Ruské impérium se rozpadlo v roce 1917 způsobem, který zcela odpovídal jeho postavení říše s mimořádně zranitelnými hranicemi táhnoucími se od Evropy do Asie. Po více než tři století byly struktury Ruska strukturami mnohonárodnostního státu, a ne vznikajícího národa. Sociální hierarchie a postavení vznikaly z potřeby upevnit impérium cestou zdanění obyvatelstva, náboru vojáků, budování státní správy a vojenského velení. Hospodářství bylo vychýleno od produktivních cílů k udržování vojska a úředního aparátu. Šlechta žila nákladně a nevýkonně; přejímala zahraniční kulturu, která měla zabezpečit postavení Ruska jako evropské velmoci.
Snad nejškodlivější ze všeho bylo, že ruská církev byla přinucena vzdát se funkce garanta národní ideje, aby se stala nevýznamnou oporou sekulárního státu. Mesianistický národní mýtus, který dokazoval její životaschopnost v krizích 16. a 17. století, byl zavržen ve prospěch kosmopolitního projektu osvícenství, jenž vyžadoval všechny vymoženosti „dobře řízeného policejního státu“.
Všechny tyto strukturální změny získaly finální podobu za vlády Petra Velikého. Upevnil základní rozdíl mezi „služebným lidem“ a „zdaněným lidem“, rozdíl, který se dotkl všech aspektů života, od jazyka, kultury a životních postojů k pojetí práva, majetku a moci. Rusové a ne-Rusové stáli na obou stranách předělu, zvlášť na samém vrcholu a samém dně hierarchie.
Po většinu 18. a 19. století byla armáda pojítkem držícím tuto společnost pohromadě. Vzala nevolníky, zrovnoprávnila je a přetvořila v občany s vědomím boje za cara, víru a vlast. Proto se takřka všichni carové tak silně identifikovali s armádou. Ale toho mohlo být dosaženo jen za strašlivou cenu vytržení bývalých nevolníků z jejich domovů, jinými slovy roztržením sociální struktury.
Šlechta byla hlavním pilířem plánu na vybudování kosmopolitního impéria. Z ní se rekrutovali armádní důstojníci, diplomaté a úředníci ústřední i místní správy. Šlechtici shledávali užitečným osvojovat si evropskou kulturu a mravy, a časem si začali uvědomovat prospěch, který z toho plynul pro ně samé, nikoli pouze pro jejich společenské postavení. Ale pokud někteří šlechtici začali brát tyto ideály vážně, dostávali se do střetu se státem, který v zásadě stále požadoval spíše asijské satrapy než evropské gentlemany. K trhlině mezi elitami a lidem se připojila trhlina mezi elitami a režimem.
Po porážce v krymské válce si ruští vládcové uvědomili potřebu přetvoření impéria v těleso více podobné národním státům, které se projevovaly s úspěchem v Evropě. Zvolili v této otázce dvojí přístup, který můžeme charakterizovat jako občanský a etnický, ale nikdy ji plně nevyřešili, neboť nebyli schopni vzdát se struktur moci, které držely impérium pohromadě v dřívějších dobách. Neboť předefinování stavů (soslovija, definované svým vztahem ke státní službě) do role tříd (definovaných svým vztahem k výrobním prostředkům) a členů občanské společnosti vyžadovalo přeformulování významu státu, k čemuž nikdy nedošlo a vzhledem k ruské geopolitické situaci snad ani nikdy dojít nemohlo. Sergej Witte, který jako ministr financí měl nejlepší pozici, aby rozeznal ekonomické škody napáchané impériem, si stěžoval, že „chyba, kterou jsme dělali po mnoho desítek let, byla, že jsme si od časů Petra Velikého a Kateřiny Veliké nepřipustili, že neexistovalo nic takového jako Rusko: existovalo pouze ruské impérium“.1
Úřady se po nějakou dobu pokoušely přetvořit impérium v „Rusko“ cestou rusifikace: přinucením neruských národů přijmout ruský jazyk, náboženství, zákony a správní struktury, a/nebo přílivem ruských přistěhovalců. Tyto procesy nezačaly na konci 19. století, tehdy ale dostaly podobu více či méně důsledné vládní politiky, prováděné s vědomým cílem zajistit nebezpečí vystavenému impériu pojítko v podobě jedné národní identity.
Hospodářský vývoj sblížil ke konci 19. století jednotlivé stavy. Nicméně fakt, že od sebe zůstaly právně odděleny a nepodařilo se vytvořit instituce, které by jim umožnily vzájemně na sebe působit, se tehdy projevoval zhoubněji a zhoubněji. Typickým produktem tohoto nesouladu byli dělníci ve městech. Stát je stále definoval jako rolníky nebo měšťany (meščané), určené pro placení daní a službu v armádě, bez politických a dalších občanských práv. O slovo se tedy hlásili ilegálními stávkami, demonstracemi či akty násilí. Rolníci, kteří se dostali do blízkosti městské kultury prostřednictvím svých vlastních domáckých dělníků a vzdělanců pracujících na venkově, se snažili přivlastnit si výhody městské civilizace pro sebe, alespoň ve své vesnici vytvořit prostor, v němž by si mohli sami vládnout a regulovat vlastnictví půdy podle svých představ o moci, zákonu a tradici. I oni byli připraveni použít násilí k dosažení svých záměrů, pokud mírové prostředky k ničemu nevedly.
Jestliže v 17. a 18. století rolníci a dělníci hledali své případné vůdce mezi kozáky, známé pro loupeživý styl života, svobodu (volnica) a samosprávné vojenské obce, na počátku 20. století se obrátili k „inteligenci“, nespokojeným vzdělancům, zvlášť těm, kteří oživili mesianistickou vizi národního osudu v podobě populistického nebo marxistického socialismu.
Zatímco vzdělanci se pokoušeli prosadit to, co pokládali za svá politická práva, někteří šlechtici se pokusili (ale neúspěšně) stát se statkáři-podnikateli a kupci a průmyslníci se rozčilovali nad tím, co nazývali politickou nemohoucností, kontrastující s jejich rychle rostoucím hospodářským významem. Duma, zvláště po změně volebního zákona roku 1907, se stala prostorem, který při naplňování jejich aspirací částečně uspokojil šlechtu, ale žádný další stav či třídu.
Paradoxně to bylo během 1. světové války, v době největšího nebezpečí pro Rusko, kdy vyvstala nejlepší příležitost pro ukování pevnější národní a občanské jednoty. Samotný průběh války přiměl členy všech sociálních vrstev k ostřejšímu uvědomování si „Ruska“ jako svého společenství, za jehož přežití je třeba bojovat. Následné selhání pokusu dát obrysu městského národa institucionální formu v Svazu zemstev a měst (Zemgor) a Výboru válečného průmyslu odsoudilo monarchii k odcizení dokonce od za normálních okolností nejloajálnějších stoupenců, nejbohatších statkářů a vyšších armádních důstojníků. V kritických dnech na přelomu února a března 1917 ji nepodporoval takřka nikdo.
Režim, který monarchii nahradil v březnu 1917, také odrážel letité dědictví imperiální sociální struktury. Nebyla zde pouze jedna revoluční moc, ale dvě, jedna reprezentující obščestvennosť, vrstvu vzdělanců, a další, zastupující narod, dělníky, rolníky a vojáky – stále přítomná připomínka staré dichotomie mezi „služebným lidem“ a „daně platícím lidem“. Žádná moc si sama o sobě nemohla nárokovat podporu a pokus spolupracovat vedl k nespokojenosti lidu, vytvořil politické vakuum, které mohli zaplnit bolševici se svou vlastní vizí „sovětské moci“.
Geoffrey Hosking, Russia: People and Empire, 1552-1917, Cambridge 1997, s. 478 - 481.
1 Sergej Juljevič VITTE, Vospominanija, III, Moskva 1960, s. 274-275.