Miroslav Hroch: Evropská národní hnutí v 19. století
Problém periodizace je zároveň problémem vhodných kritérií takové periodizace. Periodizaci národního hnutí můžeme provést na základě rozdílných kritérií podle toho, zda nám jde o posouzení celospolečenského dopadu národní agitace, o posouzení úlohy národního hnutí v historickém vývoji či o rozbor jeho sociálních předpokladů. Ve všech uvedených případech ovšem je výchozím kritériem periodizace vztah národního hnutí k tomu, jak probíhala celková transformace společnosti. Východiskem je zde Leninovo rozlišení dvou etap národního hnutí, o kterých jsme již pojednali: 1) období boje proti absolutismu a případně i období buržoazní sociální revoluce a nástupu kapitalismu; 2) období po vítězství kapitalismu a nástupu dělnického hnutí. Jako třetí velkou etapu bychom mohli doplnit období, kdy se i národní uvědomění dostalo pod vliv masových komunikačních prostředků; zhruba od období mezi dvěma válkami.
Vedle tohoto základního periodizačního kritéria je nutno aplikovat také kritéria odvozená z vnitřních proměn v samotném průběhu formování moderního národa. Považujeme-li národ za velkou sociální skupinu určenou kombinací různých druhů vztahů, za historicky vzniklou skupinu lidí, kteří k národnímu uvědomění teprve postupně došli vlivem objektivních okolností a vazeb, potom budeme taková kritéria hledat ve vývoji národního programu, ve formách národní agitace, v proměnách rodící se národní kultury; prioritu mezi těmito hledisky však má hledisko intenzity společenského ohlasu národní aktivity, vývoj a síla sociální základny národního hnutí.
Z hlediska kvantitativního rozšíření národně uvědomělých postojů (tj. postojů, které národní příslušnost považují za specifickou hodnotu) snadno rozeznáme ve vývoji malých národů dvě základní situace: Na počátku každého národního obrození stál zájem několika jedinců, obvykle vzdělanců, o studium jazyka, kultury, dějin potlačované národnosti. Tito jedinci zůstávali bez širokého společenského vlivu a obvykle se ani o vlasteneckou agitaci nepokoušeli, dílem proto, že byli izolováni, dílem proto, že nevěřili v její účelnost. Jejich zájem byl motivován patriotismem osvícenského typu ve smyslu činorodé lásky ke kraji, v němž žijeme, lásky, která je spojena s žízní po poznání všeho nového a dosud neprozkoumaného. Pokud se objevila agitace, zůstala záležitostí jedinců bez organizační báze. Na opačném pólu – jako završení národního obrození – pak stojí situace, kdy se vlastenectví stalo záležitostí širokých mas (byť ještě nikoli všech příslušníků národa) a národní hnutí získalo pevnou komunikační strukturu na celém území malého národa. Na vlastenecké podněty z centra přicházely v tomto stadiu vývoje již bezprostřední ohlasy z provincií. Obě stadia nepřecházela ovšem v sebe bezprostředně; mezi projevy učeného zájmu na jedné straně a masovým rozšířením vlasteneckých postojů na straně druhé leží údobí, které můžeme označit za rozhodující pro vlastní formování malého národa. Toto období charakterizovala živá vlastenecká agitace, kvasivý proces národního uvědomování. Jejich úspěchy byly umožněny díky upevňování objektivních vztahů ekonomických, politických a dalších; bude ovšem třeba na konkrétních případech sledovat, do jaké míry se každý z objektivních vztahů podílel na této fázi jako faktor integrující. Subjektem období národní agitace byla skupina vlastenců, která se již nespokojovala s pouhým zájmem o jazyk a kulturu a která viděla své poslání v národně uvědomovací práci mezi příslušníky vlastního národa. Učené bádání se i v této fázi rozvíjelo, dostalo však rovněž vlasteneckou funkci.
Pro větší přehlednost budeme výše uvedené tři základní fáze národního hnutí označovat jako fázi A (období učeneckého zájmu), fázi B (období vlastenecké agitace) a fázi C (období masového národního hnutí). Přitom fáze C v některých národních hnutích byla stále ještě součástí prvé etapy vývoje malého národa (ve smyslu výše uvedené Leninovy periodizace), u jiných již přesahovala do etapy druhé. Pro formování malého národa je ovšem nejdůležitější fáze B, kterou budeme především sledovat při rozboru jednotlivých národních hnutí. V jejím průběhu vlastenecká agitace získávala dříve či později vliv na rostoucí počet příslušníků potlačené národnosti, kteří začali považovat národní příslušnost za víc než pouhou přírodní danost nebo politickou sounáležitost poddaných téhož panovníka. Národní agitace nemusela ovšem být ve všech případech úspěšná; fáze B nemusela ještě nutně přejít ve fázi C a v řadě případů v ni nepřešla. Fáze B bude tedy onou srovnatelnou analogickou historickou situací, která bude v užším smyslu objektem naší komparace.
[…]
I když se nemůžeme opřít o kvantifikující rozbory, předpokládáme, že v každém národním uvědomění bylo obsaženo s větší či menší intenzitou:
a) přesvědčení o tom, že národ má nebo musí vybudovat vlastní svébytnou národní kulturu,
b) přesvědčení o tom, že příslušníci vlastního potlačovaného národa nemají stejné postavení ani stejné možnosti vzestupu jako příslušníci národa vládnoucího,
c) mýtus o mimořádné mravní hodnotě a dovednosti příslušníků vlastního národa, o jejich dřímajících, dosud neprojevených kvalitách,
d) víra, že neplnoprávné postavení musí být a bude překonáno,
e) víra v nezastupitelné místo vlastního národa mezi ostatními národy Evropy, někdy stupňovaná v přesvědčení o jeho mimořádném poslání.
Miroslav Hroch, Evropská národní hnutí v 19. století, Praha, 1986, s. 63-65, 359.