„Nedotýkejte se královny!“ , tak křičí Anglie. Ať je Angličan whig nebo tory, co se týče Jejího Veličenstva Viktorie, je ochoten souhlasit se svým nejvášnivějším odpůrcem a vynášet ji jako bytost mimo reálný život, druh abstrakce či spíše nositele duchovna. Pro každého občana Spojeného království, pokud není republikánem – a tento druh je velice vzácný – je Královna spojena s určitým druhem fetišismu. Vyvolává u něho jak pověrečnou obavu, tak slepý obdiv. V Anglii tolik diskutovaná královská moc [„royalty“] se se svou politickou a administrativní organizací stává posvátnou, jsouc vtělena do osoby, která představuje zdroj moci.
[....]
Vězte, že současná Královna a Královna dřívějších dnů, těch, kdy ještě vládl model knížat, jsou dvě zcela odlišné osoby. První viděla ve svém manželovi vůdce, radu, neustálý předmět zbožňování: měla nádherný dvůr, byla duchaplná, šarmantní, smála se, byla schopna překvapení, dala se pozvat na večeři-piknik ve skotských horách, radovala se ze všech věcí, aniž by něčím pohrdala, a jestli je možno spojit takové slovo se vznešenou osobou, byla velice dobrým dítětem.
Měla hlas ptáčka, který radostně zpíval krásné sonáty štastného života. [...] nepodřizujíce se etiketě více než to vyžadovala situace, chovala se jako mladá matka něžně, měla ráda radost a dávala to najevo, mísila se se svými poddanými a vyzařovala na celý národ paprsky svého štěstí. Navíc to byla žena mimořádně elegantní.
Kdo by dnes poznal tuto Královnu v zestárlé personě, vyšlé z mody, buržoazní, těžkopádné, banálně konverzující, která se straní společnosti, utíká do věčného smutku, noří se do hořkosti svého žalu a svému okolí nabízí občas představení slábnoucího ducha spočívajícího v předčasné duševní zchátralosti?
Smutek úplně přetvořil přirozenost Královny. [...] z Jejího Veličenstva nikdy neuděláme portrét bez protikladů: jako Královna velká a malá, vdova neutěšitelná a utěšitelná, dobrá matka a matka nenáviděná, oddaná zbožnému životu a ani trochu zbožná, žena ducha a jindy úplně bláhová, plná soucitu a často nelítostně krutá [...] je opravdovou hádankou.
[...]
Striktnost v dodržování etikety je někdy pro smích. Ke stolu královny se zasedá v šatech s dekoltem a ramena tak strašně mrznou. Její Veličenstvo Viktorie si zafixovala módu svého mládí a nechce vidět nic jiného; každá nová móda ji irituje. Když princezna z Walesu přinesla módu vlasů sestříhaných do čela, Královna dala vzkázat lady S, která se takto začala česat, stejně jako další Angličanky, že u ní, u dvora, se může objevit jen se staženými vlasy.
[...]
Život Královny v Balmoralu je zcela buržoazní nebo spíše venkovský. Žádná nucenost, neboť tam nejde o etiketu. Samota se sama nabízí. Ráno budí Její Veličenstvo dudy horalů. Táhlivý smutek této monotónni hudby lahodí jejím snům a melancholicky jí připomíná minulost. [...] Jinde než ve Skotsku panovnice znovu ztělesňuje okázalost a upjatost. Prázdnota jejího života a vášeň pro etiketu zdvojují její domácí tyranii. Usiluje o dodržování pravidel, která mučí její okolí. Je netolerantní - bez milosti vyžene od svého dvora každou ženu, která se rozvedla nebo se odloučila od svého muže, a to i přesto, že byl rozvod přijat v Anglii i v těch nejvyšších sférách. Jsou chvíle, kdy by chtěla svým dětem vnutit svůj puritanismus a svůj klášterní život.
[...]
Její Veličenstvo nenávidí kuřáky; taky kdysi přikázala umístit po Windsoru tabulky se zákazem kouření, což silně vadilo princi z Walesu. Co by asi řekla, kdyby se nacházela na místě lady Shaftesbury, která pozvala po večeři Garibaldiho do svého boudoiru a vidí, jak si bez dovolení klidně zapaluje cigaretu jako tu nejobyčejnější věc na světě? Kuřáci jsou bez milosti; možná víte, že během jednání ve Vídni bylo třeba na žádost tureckého a francouzského ambasadora přerušit na hodinu sezení, aby si mohli zakouřit.
[...]
Když to shrneme, mladí lidé, kteří se seznámili s královnou, ji hodnotí jak antipatickou a uzurpující; starší ženy naopak přiznávají, jak je Její Veličenstvo oslovuje svými ctnostmi a mají pro ni respekt a obdiv bez hranic.
Paul comte Vasili, La Société de Londres, Paris 1885, s. 3-17.