Miroslav Hroch: Tři základní fáze národního hnutí

[…]

Transformace nevládních etnických skupin v moderní národ tvořila svébytný vývojový typ a probíhala, jak již bylo řečeno, jako národní hnutí, jímž rozumíme cílevědomé úsilí dosáhnout pro tuto etnickou skupinu všech atributů plně zformovaného moderního národa, tj. odstranit všechny deficity, které jí k plnohodnotné národní existenci chyběly. Taková plnohodnotná existence byla v různých etapách modernizačního procesu, zejména na jeho počátku a po jeho dovršení chápána rozdílně. To se odráželo také v cílech a požadavcích jednotlivých národních hnutí.

Cíle, které si národní hnutí kladla, byly zformulovány na základě porovnání vlastní situace s atributy národní existence, jimiž se vyznačovaly soudobé státní národy. Nemuselo při tom nutně jít o „vlastní“ vládnoucí státní národ. Jinak řečeno, odpovídaly tedy požadavky každého národního hnutí oněm deficitům, jimiž se v dané historické situaci odlišovala nevládnoucí etnická skupina od soudobých státních národů:

1.      měla být překonána kulturní a jazyková interferiorita tím, že bude pěstován a rozvíjen vlastní literární jazyk a budována národní kultura;

2.      měla být překonána politická nesvéprávnost příslušníků etnické skupiny a získáno právo na to, aby se podíleli na politickém rozhodování;

3.      mělo být odstraněno podřízené sociální postavení příslušníků etnické skupiny a dosaženo úplné sociální skladby odpovídající danému stupni ekonomického vývoje.

Tyto požadavky nebyly formulovány synchronně a každé národní hnutí je kombinovalo ve specifické podobě tak, jak to odpovídalo situaci a potřebám dané nevládnoucí etnické skupiny. Tak např. mohl být boj za odstranění sociální nerovnoprávnosti chápán někdy především jako zápas za spravedlivé rozložení daňového břemene, jindy jako zápas za osvobození rolníků od feudální závislosti a opět jindy jako boj za rovné podmínky přístupu k úřadům.

[…]

I při rozboru cílů národního hnutí musíme nicméně brát v úvahu skutečnost, že společenská základna těchto hnutí nebyla od počátku do konce sociálně neměnná ani homogenní, a že se také jejich cíle proměňovaly. Jako každé sociální hnutí, také hnutí národní probíhalo v několika fázích a může být podle nich periodizováno. V každém národním hnutí můžeme zřetelně rozlišit tři základní fáze:

Fáze A byla obdobím učeneckého zájmu, kdy se jazyk etnické skupiny, její minulost, kultura, životní způsob, ale někdy také osobitosti teritoria, které obývala, stávaly předmětem osvíceneckého vědeckého studia. Tento zájem byl motivován osvíceneckou touhou po poznání, ale také (a snad většinou) osvíceneckým patriotismem, láskou k vlasti a etnické skupině, která ji obývala. Otevřenou otázkou, jíž se bude třeba zabývat, je, do jaké míry se již v této fázi a v tomto regionálně orientovaném patriotismu projevovala a prosazovala také národní identita.

Fáze B byla obdobím národní agitace, kdy se skupina vlastenců (obvykle z řad vzdělanců) snažila přesvědčit příslušníky své nevládnoucí etnické skupiny, že jsou příslušníky národa, jenž má svou hodnotu a právo na stejné atributy jako národy již existující. Uvnitř této fáze B můžeme ještě rozlišit dvě podfáze. Prvou, kdy sice vlastenci agitovali, ale neprobudili nijak výrazný zájem mezi těmi, k nimž se obraceli, a druhou, kdy již je možno zaznamenat sílící ohlasy a rostoucí počet přívrženců národního hnutí. Proto můžeme pro tuto druhou podfázi užívat také termínu formující se národ. Národotvorný proces byl nicméně v této fázi stále ještě ve zvratném stádiu vývoje: úspěšné zformování národa nebylo ještě zabezpečeno.

Fáze C označuje masové hnutí, které se začalo prosazovat poté, co národní agitace dosáhla takového úspěchu, že signály z vlasteneckého centra nacházely odezvu ve všech regionech a byly schopny mobilizovat desetitisíce lidí. Během této fáze – pokud se to nestalo dříve – dosáhlo národní hnutí také úplné sociální skladby, takže zde již jednoznačně můžeme hovořit nikoli o etnické skupině, nýbrž o zformovaném národu.

O konci národního hnutí můžeme pak hovořit tam, kde dosáhlo v podstatě všech svých cílů, tj. obvykle po dosažení široké autonomie či politické samostatnosti. Tak vznikla nová kategorie států, které ovšem nebyly nutně „predestinovány“ v předchozích fázích národního hnutí, a které můžeme označit za národní státy.

Miroslav Hroch, V národním zájmu, Praha 1999, s. 14-16.