Příčina porážky Konfederace a vztah Roberta E. Lee k tomuto problému

Robert E. Lee v posledním rozkazu Armádě Severní Virginie (10. duben 1865)

Po čtyřech letech tvrdé služby, vyznačující se nedostižnou odvahou a statečností, byla Armáda Severní Virginie donucena poddat se zdrcující převaze počtů a zdrojů.

Nepotřebuji říkat statečným přeživším tolika tvrdě vybojovaných bitev, kteří vytrvali až do konce, že mne k mému rozhodnutí nepřiměla nedůvěra k nim.

Nicméně, pociťujíce, že udatnost a oddanost nemůže dosáhnout ničeho, co by kompenzovalo ztráty jež by provázely pokračování v boji, rozhodl jsem se předejít zbytečným obětem těch, jejichž služby jim získaly obdiv jejich krajanů.

Podle podmínek dohody se důstojníci a mužstvo mohou vrátit do svých domovů a zůstat tam, dokud nebudou vyměněni. Vezmete si s sebou uspokojení pocházející z vědomí svědomitě vykonané služby a já se upřímně modlím, aby na vás milosrdný Bůh rozšířil své požehnání a ochranu.

S rostoucím obdivem k vaší vytrvalosti a oddanosti vaší zemi a s vděčnou vzpomínkou na váš milý a velkomyslný takt ke mně, dávám vám své vroucí sbohem.

Robert E. Lee

Clifford DOWDEY – Louis H. MANARIN (eds.), The Wartime Papers of Robert E. Lee, Boston 1961, s. 934.

Polní maršál vikomt Garnet J. Wolseley, vrchní velitel britské armády

Kdo kdy pochopí hloubku bolesti generála Lee, když přišel hořký konec a když, poražen čirou převahou počtů a ničím jiným, byl donucen se vzdát! Hrstka hladovějících mužů, kteří s ním zůstali, složila zbraně a hrdá Konfederace přestala existovat. Zdrcující, k šílenství dohánějící bolest strašlivého smutku je přece známa jen vůdci, který selhal ve splnění nějakého vznešeného, ušlechtilého cíle, za nějž dlouho bojoval mocí a silou, srdcem a duší – v zájmu krále či země. Usmívající se tvář a veselé chování mohou skrýt citlivé místo před zraky, snad přímo před vědomím jeho přátel. Ale pro takové zranění není žádné léčby, zranění jež se zažírá do samého srdce toho, kdo je utrpěl.

Garnet J. WOLSELEY, General Lee, in: Garnet J. WOLSELEY, The American Civil War: An English View, Mechanicsburg 2002, s. 68.

George A. Bruce na počátku 20.století

Populace Konfederovaných států byla o něco méně než poloviční proti státům Severu. Jestliže rozhodnost jedné strany byla rovna druhé, bylo by jednoduché spočítat konec války, kdyby ztráty na obou stranách byly stejné. Pro ilustraci, jestliže výrobce či obchodník se jměním jeden milión dolarů vstoupí do obchodní války s konkurentem se jměním dva milióny, a to tak agresivně, že si vzájemně způsobí roční ztrátu 250 000 dolarů, výsledkem bude, že ten první po čtyřech letech zkrachuje, zatímco ten druhý bude stále bohatý. Toto byl onen druh války vedený generálem Lee, následovaným, s podporou vlády, všemi jejich hlavními [konfederačními] generály. Z naší strany [Unie] byla válka nezbytně ofenzivní a z druhé logicky defenzivní. Po téměř tři roky byly tyto dvě strany prakticky převrácené. Ze sedmi velkých bitev vybojovaných ve východní oblasti, včetně Divočiny, byla jen jedna vybojována Potomackou armádou jako ofenzivní kampaň a jedna, Antietam, s cílem odrazit invazi. Divočina byla zčásti ofenzivní na obou stranách, poslední bitva tohoto druhu zahájená generálem Lee. Logika jejich válečných metod vedla tak blízko k nedostatku mužů, že Lee byl od té doby nadále nucen, proti svým instinktům a přirozenosti, uchýlit se k defenzivě s pomocí zákopů.

George A. BRUCE, Lee and the Strategy of the Civil War, in: Gary W. GALLAGHER, Lee the Soldier, Lincoln 1996, s. 127.

Douglas S. Freeman v roce 1934

Toto, zdá se, jsou hlavní důvody proč byl Lee po tak dlouhou dobu schopen pokračovat v nerovném zápase Konfederace, jenž mohl být odsouzen k porážce a udušení. Pro rekapitulaci, základním kamenem jeho vojenské kariéry byl nesmírně vysoký intelekt s rozvinutým nadáním pro válku. Na tomto základě byla vybudována jeho strategie. Schopen jasně prohlédnout každý vojenský problém, studoval každé hlášení, jež by mu mohlo pomoci v řešení. Pokud to bylo možné, bylo jeho řešení v mezích ofenzivy. S pečlivostí si vybíral pozici; obratně ji prozkoumal; s precizní logistikou na ni dovedl své oddíly a s troufalostí je nasadil. Pro každou akci se snažil dosáhnout adekvátní koncentrace a pro každý úkol se snažil využít podřízeného, jenž se hodil nejvíce. V boji, jakkoliv excelentní byla jeho konstantně se zlepšující taktika, nerad vystavoval nebezpečí život i jediného vojáka, přesto hnal celou armádu na zteč, když mu jeho troufalost nabídla možnost uštědřit tvrdý úder. Jak jeho počty klesaly a byl donucen k defenzivě, zdokonalil systém polních opevnění se strategickým a nejenom ochranným významem. Pilný armádní administrátor, se sebekontrolou a disciplínou ve vztazích s nadřízenými, rozumně si vybíral podřízené a choval se k nim se spravedlností již by nepřekonal ani sám Washington. Vedle toho, jeho osobnost a čest kombinované s jeho opakovanými vítězstvími mu získaly neotřesitelnou důvěru jeho mužů i civilního obyvatelstva.

Douglas S. FREEMAN, R. E. Lee: A Biography, I-IV, New York 1934-35: IV, s. 187.

Thomas L. Connelly v roce 1969

Stará je metahistorická spekulace, čeho by Konfederace dosáhla bez Lee. Téměř vždy se předpokládá, že nespojit Lee svůj osud s Jihem, Konfederace by rychle zemřela na virginských polích v letech 1861-1862. Nicméně, pokud odložímě všechen lesk války ve Virginii stranou, mohl si Jih, chudý v mužích a logistice, dovolit mít Lee? Nutnost uchovávat lidskou sílu a logistické prostředky a potřeba udržovat obranný status, obratně využívající velké území Jihu, nikdy příliš nezapadala do jeho strategických představ. Když zvážíme tyto věci, docházíme k názoru zda se Jihu nemohlo dařit lépe, kdyby neměl žádného Roberta E. Lee.

Thomas L. CONNELLY, Robert E. Lee and the Western Confedracy: A Criticism of Lee‘s Strategic Ability, in: Gary W. GALLAGHER, Lee the Soldier, Lincoln 1996, s. 203.

Alan T. Nolan v roce 1991

V průběhu dvou let předcházejících kampani ve Virginii v roce 1864 Lee z důvodu nepochopení praktických poměrů protivníka či z důvodu neschopnosti spojit svoji velkou strategii s těmito poměry sledoval neproduktivní ofenzivní velkou strategii. Přestože federální vojenské vedení před nástupem Granta jako vrchního velitele nerozpoznalo či neprovádělo správnou federální strategii neúprosné ofenzivy, vedení [konfederační] armády generálem Lee dosáhlo jednostranně zničení jeho sil, jež bylo cílem správné federální velké strategie. Přestože v červnu 1863 rozpoznal, že být obležen v obranných liniích Richmondu znamená očekávat kapitulaci vlastní armády, Lee následně inicioval riskantní a nákladnou gettysburskou ofenzivu a poté pokračoval v útoku znovu, opět za velkou cenu, v Divočině. Tyto ztráty pomohly jeho uzavření v zákopech okolo Richmondu. […] Stručně řečeno, „druh války“ vedený Robertem Lee, ofenzivní velká strategie, si protiřečila se správnou velkou strategií Jihu. Následně tím přispěla ke ztrátě Ztracené věci.

Alan T. NOLAN, Lee Considered: General Robert E. Lee and Civil War History, Chapel Hill 1991, s. 105.

Charles P. Roland v roce 1995

Přese všechny chyby a slabosti generála Lee, skutečné či smyšlené, jeho vojenské umění bylo podstatou mimořádného vojenského úsilí Konfederace. V poli nesmírně převýšen počty a operující s doslova všemi nevýhodami známými ve válce opakovaně přiváděl Unii na pokraj zoufalství. Že toho mohl dosáhnout někdo jiný je nepřestavitelné. Je to neuvěřitelné.

Charles P. ROLAND, Reflections on Lee: A Historian’s Assesment, Mechanicsburg 1995, s. 102.

Gary W. Gallagher v roce 1999

Měl by být Robert E. Lee považován za staromódního generála, jehož povaha a myšlení z něj činí anachronismus v moderní válce devatenáctého století? Jestliže je rozhodujícím kritériem ochota vést neomezenou válku proti civilistům a jejich majetku, odpověď musí znít ano. Porotže na rozdíl od Ulyssese S. Granta, Williama Tecumeshe Shermana a Philipa H. Sheridana, kteří vedli ve velkém měřítku tažení s cílem logistické destrukce ve Virginii, Georgii, v Karolínách a jinde, Lee by tuto hranici nepřekročil. Ale civilisté a jejich majetek byli likvidováni bezpočtem vojenských vůdců od dob starověku, včetně evropských a amerických důstojníků v osmnáctém a devatenáctém století, bojujících proti domorodým Američanům. Vedení války proti civilistů je tak velmi chabým základem pro jakýkoliv posudek. Mnohem lepším testem je, jestli Lee plně chápal implikace masového konfliktu mezi demokratickými společnostmi poloviny devatenáctého století. Podle tohoto standartu musí být zcela jistě považován za moderního válečníka. Věděl že válka bude vyžadovat extenzivní mobilizaci národních zdrojů na úkor státních či místních zájmů. Viděl přímé spojení mezi vojenskými událostmi a civilní morálkou a utvářel strategii s cílem narušit vůli Severu dříve, než [tato strategie] vyčerpá slabší zdroje Konfederace. Jeho úsilí nedosáhlo konečného triumfu, výsledek který vlivní historikové mnoha generací chybně připisovali jeho zastaralému přístupu ke konfliktu.

Gary W. GALLAGHER, An Old-Fashioned Soldier in a Modern War?, in: Gary W. Gallagher, Lee and His Army in Confederate History, Chapel Hill 2001, s. 181.