1. Termín „nacionalismus“ používám ve smyslu formulovaném Gellnerem, takže konkrétně znamená, v první řadě princip, který má za to, že politická a národní jednotka by se měla shodovat. Zde bych dodal, že tento princip také předpokládá, že politická povinnost Ruritánců k politické entitě, která zahrnuje a reprezentuje ruritánský národ, převyšuje všechny ostatní veřejné závazky jakéhokoli druhu. Tento aspekt odlišuje moderní nacionalismus od jiných a méně náročných forem národního nebo skupinového ztotožnění se, s nimiž se také setkáváme.
2. Stejně jako většina těch, kdo tuto problematiku seriózně studují, nepovažuji „národ“ za primární nebo neměnnou sociální entitu; patří totiž výlučně ke konkrétnímu a historicky nedávnému období. Sociální entitou je jen potud, pokud se spojuje s určitým druhem moderního teritoriálního státu – „národním státem“. O národu a národní příslušnosti nemá cenu diskutovat s výjimkou situace, kdy se s ním oba tyto pojmy spojují. Kromě toho bych spolu s Gellnerem zdůraznil umělý prvek, konstrukci a sociální inženýrství, který do utváření národů vstupuje. „Národy, jako přirozený, Bohem daný způsob rozčlenění lidí, jako inherentní…politický osud, jsou mýtem; nacionalismus, který se někdy chápe již dříve existujících kultur a proměňuje je v národy, někdy si je vymýšlí, a již existující kultury často vyhlazuje – taková je realita.“ Pro účely analýzy – stručně řečeno – platí, že nacionalismus předchází národům. Národy netvoří státy a nacionalismus, nýbrž je tomu přesně naopak.
3. „Národní otázka“, jak ji staří marxisté označovali, se nachází v průsečíku politiky, techniky a sociální transformace. Národy existují nejen jako funkce konkrétního druhu teritoriálního státu nebo jako ctižádost takový stát ustavit – jde, povšechně vzato, o občanský stát francouzské revoluce – ale také v kontextu konkrétní fáze technologického a hospodářského vývoje. [...]
4. Z této příčiny jsou podle mého názoru fenomény duálními, konstruovanými v podstatě shora, jimž ale nelze porozumět, jestliže nejsou analyzovány také zdola, tedy z hlediska premis, nadějí, tužeb a zájmů obyčejných lidí, jejichž pohled není nutně národní a ještě méně nacionalistický. Pokud mám proti Gellnerově práci nějakou vážnou výhradu, pak je to ta, že jím upřednostňovaný pohled shůry způsobuje, že je obtížné věnovat adekvátní pozornost také pohledu zdola.
[…]
Státy a režimy měly všechny důvody státní patriotismus vyztužovat – pokud mohly – idejemi a symboly „imaginárního společenství“ bez ohledu na to, kde a jak vznikly a vztáhnout je na sebe. Doba, kdy demokratizace politiky způsobila, že „výchova našich vládců“, „utváření Italů“, proměna „rolníků ve Francouze“ a vázání všeho možného na národ a vlajku mělo zásadní význam, byla mimochodem také dobou, kdy začalo být snadnější mobilizovat lidové nacionalistické, nebo rozhodně xenofobní postoje, doplněné o představy národní nadřazenosti, jež kázala nová pseudověda – rasismus. Období mezi roky 1880 a 1914 totiž bylo také dobou nejrozsáhlejší dosud známé masové migrace, a to jak uvnitř států, tak i mezi nimi, dobou imperialismu a rostoucí mezinárodní rivality, jež vyvrcholila světovou válkou. To vše podtrhovalo rozdíly mezi „námi“ a „nimi“. A neexistuje účinnější způsob, jak spojit nesourodé části netrpělivého národa, než je sjednotit proti těm, kdo k němu nepatří. Nemusíme přijímat absolutní Primat der Innenpolitik, abychom uznali, že vlády mají na mobilizaci nacionalismu mezi svými občany značný vnitrostátní zájem. A naopak platí, že na obou stranách nic tak nepodněcovalo nacionalismus jako mezinárodní konflikt. Role, jakou spor o Rýn z roku 1840 hrál v rozvoji francouzských i německých nacionalistických klišé, je dobře známa.
[…]
Jakmile bylo v Evropě dosaženo určitého stupně vývoje, jazyková a kulturní společenství národů, jež po staletí v tichosti dozrávala, se vynořila ze světa pasivního bytí, v němž tyto národy dosud přebývaly (passiver Volkheit). Samy sebe si začínají uvědomovat jakožto sílu, která má dějinami určený osud. Dožadují se vlády nad státem, jejž považují za nejvyšší dosažitelný mocenský nástroj, a usilují o politické sebeurčení. Okamžikem, kdy se zrodila politická idea národa a toto nové vědomí, je rok 1789, rok francouzské revoluce.
Dvě stě let po francouzské revoluci žádný seriózní historik […] nebude považovat tyto výroky za nic jiného než za cvičení v programové mytologii. Nicméně se zdá, že tento citát představuje reprezentativní formulaci onoho „národnostního principu“, jenž po roce 1830 prudce otřásal evropskou politikou a vytvořil přitom několik nových států, které – pokud to bylo možné – odpovídaly jedné polovině Mazziniho výzvy „Každému národu jeho stát“, třebaže o její druhé polovině - „pouze jeden stát pro celý národ“ – to již tolik neplatí. Za takovou reprezentativní formulaci ho lze považovat především v pěti směrech: protože klade důraz na jazykové a kulturní společenství, které bylo vynálezem devatenáctého století; klade důraz na nacionalismus, jehož cílem je spíše než „národy“ již existujících států vytvořit či ovládnout samotné státy; pro jeho historicismus a vědomí dějinného poslání; protože tvrdí, že původcem všeho je rok 1789; a v neposlední řadě pro jeho terminologickou dvojznačnost a rétoriku.
Avšak třebaže tento citát na první pohled vypadá jako něco, co možná býval, mohl napsat sám Mazzini, ve skutečnosti byl napsán sedmdesát let po revolucích roku 1830 marxisticky orientovaným socialistou původem z Moravy, v knize, jež se zabývá konkrétními problémy habsburského impéria. Krátce řečeno tedy platí, že i když bylo možné ho směšovat s „národnostním principem“, který mezi rokem 1830 a sedmdesátými lety devatenáctého století proměnil politickou mapu Evropy, ve skutečnosti patří k pozdější a odlišné fázi vývoje nacionalismu v evropských dějinách.
Nacionalismus éry 1880-1914 se od oné fáze, jež se nesla v Mazziniho duchu, lišil ve třech základních ohledech. Za prvé opustil „prahový princip“, který – jak jsme již viděli – v nacionalismu liberální éry zaujímal ústřední postavení. Proto si také jakýkoliv kolektiv lidí, který se považoval za „národ“, dělal nárok na právo na sebeurčení, což v podstatě znamenalo na právo na svébytný, suverénní nezávislý stát zahrnující území, na kterém tento kolektiv žije. Za druhé, následkem tohoto znásobení případných „nehistorických“ národů, se ústředním, stále směrodatnějším či dokonce jediným kritériem případné příslušnosti k národu stal jazyk a příslušnost etnická. Došlo ale i ke třetí změně, jež nezasáhla ani tak národní hnutí koncentrující se na něco jiného než na stát, jejichž počet a ambice nyní stále narůstaly, nýbrž na národní cítění uvnitř zavedených národních států – nastal tedy ostrý posun k politickému oprávnění národa a vlajky, pro který byl v poslední dekádě, respektive dekádách devatenáctého století ve skutečnosti vymyšlen termín „nacionalismus“. Rennerův citát vyjadřuje první dvě z těchto změn, ale vzhledem k tomu, že ho formuloval člověk stojící politicky nalevo, již nikoli – což je velice zřetelné – nikoli tu třetí.
Eric J. Hobsbawm, Národy a nacionalismus od roku 1780. Program, mýtus, realita, Brno 2000, s. 14-15, 89, 99-100.