Historie
[…]
Moderní antisemitismus zastihl Židy v Rakousku-Uhersku zřejmě v nejšťastnější fázi jejich dějin. Liberální ústava z roku 1867 jim po staletích útisku přinesla úplnou a neomezenou volnost. Nyní si konečně mohli dopřát všech velkých i malých svobod, které jim byly tak dlouho upírány. Směli vlastnit pozemky v hlavním městě, svobodně volit své bydliště, stát se státními úředníky, neomezeně studovat na univerzitách a tak dále.
Bezprostředním důsledkem emancipace byla vlna židovského přistěhovalectví do hlavního a sídelního města. Roku 1860, tedy ještě před emancipací, žilo ve Vídni 6200 Židů představujících 2,2 % obyvatelstva, roku 1870 jich bylo už 40 200, tj. 6,6 %, roku 1880 činil počet Židů 72 600, tedy 10,1 %. Roku 1890 žilo ve Vídni 118 500, jejichž podíl však po připojení předměstí činil jen 8,7 %. Tento procentuální podíl zůstal v rychle rostoucím hlavním městě konstantní. Roku 1900 měla Vídeň 147 000, roku 1910 175 300 Židů – rozumí se věřících Židů. Podle oblíbených kritérií rasového antisemitismu, to znamená po zahrnutí asimilovaných a pokřtěných Židů, byla tato čísla mnohem vyšší.
[...]
Euforie, vyvolaná konečně získanou svobodou, podněcovala mnohé příchozí k velkým výkonům. Zdálo se, že talentovaným a přičinlivým se otevírají všechny brány. Emancipace vzbudila naději, že prostřednictvím výkonu a vzdělání se Židé stanou respektovanými členy společnosti.
[...]
Židovská inteligence se stala ve Vídni na přelomu století příslovečnou. Spisovatel Hermann Bahr žertem prohlásil, „že každý aristokrat, který má alespoň trochu rozumu nebo talentu, je okamžitě považován za Žida, lidé si to prostě neumějí jinak vysvětlit“.
Tohoto židovského „nutkání“ k píli – navzdory dávno podstoupenému křtu – si všiml i Alfred Roller u svého přítele Gustava Mahlera: „Mahler se se svým židovským původem nikdy neskrýval, radost z něj však neměl: byl pro něj podnětem a pobídkou k vyššímu, čistšímu výkonu. Jako když se člověk narodí s jednou rukou kratší: tehdy se ta druhá musí naučit o to více a nakonec možná dokáže věci, které by nezvládly ani dvě zdravé ruce. Tak mi jednou objasnil vliv svého původu na vlastní tvorbu“.
Masové přistěhovalectví východních Židů
[...]
Roku 1881 přišel v Rusku při bombovém útoku o život car Alexandr II. Zodpovědnost za atentát byla svalena na „židovské revolucionáře“ a vzápětí vypukly pogromy, vedoucí k nevídaným masakrům. Ve smrtelné úzkosti prchali lidé přes hranice do již beztak přelidněné Haliče, která měla největší podíl židovského obyvatelstva a trpěla nezaměstnaností a chudobou. Zemí se potloukalo kolem 200 000 židovských potulných žebráků, nazývaných „Luftmenschen“, protože nikdo vlastně nevěděl, z čeho žijí a kam patří.
Tuto armádu žebravých Židů nyní zmnohonásobili uprchlíci z Ruska. Někteří směřovali do evropských přístavů, aby se dostali do Ameriky, jiní do velkoměst: do Vídně, Berlína, Prahy a Budapešti. Celkem se před rokem 1914 dalo do pohybu kolem dvou milionů východních Židů, kteří byli v průběhu své cesty konfrontováni s xenofobií a antisemitismem v dosud nepoznaném rozsahu.
[...]
Za stereotypní odstrašující příklad východního Žida sloužili antisemitům kolem roku 1900 hausírníci a obchodníci s děvčaty. „Handeleh“, podomní obchodník, se vydával na cestu směrem na západ s drobným zbožím na prodej, čímž konkuroval usazeným obchodníkům, kteří si pak nemohli určovat ceny. První protestní shromáždění proti hausírníkům se konala již v sedmdesátých letech. Po dlouholetém boji prosadil roku 1910 křesťanskosociální ministr obchodu zákaz jejich působení ve Vídni „kvůli ochraně poctivě pracujících usedlých vídeňských živnostníků“. Rovněž Hitler používá v Mein Kampf toto klišé, když svůj údajný obrat k antisemitismu spojuje se setkáním s jedním z vídeňských „handeleh“.
[...]
Druhé antisemitské klišé, Žid jako kuplíř, vycházelo ze starých představ o židovském svůdci. Je třeba říci, že východoevropští Židé byli kolem roku 1900 skutečně zapleteni do celé řady kriminálních případů, ovšem na rozdíl od antisemitského schématu se nejednalo o svádění „plavých“ křesťanských dívek, nýbrž o obchod s chudými Židovkami z východoevropských štetlů a z Haliče.
Obchodníci s děvčaty pracovali vždy podle stejných metod: dobře oblečený, zjevně zámožný muž se objevil u nějaké chudé početné rodiny ve štetlu jako budoucí zeť a nechal se s ještě mladičkou dívkou oddat podle židovského ritu. K radosti rodičů se vzdal věna a odvedl si svou „ženu“ do údajně lepšího života. Tuto metodu bylo možno použít neomezeně často, protože rituální sňatek neměl žádnou právní hodnotu.
Západní a východní Židé
[...]
Tváří v tvář této zhoubné vlně antisemitismu, který se stále zřetelněji stával antisemitismem rasovým, se usedlí a asimilovaní vídeňští Židé cítili znejistěni. Dělali vše, aby nevypadali jako Židé, aby se přizpůsobili a zcela splynuli s okolím. Mnozí byli dávno pokřtěni a doufali, že na svůj židovský původ zapomenou. Nyní, když byli najednou postaveni na stejnou úroveň jako jejich rozedraní souvěrci z východu, se začali ve své těžce vybojované existenci cítit ohroženi
Východní Židé působili na ulici nápadně. Nosili pejzy a starodávný oděv: kaftan, cylindr a vysoké boty na znamení své ortodoxní víry. Mluvili jidiš, polsky nebo rusky. Vůbec se nesnažili přizpůsobit okolnímu světu, jejich odlišnost z nich dělala uzavřené společenství.
[...]
Mimoto se ukázalo, že mnozí chudí východní Židé neměli a svých bohatých západních bratrech valné mínění. Lpěli na starých zvycích a tradicích, na tradičním oděvu a jazyku. Vystupovali hrdě a sebevědomě, ba dokonce ukazovali západním Židům svou nadřazenost, neboť žili s vědomím, že oni jsou „praví Židé“. Věrně zachovávali svou starou víru a ritus, dodržovali tradice otců – a stali se ztělesněnou výčitkou pro vlažné, přizpůsobené, nebo dokonce pokřtěné západní Židy.
Navzdory všem snahám o porozumění si východní a západní Židé zůstali vzájemně cizí. Německožidovský spisovatel Wassermann: „Když jsem potkal nějakého polského nebo haličského Žida, mluvil s ním, snažil se proniknout do jeho nitra, pochopit jeho způsob myšlení a života, mohl jsem být dojat, udiven nebo pociťovat lítost a smutek, ale žádné bratrství, ba ani příbuznost jsem necítil. Byl mi úplně cizí, cizí ve slovech a v každém ohledu, a pokud nedošlo k lidsky individuální symbióze, dokonce mne odpuzoval“.
[...]
Východní Žid Joseph Roth analyzoval stav vědomí asimilantů přirozeně kritičtěji: „Často se přehlíží, že antisemitské instinkty mohou mít i Židé. Člověk nechce, aby mu nějaký cizinec, který právě přijel z Lodže, připomínal vlastního dědečka pocházejícího z Poznaně nebo z Katovic. Je to podlý, nicméně pochopitelný postoj ohroženého maloměšťáka, který se právě pokouší vyšplhat po strmém žebříku na velkoburžoazní terasu s čerstvým vzduchem a výhledem. Při pohledu na příbuzného z Lodže lze snadno ztratit rovnováhu a zřítit se. Západní Žid zpychl. Ztratil Boha svých otců a získal modlu, civilizační patriotismus“.
Brigitte Hamannová, Hitlerova Vídeň. Diktátorova učednická léta, Praha 1999, 10. kapitola.