Pokud byla politika veřejnou bitvou idejí a zájmů, byl nacionalismus popřením politiky. Protože tím, jak vyzdvihoval hodnoty jednoty, loajality a povinnosti, viděl nacionalismus v politickém sváru zdroj slabosti. Popíral, že tady existoval konflikt mezi opravdovými zájmy tříd, skupin nebo regionů. Účinky nacionalismu byly proto z podstaty konzervativní, což poskytovalo důvod pro podporu myšlenky kohokoli k vykonávání moci ve státě jménem národní jednoty a síly: Disraelimu či Gladstoneovi, Napoleonovi III. nebo Bismarckovi.
Protože řád a jednota, heslo politických konzervativců, jsou podstatnými pro silný stát, a protože, pro nacionalistu, ty nejhodnotnější cíle vyžadovali tuto sílu, byli nacionalisté často pod tlakem sváděni k tomu, aby se přesunuli k politické pravici, aby obětovali svobodu za jednotu, diskusi za autoritu; cíle prostředkům.
Přesto byly zdroje nacionalismu obvykle liberální a reformistické; neboť všude to byl požadavek ke změně, doktrína modernizátorů, kteří, majíce příliš mnoho co ztratit, kdyby požadovali sociální revoluci, si uvědomovali, že jejich země byla „zaostalá“. Nacionalismus mohl tak efektivně popírat politiku, protože jeho cíle byly tak jasné, tak jednoduše definovány v modelu moderního státu. Pro Francouze byla tímto modelem Anglie; pro Italy to byla Anglie a Francie. Italští nacionalisté byli obvykle liberály, ale jejich liberalismus byl primárně obdivem k úspěchům liberálního státu. Protože jejich model již existoval, dívali se přímo na něj, dychtiví dosáhnout efektivní byrokracie, odpovědné vlády, progresivní ekonomické struktury, to vše založené na akceptovaných a univerzálně používaných zákonech. Nacionalismus byl programem, jak získat tyto věci rychle; ne se rozvíjet směrem k nim, a jestliže to bylo třeba, nařídit je. Spěch za dosažením těchto cílů tam, kde sám nacionalismus byl vážně kontroverzní, způsobil, že se doktrinářská starost o tyto prostředky jevila jako pedantská a nereálná.
Italští nacionalisté nepotřebovali nic tak brutálního jako cynismus, aby ospravedlnili „odložení“ sporu či volbu praktických prostředků, třebaže to často znamenalo omezování praxe, potřebné k životaschopnému liberalismu.
Raymond GREW, A Sterner Plan for Italian Unity, Princeton 1963, s. 465-466. In: Dennis Sherman a kol., Western Civilization, Sources, Images and Interpretations. Vol. II, since 1660, New York 1983, s.178-179.