Hajo Holborn: Vídeňský kongres

Vídeňský mír vytvořil evropský politický systém, jehož základy přetrvaly půl století. Po sto let nevypukla žádná válka ve světovém měřítku, jako ta, která trvala okolo dvaceti let od roku 1792. Evropa zažila strašné války, zvláště mezi lety 1854 a 1878, ale žádné z nich se neúčastnily všechny evropské státy nebo dokonce všechny velké evropské mocnosti. Evropské války devatenáctého století přinesly změnu moci, ale byly to změny uvnitř evropského politického systému a ty nerozrušovaly samotný systém jako takový.

Mírové dohody ve Vídni byly mnohem více odsuzovány, než chváleny. Obvinění nejčastěji zaměřená proti kongresu ve Vídni byla ta, která na kongresu postrádala prozíravost v analytickém hodnocení moderního nacionalismu a liberalismu. Prozíravost je skutečně jedna z hlavních kvalit, které odlišují státníka od pouhého politického profesionála. Ale dokonce i státník může jen stavět s cihlami, které má v ruce a nemůže doufat, že postaví druhé poschodí před tím, než vytvoří první, ve kterém se ukrývá jeho vlastní generace. Jeho předvídání budoucího vývoje se často může vyjádřit samo jen obezřetnými pokusy o udržení volné cesty pro evoluci nových sil.

Je otázkou, jak úspěšný byl vídeňský kongres z tohoto hlediska. Nikdo z představitelů kongresu nebyl státníkem či politickým myslitelem první kategorie. Všichni byli skalní přívrženci konzervatismu nebo naprosté reakce a nacházeli čestnost svých názorů vítězstvím starých sil nad revolučním uzurpátorem. A stejně nevytvořili zpátečnický mír. Poznali, že Francie nemohla žít bez konstitučního charakteru a také věděli, že Svatá říše římská byla již za možností dalšího oživení. Nová Německá federace reprezentovala veliké zlepšení politického stavu Německa, jestliže si uvědomíme, že v Německu, tak jako v Itálii, nebyla nacionální hnutí dostatečně silná, aby sloužila jako sloupy nového pořádku. Ve východní Evropě mimoto moderní ideje národnosti našly mnohem více než jen akademické a literární publikum. Mírová smlouva nemůže vytvořit nové historické síly; může jen postavit již existující do souvislostí, může napomáhat k podpoře vzájemné důvěry a zabraňovat budoucím konfliktům. Zbytek musí být přenechán stále pokračující a nikdy nekončící denní práci státníků.

V tomto světle byl vídeňský mír konstruktivní mírovou smlouvou.

Hajo HOLBORN, The Political Collapse of Europe, New York 1965, s. 27-28. In: Dennis SHERMAN a kol., Western Civilization. Sources, Images and Interpretation. Vol. II (since 1660), New York 1983, s. 154-155.