stal se téměř sám bohem. Ovšem pouze tak, jak lze podle obecného lidského soudu ideálu dosáhnout. Nikoli dokonale, v určitých částech vůbec ne, v jiných jen neúplně. Člověk se stal takříkjíc jistým druhem boha s protézami, je dosti velkolepý, když je opatřen všemi svými pomocnými orgány, avšak nesrostly s ním a občas mu činí ještě nemalé potíže. Ostatně má právo utěšovat se tím, že se tento vývoj neukončí právě L. P. 1930. Budoucí časy přinesou v oblasti kultury nový, pravděpodobně nepředstavitelný pokrok - ještě dále vystupnují podobnost člověka s bohem. V zájmu našeho zkoumání však nesmíme zapomenout, že se dnešní člověk ve své podobnosti bohu necítí štastným.
Sigmund Freud, Nespokojenost v kultuře, Praha 1998, s. 79-86.