V podstatě je to strašně žalostné: pro většinu je křesťanství vlastně mytologií, bajkou, básnictvím, za něco jiného se nepovažuje – a zároveň s tím je zároveň jejich náboženstvím! To znamená, že nemá žádnou naději se od něj oprostit, s ohledem na nejdůležitější prosby nemá dost síly s křesťanstvím přerušit kontakt a pak být zcela bez náboženství nebo se ohlížet po nějakém jiném.
To je stav v osvíceném 19. století – pak počet poctivých v určitém smyslu, volnomyšlenkářů, není v naší době v žádném případě větší než dříve.
Osvícené 19. století – v současnosti skutečné, plynové osvětlení je opravdu vynálezem naší doby a podle toho má snad století své jméno. Pak to s křesťanstvím je skutečně nejžalostnější, jak je jen možné. Nejhrubší pověra, když vyplňuje život těchto lidí, patří jim jejich víra, nejutvrzelejší mylná důvěra, když je charakterem bytí, se nedá smířit s onou ubohostí, že to co člověk sám považuje za bajku, má zároveň jako náboženství. Nechávají své děti křtít, učit křesťanství, biřmovat; když mají sami umřít, nechají zavolat faráře, přejí si být pohřbení jako křesťané – a zároveň považují křesťanství v podstatě za bajku. V určitém smyslu se dá říct, že je nad nimi hrozný trest: žít v takové ubohosti. Člověk soucítí s mužem, který se spokojí s tím být oklamaný, s vědomím toho, že přežívá ze dne na den, bez naděje nebo duševní síly k změně poměrů. Tak žije dohromady se svou ženou s vědomím, že je neustále oklamaný – ale nekonečně politováníhodnější a žalostnější a hnusnější je žít ze dne na den a to, co člověk sám považuje za bajku, přeci mít jako své náboženství, to vlastně správně znamená se v nejhlubší podstatě považovat za blázna a opovrhovat sám sebou.
Sören Kierkegaard, Die Tagebücher V (1854), Düsseldorf-Köln 1974, s. 341-342.