Hajo Holborn: Sjednocení Německa

Dosáhnutí sjednocení Německa poskytlo Bismarckovi sílu, aby přinutil německé liberály k rozhodnutí, zda byli v Německu nedočkavější vidět jednotu nebo svobodu. Většina z nich projevila ochotu ke kompromisu s Bismarckem. Poté, co centralizace postupovala dál pod novou ústavou, potřeboval (Bismarck) liberální hnutí k vytvoření významné protiváhy oproti partikulárním německým silám, representovaných především německými knížaty. Ústava nového Německého císařství byla proto trochu více centralizační a více liberální, než si Bismarck přál, ale získal kontrolu nad rozhodujícími pozicemi, kde se vytvářely rozhodující politické koncepce. V druhém Německém císařství nebyly žádné rozhodující pravomoci nad vojenskými a zahraničními záležitostmi svěřeny veřejným voleným orgánům. Bismarck dělal všechny druhy ústupků na poli sociální a ekonomické reformy, ale byl absolutně neústupný, pokud šlo o kompetence parlamentu. Vedení zahraničních a vojenských záležitostí zůstalo privilegiem koruny.

Pseudo-konstituční charakter nového Německého císařství byl dokonce více zdůrazněn, když se v roce 1878 Bismarck rozhodl opustit politiku volného obchodu a vnutil politiku, která ochraňovala zájmy pruských junkerských velkostatkářů proti importu laciného obilí z Ruska a Ameriky, zatímco zavedení cla, ve stejný čas, přineslo velký užitek také rostoucímu německému železářskému průmyslu. Zatímco v roce 1866 a 1871 němečtí liberálové obětovali jádro své politické víry, tak po roce 1878 byli přinuceni  zbavit se větší části svého ekonomického programu. Vedoucí průmyslové skupiny německé společnosti ochotně akceptovaly ochranářskou obchodní politiku a jednota liberální buržoazie se rozpadla. Třicet let po tom, co německý liberalismus vstoupil do existence v revoluci 1848, přestal být nezávislým politickým hnutím. Od té doby byla většina německé buržoazie, jestliže se nestala absolutním podpůrcem režimu jako vyšší buržoazie, hnána ještě více do ústupků a kompromisu. Vystoupení silného socialistického hnutí udusilo poslední zbylou horlivost pro reformu mezi liberální buržoazií a přinutil ji, aby se uchýlila pod křídla tradiční vlády. Druhé Německé císařství bylo založeno „ohněm a mečem“ a sociálně stabilizováno „železem a obilím“. Po více jak padesát let byla německá politická scéna zastíněna aliancí „magnátů stébla“ a „magnátů továrních komínů“, kteří ovládali armádu a byrokracii.

Hajo HOLBORN, The Political Collapse of Europe, New York 1966, s. 42-43. In: Dennis Sherman a kol., Western Civilization. Sources, Images and Interpretations. Vol. II (since 1660), New York 1983, s. 179-180.