Výňatek z dopisu Roberta E. Lee Jeffersonu Davisovi krátce po bitvě, 31. července 1863
Žádná vina nemůže být vztahována na armádu za selhání v plnění toho, co já jsem navrhl, ani jí nemohou být vytýkána přehnaná očekávání veřejnosti. Já jediný jsem vinen, pravděpodobně že jsem očekával příliš od její statečnosti a odvahy. Nicméně podle mého názoru byl pod vedením Nejvyššího dosažen obecný úspěch, i když nevyústil ve vítězství. V té době jsem soudil, že toto bylo možné. Stále si myslím, že kdyby všechny věci pracovaly správně, vítězství mohlo být dosaženo. Ale se znalostmi, které jsem tenkrát měl, a za podmínek, ve kterých jsem byl, nevím, jakou lepší cestu jsem mohl sledovat. S nynějšími znalostmi a kdybych mohl předvídat, že útok z posledního dne selže ve snaze vytlačit nepřítele z jeho pozic, jistě bych zkusil nějakou jinou možnost. Jaký by byl konečný výsledek mi však jasné není.
Clifford DOWDEY – Louis H. MANARIN (eds.), The Wartime Papers of Robert E. Lee, Boston 1961, s. 565.
William Swinton, 1866
Lee rozhodně neočekával či netoužil vzít na sebe risk generální bitvy v místě tak vzdáleném od své základny. Byl k tomu ochoten pouze v případě, že by si manévrováním zajistil výhodu defenzívy, či v případě nějaké zvláštní příležitosti k úderu, kdyby jeho protivník udělal chybný pohyb. Je jisté, že při započetí kampaně slíbil generál Lee svým velitelům sborů, že se nepustí do taktické ofenzívy, ale že donutí protivníka napadnout ho. Nicméně, když s úspěchem prvního dne poznal chuť krve, konfederační velitel jak se zdá ztratil onu vyrovnanost, jíž obvykle vynikal jeho talent, a rozhodl se jít do bitvy.
William SWINTON, Campaigns of the Army of the Potomac: A Critical History of Operations in Virginia, Maryland and Pennsylvania, from the Commencement to the Close of the War, 1861-1865, New York 1866, s. 340.
James D. McCabe v prvním životopisu Roberta E. Lee:
Jeho nedávná kariéra je příliš známá než aby potřebovala shrnutí. Nicméně bez snižování jeho zásluh může býti řečeno, že zářil více v obraně než v agresivním vedení války. Invaze do Pensylvánie vyvrcholila katastrofou u Gettysburgu. Není pochyb, že pro jeho vojenskou reputaci znamená tato bitva a její vedení z jeho strany nejvážnější kaňku, již skýtá jeho kariéra. Generál Lee sám řekl, jak věříme, že u Gettysburgu se nechal strhnout nadšením a naléháním svých důstojníků a mužů. To také ukazuje část jeho charakteru.
James D. McCABE, Jr., Life and Campaigns of General Robert E. Lee. New York 1870, s. 655.
Jubal A. Early v projevu v Lexingtonu, Virginie, 19. ledna 1872:
Musíte si uvědomit, že velící generál nemůže ve skutečnosti vést přesuny a boj svého vojska. Toto musí být nutně svěřeno jeho podřízeným a jakékoliv zaváhání, zdržení či špatné vedení při provádění těchto rozkazů může porazit ta nejlépe vymyšlené schémata. Při zápasu proti takové převaze jaké jsme čelili my byl vždy nutný krajní spěch, energičnost a nezpochybňující důvěra při provádění plánů velícího generála. Podřízený, jenž se pouští do pochybností o rozumnosti plánů svého nadřízeného a do jejich provedení se dává s neochotou a nedůvěrou, není pravděpodobnou zárukou úspěchu. Byla to neváhající důvěra generála Jacksona a jeho víra v šanci na úspěch, co způsobilo že tento tak často ulpěl na jeho standartách a učinilo jej tím neocenitelným exekutorem plánů generála Lee. Jestliže pan Swinton říká pravdu, když ve své knize opakuje, co uvádí z rozhovoru s generálem Longstreetem, pak u Gettysburgu byl nejméně jeden z velitelů sborů generála Lee, kdo se do provedení jeho plánů nepustil s důvěrou a vírou nutnou k úspěchu a proto tento, snad, nebyl dosažen. Někteří si myslí, že generál Lee udělal špatně, když bojoval u Gettysburgu a říká se, že se měl přesunout kolem Meadova levého křídla a dostat se tak mezi něj a Washington. Je velmi jednoduché kritizovat a prorokovat poté, co se události stanou. Byl by to ale pro něj očividně ten nejnebezpečnější možný manévr, míjet Meada se vším svým trénem. Při průchodu úzkým prostorem mezi Gettysburgem a South Mountain bychom byli vystaveni útoku za velmi nevýhodných podmínek. Tehdy jsem soudil, a stále soudím, že bylo správné vybojovat bitvu u Gettysburgu a jsem pevně přesvědčen, že kdyby plány generála Lee byly vykonány v duchu v němž byly zamýšleny, bylo by dosaženo rozhodujícího vítězství, jež by snad zajistilo naši nezávislost.
Jubal A. EARLY, The Campaigns of Gen. Robert E. Lee. An Address by Lieut. General Jubal A. Early before Washington and Lee University, January 19th, 1872. In: Gary W. GALLAGHER (ed.), Lee the Soldier. Lincoln 1996, s. 60-61.
Generál James Longstreet v článku Lee in Pennsylvania, Philadelphia Weekly Times, 3. listopadu 1877
Před pojednáním slabých bodů gettysburského tažení je správné, abych řekl že tak činím s nejhlubší náklonností ke generálu Lee a s největší úctou k jeho památce. Vztahy, jež mezi námi existovaly, byly vždy srdečné, důvěrné a dokonce jemné, od počátku do konce. Nikdy mezi námi nebylo tvrdého slova. A tedy jen s váhavou myslí se pouštím do chladného a kritického rozboru gettysburského tažení, neboť tento rozbor ukáže že náš velící generál neuspěl v několika bodech. Není pochyb, že generál Lee v průběhu krize tohoto tažení ztratil onu jedinečnou vyrovnanost jež jej obvykle charakterizovala a že jakékoliv chyby, které byly učiněny, nebyly ani tak záležitostí uváženého soudu jako spíše impulsů skvělé mysli rozrušené bezpříkladnými podmínkami. Generál Lee byl vyveden z rovnováhy… svojí příliš velkou důvěrou v hrdinství svých oddílů a politováníhodnou absencí generála Stuarta [a jeho jezdectva] a tím způsobenou zmateností.
James LONGSTREET, Lee in Pennsylvania. In: Gary W. GALLAGHER (ed.), Lee the Soldier, Lincoln 1996, s. 399-400.
Reverend J. William Jones rekapituluje výsledek sporu v roce 1884
Naše série pojednání o Gettysburgu, o jejíž shrnutí se pokusíme při nejbližší příležitosti, nemůže být pečlivě studována nestranným studentem historie bez nabytí naprostého přesvědčení o tom, že kdyby byly rozkazy generála Lee u Gettysburgu správně vykonány, v bitvě bychom zvítězili, rozdrtili armádu generála Meada, vysvobodili Maryland, obsadili Washinton a Baltimore a diktovali mírové podmínky na půdě Severu.
Sám generál Lee se spoustou emocí řekl nedlouho před svou smrtí nějakým gentlemanům v Lexintonu: „Kdybych tak měl Stonewalla Jacksona u Gettysburgu, mohl bych tam zvítězit, a kdybychom utrhli plody tohoto vítězství, jež byly na dosah, ustavili bychom nezávislost Konfederace“.
Opravdově věříme, že verdikt nestranné historie bude, že Konfederovaní mohli vyhrát Gettysburg, a svoji nezávislost, nebýt selhání jednoho muže [Longstreeta].
J. William JONES, Within a Stone’s Throw from Independence at Gettysburg. In: Southern Historical Society Papers 12, 1884, s. 111-112.
Douglas S. Freeman ve čtyřsvazkovém životopise Roberta E. Lee, 1935
Čtvrtá příčina porážky byl stav mysli odpovědných konfederačních velitelů. 2. července byl Longstreet rozladěný, protože Lee odmítl jeho návrh na taktickou defenzívu. Zřejmě rozhodnutý vynutit si situaci, v níž by jeho plán musel být přijat navzdory Lee, zdržoval útok na pravém křídle dokud nebyl Cemetery Ridge plný mužů [Seveřanů], kdežto kdyby zaútočil brzy ráno, jak Lee zamýšlel, pravděpodobně mohl dobýt tuto pozici a jistě mohl obsadit Round Top. Longstreetovo pomalé a tvrdohlavé myšlení jej činilo neschopným rychlé odvahy a loajální poslušnosti, jež charakterizovala Jacksona. Nicméně v první bitvě po smrti „Stonewalla“ se zdálo rozumným postupem nahradit Druhý sbor Prvním jakožto „útočnou kolnou“, neboť jeho štáb byl navyklý pracovat společně. Longstreetův vrozený nedostatek kvalifikace pro službu tohoto typu se potvrdil v době jeho samostatné služby. Nikdy již nebyl stejný poté, co začal o sobě klamně uvažovat jako o velkém stratégovi. Bylo neštěstím Lee u Gettysburgu, že musel zapojit do ofenzivních akcí muže, jenž naprosto inklinoval k defenzivě.
Nicméně tato obžaloba Longstreeta nezprošťuje Lee veškeré viny za neúspěch druhého dne u Gettysburgu. Jeho největší slabost jako vojáka se ukázala spolu s Longstreetovou, neboť když Longstreet trucoval, povaha Lee byla taková, že nepřiměl sám sebe k tomu, aby buď zahnal Longstreetovu nevrlost ostrým rozkazem nebo aby převzal řízení v poli, když Longstreet zdržoval. Žádný upřímný kritik bitvy nemůže sledovat události onoho osudného rána a necítit, že Lee doslova kapituloval před Longstreetem, který uposlechl jen tehdy, kdy již nemohl najít výmluvu pro zdržení. Jeden přímý rozkaz od Lee pro Longstreeta k útoku byl doručen v 11 hodin. Když učinil toto, Lee dovolil Longstreetovi ztrácet čas až do 4 hodin odpoledne. Tvrzení, že Armáda Severní Virginie byla 2. července bez velitele, je sotva unáhlené.
Nevyhnutelný závěrem navíc je, že Lee nechal operacím rána druhého volný průběh nejen proto, že by musel jednat tvrdě s Longstreetem, ale také proto, že vkládal nepochybnou důvěru ve svoji armádu, že spoléhal na schopnost řadových vojáků vykoupit Longstreetova zdržení. Jestli Longstreet byl neukázněný, Lee byl přespříliš sebevědomý. Tento psychologický faktor přílišné sebedůvěry velícího generála je téměř dostatečný na to, aby byl považován za samostatnou příčinou porážky Konfederovaných.
Douglas S. FREEMAN, R. E. Lee: A Biography, sv. 3, New York 1935, s. 149-150.
Clifford Dowdey v roce 1958
Ve své fixaci na vybojování defenzivní bitvy, dalšího Fredericksburgu, Longstreet ignoroval podmínky bitvy, jež se vyvinuly podle svého. Přes okolnosti, jež u Gettysburgu nalezl, se držel plánu, který nebylo možné aplikovat na existující situaci.
Longstreet nemohl být zcela při svých vojenských smyslech, když se rozhodl změnit vítěznou taktiku, o niž usilovalo celé velení armády, uprostřed střetnutí. Nepomohla ani pozdější zdůvodnění, jež přičítal svému chování, kdy začal den 2. července s cílem zmařit plány vrchního velení, na jejichž uskutečnění se zbytek armády připravoval.
Clifford DOWDEY, Death of a Nation: The Story of Lee and His Men at Gettysburg, New York 1958, s. 171.
Glenn Tucker v roce 1968
Z konání Lee ráno 2. července, stejně jako z prohlášení členů jeho štábu, Longstreetova svědectví, McLawsovy analýzy a dalších faktorů je zřejmé, že se v noci prvního a dokonce ani ráno druhého [července] nerozhodl, kde povede svůj útok či jaké jednotky zvolí k tomu, aby jej vedly.
Glenn TUCKER, Lee and Longstreet at Gettysburg, Indianapolis 1968, s. 45.
Alan T. Nolan v roce 1991
Ospravedlnění Gettysburgu zahrnují nutnost narušit federální ofenzivní plány, předcházení obležení, zmírnění zásobovacích problémů v nevydrancované krajině, posílení mírového hnutí na Severu, vylákání federální armády severně od Potomaku a dokonce úlevu Vicksburgu. Opět, toto jsou hodnotné cíle, ale risk byl Lee jasný – a, vítěz či poražený, musel v průběhu kampaně počítat také s těžkými ztrátami…
Když je vše řečeno, obhajoba těch nejtroufalejších ofenzivních úderů Lee komentátory se zdá vymyšlenou. Jakkoliv jsou si tito komentátoři vědomi, že snaha Lee byla neúspěšná, nákladná a destruktivní pro šance Jihu na vítězství ve válce, drží se tradice a zdají se usilovat o to, zbavit jej viny. Jestli převládne jednoduchá logika spíše než komplikovaná a protiřečící si obhajoba, tyto ofenzívy vhodně zapadají do chybného modelu velké strategie generála Lee, strategie útočné.
Alan T. NOLAN, Lee Considered: General Robert E. Lee and Civil War History, Chapel Hill 1991, s. 98.