Strach je možno přirovnat k závrati. Tomu, jehož oko je sváděno k pohledu do zející propasti, se zatočí hlava. Ale co je příčinou? Je jí jeho pohled stejně jako hlubina; neboť se neměl dívat dolů. Do té míry je strach závratí svobody, která přichází, když se duch odvažuje k syntéze, svoboda shlédne na úpatí svých možností a konečnost se ujme díla. V této závrati se svoboda stočí do klubíčka. Dál se psychologie nedostane a ani to nezamýšlí. V okamžiku nastává změna a jakmile se svoboda opět napřímí, spatří, že je vinna. Mezi těmito dvěma okamžiky leží skok, který žádná věda nevysvětlí nebo vysvětlit nemůže. Kdo se proviní ve strachu, proviní se v nejvyšší dvojznačnosti. Strach je ženskou mdlobou, v níž svoboda pozbývá vědomí, psychologicky řečeno se hřích vždy odehrává v bezmoci; ale strach je současně největším sobectvím ze všech a konkrétní vyjádření svobody je stejně tak sobecké, jako schopnost každé konkrece. Toto je opět převládající mocí, určující dvojznačný, sympatetický a antipatetický vztah individua. Ve strachu je sobecká nekonečnost možného, která není pokušitelná jako možnost volby – nahání tísnivý strach ve své sladké úzkosti.
Sören KIERKEGAARD, Der Begriff Angst, Köln 1983, s. 60-61.