Ze závěrečného aktu Berlínské konference o Kongu (26. 2. 1885)

Hlava I.

Prohlášení o osvobodě obchodu v konžské pánvi v ústí Konga a v sousedních zemích a ustanovení s tím související.

Čl. 1. Obchod všech národů má požívat plnou svobodu:

1. ve všech oblastech, které tvoří pánev Konga a jeho přítoků. […]

2. v mořských oblastech, které se rozprostírají v Atlantickém oceánu od 2° 30´, jižní zeměpisné šířky až k ústí řeky Loge. […]

3. v oblastech, které se rozkládají východně od konžské pánve ve výše uvedených hranicích až k Indickému oceánu, od 5° severní zeměpisné šířky až k ústí řeky Zambezi na jihu. […]

Čl. 2. Všechny vlajky, bez rozdílu národnosti, mají volný přístup k celému pobřeží výše uvedené oblasti, k řekám, které tam ústí do moře, ke všem vodám Konga a jeho přítoků včetně jezer, ke všem přístavům na těchto vodách stejně jako ke všem kanálům, které snad v budoucnosti budou založeny k tomu účelu, aby spojovaly vodní cesty nebo jezera uvnitř oblasti popsané v 1. článku. Mohou podnikat všemi způsoby dopravy a provozovat plavbu loděmi pobřežními, říčními a na člunech za stejných podmínek jako příslušníci země.

Čl. 3. Ze zboží každého původu, které je do této oblasti dováženo pod jakoukoliv vlajkou, námořní, říční nebo suchozemskou cestou, se nemají odvádět žádné jiné poplatky, než takové, které budou vybírány jako oprávněnější odměna za výdaje učiněné k užitku obchodu a v této své vlastnosti jsou rovnoměrně prospěšné příslušníkům země i cizincům každého národa. Jakékoliv nerovné zacházení, týkající se lodí a stejně i zboží, se zakazuje.

Čl. 4. Zboží dovážené do této oblasti zůstává osvobozeno od vstupního i průvozního cla. Mocnosti si vyhrazují po uplynutí periody 20 let stanovit, zda si dovoz celní svobodu podrží, nebo ne.

Čl. 5. Žádná mocnost, která v označených oblastech má nebo bude mít suverénní práva, nemůže tam žádným způsobem propůjčovat monopoly nebo privilegia vztahující se na obchod. Cizincům, se zřetelem na ochranu jejich osob a jejich majetku, se má dostat při výdělku, převodech movitého a nemovitého majetku a při provozování řemesla bez rozdílu stejného zacházení a týchž práv jako příslušníkům země.

Čl. 6. Ustanovení týkající se ochrany domorodců, misionářů a cestovatelů, jakož i náboženské svobody. Všechny mocnosti, mající ve jmenovaných oblastech suverénní práva nebo vliv, se zavazují, že budou dozírat na zachování domorodého obyvatelstva a zlepšovat jeho mravní a materiální životní postavení a že budou spolupůsobit při potlačování otroctví a zvláště obchodu s otroky; budou bez rozdílu národnosti nebo kultu podporovat a chránit všechna náboženská, vědecká a dobročinná zařízení a podniky, které jsou k tomuto účelu vytvořeny a organizovány nebo směřují k tomu, aby vzdělávaly domorodce a učinily jim srozumitelnými a váženými přednosti civilizace. Křesťanští misionáři, učenci, badatelé stejně jako jejich doprovod, jejich majetek a jejich sbírky jsou rovněž předmětem zvláštní ochrany. Jak domorodcům, tak příslušníkům země i cizincům má být výslovně zaručena svoboda svědomí a náboženská snášenlivost. Svobodné a veřejné vykonávání všech kultů, právo k výstavbě bohoslužebných budov a zřizování misí, které přísluší k určitému druhu kultu, nemají podléhat žádnému omezení ani žádným překážkám.

Gottfried Guggenbühl, Quellen zur Allgemeinen Geschichte der Neuesten Zeit, Zürich 1939, s. 271-273. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám novověku II (1871-1918), Olomouc 1992.