[…] Místo čtvrté reálky jsem […] udělal třetí třídu měšťanské školy. […] Potom jsem vstoupil do pražské kadetky, neboť jsem chtěl být vojákem. Kadetka byla dobrá instituce. Jak vojensky, tak sociálně. Učitelé většinou rozumní, všichni slušní. Rád vzpomínám na nadporučíka Mažurána, Chorvata; na nadporučíka Machana, jenž – Němec - neprojevoval nejmenší zášti proti českým žákům. Hlavně vzpomínám na učitele taktiky, hejtmana generálního štábu Rudolfa Krause. […] Rudolf Krause […] byl velmi oblíben u nás žáků, hlavně u Čechů, pro naprostou svou spravedlnost. V kadetce jsem se učil znamenitě. Pamatuji se, že jsem byl nejlepším šermířem. Velmi mi to posloužilo později v cizinecké legii, kde jsem měl několik soubojů, a velmi mi to neposloužilo v rakouských posádkách. Být mladý a umět šermovat - to svádí k různým kouskům. Jediné, co jsem neuměl, bylo tančit. […]
Dívky jsem ovšem v kadetce neměli. Při nástupu k tanci dostal každý druhý na rameno stužku, „pentličku“- čímž se podle manévrového námětu stal dámou. […] Před tanečními hodinami jsem se zpravidla schoval. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že je pro muže nedůstojné poskakovat do taktu. Za dojem jistě mylný jsem pykal po celý život - leda s nožem v zubech bojový tanec Senegalců. Tomu jsem se naučil při nočním táborovém ohni svých střelců. Melodie bubnů a píšťal strhnou každého, i Evropana. […] Moc se člověk musí namáhat, aby mu to neumění žena odpustila. Každá to odpustí, když člověka blíž pozná, ale právě tancem se to bližší poznání usnadní. […]
Císař v Praze
[…] jako „první ročníku“ jsem byl nakomandován, abych hlásil nástup chovanců […] císaři, jenž přijel do Prahy. Pamatuji si, že jsem hlásil nástup čtyřiceti osmi kamarádů. Císař mi podal ruku a pronesl obvyklé tři otázky: jak se mi líbí vojenský život, čím je otec a jak se vede pánům rodičů. František Josef I. byl tehdy velmi elegantní muž a hezký člověk. […] Později ustrnul velmi na etiketě. Používal jí jako přehrady mezi sebou a lidmi. […] Zpráva o císařově návštěvě kadetky ovšem přišla do novin se všemi podrobnostmi. O prázdninách jsem musil doma na vesnici ukazovat „ruku, kterou stiskl císař Pán“- jeden důstojník si mě dobíral, míním-li se vůbec kdy ještě mýti ruku císařem dotýkanou atd.
Poprvé Afrika
Roku 1896 jsem opustil rakouskou armádu a odjel jsem do Afriky. […] Obchodní loď jede pomalu, ale je laciná. A je pomalá. To znamená, že člověk, jenž cestuje na její palubě, pozná opravdu kraj a lid. Takto jsem cestoval dva roky. […] Po dvou letech začaly - přes skromný způsob života - docházet peníze. Zařídil jsem to tak, že došly ve Francii. Teď byla na řadě další kapitola: Cizinecká legie. Pětiletou smlouvu s legií jsem podepsal v městě Longwy. […]
Přišel jsem k 2. pluku cizinecké legie. Jsou vůbec jenom dva pluky. Mezinárodní úmluva, že jich nesmí být víc. A tak. Ale dohromady je to na třicet tisíc mužů. V Africe a v Indočíně. V Indočíně, ti tam umírají na všelijaké nemoci, a tak se to doplňuje z Afriky. […] Musím přiznat, že dojem, kterého nabude muž ze severu, zvyklý na pořádek až úzkostlivý, je zde, v cizinecké legii, na první pohled nepříznivý: příchozí nerozumí kázni v legii zvlášť a v kolonii vůbec. Kázeň, kterou zde najde, je směsí železné disciplíny i pravidelnosti a nepochopitelné ležérnosti; směsí barbarsky krutých trestů a nesrozumitelné volnosti. Ta nenapodobitelná ležérnost a občasná velká blahovůle ze strany nadřízených, to je legie. Tvrdost, zejména trestů, to je také legie. Vysvětluje se jednak tím, že ustanovení vojenských trestních předpisů ve francouzské armádě jsou ještě z dob Napoleona; hlavně však tím, že by mírné tresty vůbec neúčinkovaly na muže tak tvrdé, jací tvoří kádr cizinecké legie. K tomu přistupuje, že posádky cizinecké legie jsou z valné části v odlehlých a divokých krajinách, kde nadřízený je se svými podřízenými sám a sám; že nemá k dispozici síly jiné, než tu, která pramení v jeho revolveru, a v bázni před přísným trestem. […] Byla to výborná škola. Naučila mě poznat prostého „vojáka z řady“ a jeho potřeby. Tam jsem poznal hranice možností a únosnosti ve snášení útrap tělesných i duševních. A přesvědčil jsem se, že pro pravého muže není na světě nic nemožného. Život ve francouzské cizinecké legii podobá se básni tvrdé krásy, básni psané krví. V ní vítězí ctnost, ať již v boji se zbraní v ruce, nebo srdcem, jež čelí vražedným bacilům, či v boji proti vlastním nepotlačeným vášním. Verše této básně mluví o útrapách, o krvi, o smrti […] a o nehynoucí slávě anonymních vítězů. Sem se uchýlili princové i žebráci; ti, které život zklamal, i muži plní nadějí. Ti všichni se proměnili v jedno, v slavnou a tragickou cizineckou legii francouzskou, která od roku 1830 dobývá Francii kolonie. Její prapor byl ve světové válce [tj. v první světové válce] vyznamenán dvanácti citacemi armádními, tedy nejvyššími. Jedinečný to případ. Skvěle a jen za slávu sloužili zde i bezejmenní anarchisté i muži honosící se tituly z rodů královských. […]
Proč já jsem opustil rakouskou armádu a proč jsem šel do cizinecké legie? Těžko je po čtyřicíti letech rozlišovat prapříčiny a příčiny vedlejší. V podstatě asi: touha po dobrodružství nebo vůbec po životě. Paličáka, jakým jsem byl, nečekala v Rakousku kariéra. Pravda, kdo se podrobil, podvolil, sehnul, ten měl možnosti velké. Po převratu jsem jako československý generál-legionář byl nejednou dožádán, abych potvrdil předválečnou národnostní loajálnost těm spolužákům z kadetky, kteří se stali generály rakouskými. Byli to hoši z českých rodin. Dobra. Potvrdil jsem. Ale já byl paličatý. Čech. Nebyl jsem aristokrat. Věděl jsem, co mě čeká: pětadvacet let hejtmanem - s paličatostí žádná Válečná škola - červený nos, velký břich. Dobra. Potom major, „honoris causa“, zubem času. Nakonec „Vierkreuzerstück“. (To je přezdívka pro Verdienstkreuz, běžný metál, udílený jako náplast při penzionování). Cylindr a paraple. Věděl jsem, že mě čeká: v zimě hlídat ve skladu Pejačeviče (bílé letní kalhoty), v zimě počítat letní onuce. Dobra. To jsem nechtěl. To jsem nechtěl. Jsem rváč. Jsem voják. Rváč a voják patří na frontu. Když fronta nejde za mnou, musím za ní. Taky mě mrzelo, že si v Evropě ke mně nechodili pro rozum, pro špiritus, jak vést válku. Když jsem byl poručíkem, vyznal jsem se ve všech válkách světových dějin. Tak tedy: Légion. Afrika.
Afrika
Divoký Arab je poslední v abecedě nepřátel. Horší: ztráty na pochodech. Únava, slaná voda. To je nepříjemné. Když někdo na pochodu nemůže dál, vezme se z jeho pušky závěr. Aby nepřítel nemohl zbraně použít. Flintu nést nemá kdo. Ležícímu se podá ruka a jde se dál. Na zpáteční cestě se pak najde. Někdy je to mumie, kostra potáhlá vysušenou kůží. Ale obyčejně je toho tam už málo. Moc supů a šakalů se táhne za expedicí. Nejhorší to bylo v letech 1900 a 1901, když se rozšiřovala moc na jih. Tak. Zajat? Ne. To je nepraktické. Zajaté Evropany dávají svým ženám. Ty uřežou vše, co se dá nožem uřezat. A aby to zajatec nepoztrácel, nacpou mu to do břicha, která za tím účelem rozpitou. Být zajat je nepraktické. Ale napřed, před těmi operacemi - bylo by těžké vyprávět to malým holčičkám - arabské ženy zajatce ulechtají k šílenství. Tak… Ale zemi je třeba brát, jaká je. S národem zacházet, to znamená: znát jeho Knihu. Mám rád mohamedány, protože ctí Korán. Korán, to je děsná přísnost, ale i děsná spravedlnost. Jako celá Afrika. Kdo pozná arabský zákon, má rád Araby: jsou to kavalíři. Když přísahají, plní přísahu: lásky i pomsty. To mi zde v Evropě chybí. Tam člověk ví, na čem je. Jsi můj přítel - mohu ti věřit. Jsi můj nepřítel - víme oba, že záleží na tom, kdo střelí dřív a lépe. Zde v Evropě se v tom člověk mnohdy nevyzná. Moc nepříjemné. Tak…
„Pré“, den výplaty
Když někdo zavítá do kasáren cizinecké legie, obdivuje se pořádku, čistotě a hlavně klidu, jenž tam panuje. Kvůli úplnosti by bylo dobré, aby přišel jednou také v den výplaty. Výplata se jmenuje „pré“. V ten den se u mnohých zase probudí ďábel opilství s celým svým děsným doprovodem krvavých rvaček a i vražd (někdy se i čeká s vykonáním msty na „pré“, až k tomu bude patřičná „nálada“.) Po p „pré“ je nadbytek práce pro poddůstojníky. Seržant je nejvyšší šarží v kasárnách, protože důstojníci i rotmistři bydlí v soukromí nebo ve zvláštních pavilonech. Odpovědnost za pořádek spočívá i v nejnesvízelnější chvíli, při „pré“, na poddůstojnících. V takové dny jsem nosil v kapsách u kalhot dva o ostře nabité browningy. (V předních kapsách kalhot; ze zadní zbraň dost rychle nevytáhnete!) V levém rukávě jsem míval „kaučuk“, kus podobný našemu pendreku. […]
Nezabiji-li já tebe, zabiješ ty mne
Moje rota, tři sta mužů, druhá rota jezdecké cizinecké legie, dostala rozkaz zesíliti posádky pevnůstky Taghit v údolí saharské vyschlé řeky Zousfany. Měli jsme před sebou pochod asi dvě stě km, který se ovšem rozdělí na několik částí. To vše závisí na vodě. Pochoduje se nejvíce v noci, poněvadž ve dne jest přílišné vedro. V devět hodin ráno musí být denní pochod zakončen… Bylo krátce po východu slunce- Tu se objevila na severu dlouhá temná čára, která se vlnila. Byly v ní sem tam tmavé skvrny. Zdálo se, že se čára přibližuje, poněvadž skvrny se stávaly určitějšími. Byly to prapory, a dlouhá čára byli jezdci. Čára se neustále prodlužovala. Je to přítel, nebo nepřítel? Zdálo se, že se čára blíží rychleji. Vtom již zazněl povel kapitána: „Formez la carré- utvořte čtverec!“ V několika okamžicích je rozkaz proveden. Uprostřed koně a mezci a čtyři strany čtverce utvořeny ze starých, otužilých vojáků, kteří stojí klidně proti zdi. Nasazené bodáky se blýskají v ranním slunci. Nábojnice otevřeny, aby se mohlo rychleji nabíjet, každá puška (opakovačka Lebel) zásobena na osm ran. Nikdo nemluví, každí ví, co má dělat, až tanec začne. Jen koně uvnitř čtverce jsou neklidní. Sem a tam vstrčí některý legionář žvanec tabáku do úst. Všude klid, oči upřeny na blížící se jezdce, které je nyní dobře vidět. Je to nepřítel, jsou to Doui Menia, kteří útočí. Tak asi očekávaly římské legie útok barbarů. Teď přecházejí jezdci v cval. Je vidět jejich tmavé obličeje, které tvoří temnou čáru. Postavy, zahalené ve vlající bílá roucha, sem a tam se zablýskne zbraň nebo třmen. Blíží se. Dávají se do trysku. Vtom zahřměl povel kapitána: „A quatre-cent métrès- feu á répetition- commencez le feu.“ („Na čtyři sta metrů jednotlivě pálit- palte!“) A nyní to je, jako by peklo všechny čerty vychrlilo. Do rachotu rychlé palby mísí se řev útočících: „Alláh, Alláh,“ a výkřiky raněných. Legionáři cizinecké legie, vojáci v tuctech bojů osvědčení, míří výborně. Jezdci padají z koní, válejí se pak ještě několik kroků. Koně klesají, na zemi se tvoří hromady, které přeskakují následující jezdci. Zeď čtverce neprolomili. Třem jezdcům se podařilo mocným skokem přeskočit napřažené bodáky a dostat se dovnitř čtverce. Tam jsou v několika okamžicích ubiti. Jeden z jezdců leží na zemi a míří karabinou na kapitána. Kterýsi legionář chytí hlaveň karabiny rukou, rána vyjde, dva prsty pryč. Kapitán se směje. Arab je usmrcen. Dlouhá čára nepřátelských jezdců nemohla prorazit a rozdělila se. Schouleni na svých koních, jako šílení lítají nepřátelští jezdci podél stran čtverců a střílejí. Jiní zase, ozbrojeni dlouhými háky, ženou se tryskem podél stran čtverce, pokoušejí se těmi háky vytrhnout legionáře z řady a utvořit tak otvory, kterými by mohli vniknouti do čtverce. Sem a tam se tvoří hloučky jezdců, kteří se opět a opět se šílenou odvahou vrhají proti čtverci. Ten se zdá býti ze železa a chrlí ocel jako sopka. Pomalu útoky ustávaly. Divoký řev Doui Meniů se změnil v melancholický nářek. Nepřítel se vzdaluje; je vidět, jak jezdci seskakují z koní a hledají s opravdovým pohrdáním smrtí mezi mrtvými a raněnými své drahé. Pak je naložili na koně, vyšvihli se do sedla a vzdálili se tryskem. Ale v poušti neexistuje slitování s nepřítelem. Zákon je tvrdý: „Nezabiji-li já tebe, zabiješ ty mne.“ Dobře mířená palba legionářů doprovází vzdalujícího se nepřítele a veliký je počet zabitých koní a bílých postav na zemi, z kterých se mnohé ještě hýbají. Někteří koně zůstávají státi u svých zabitých jezdců, ale většina osiřelých koní uhání za svými vzdalujícími se druhy. Klidně sedají legionáři na zem, otvírají své polní láhve a osvěžují se vodou, která je všelijaká, jen ne čerstvá. Ranění jsou obvázáni (je jich málo) a žertují vesele, jelikož Médaille Militaire (medaili za chrabrost s platem sto franků ročně) mají jistou. Tam vpředu leží na zemi asi dvě stě chomáčů bílých hadrů, špinavých a zakrvácených. Jsou to padlí Doui Meniové. Mezi nimi je ještě několik ještě živých, ale pomoci jim nelze. Raněný Doui Menia se nenechá ošetřit nepřítelem, brání se zuřivě a zde nemá nikdo času nazbyt. Stane se s nimi podle vůle Alláhovy. Po našem odchodu snad se ještě Doui Meniové vrátí, aby pomohli těm mezi svými, kterým se ještě pomoci dá. Druhá rota cizinecké legie se hotoví k odchodu. Nastupuje v dlouhé řadě. Kapitán velí: „ Présentez les Arbes- k poctě zbraň“ a zdraví sám šavlí. Asi padesát metrů před frontou leží na zemi dvě postavy. Jsou to mrtví legionáři, padlí v tomto boji. Těm patřil tento poslední pozdrav. Několik kamarádů přikročilo k mrtvým a zahrabali je do písku tak hluboko, jak jen možno. Pak se zase utvořil pochodový proud, střídavě jezdci a pěší, a kupředu směrem k Taghitu.
Postavy v cizinecké legii
V cizinecké legii se sejde množství originálních lidí. Jeden takový podařený exemplář byl markýz de Sombreuil, potomek prince de Soubise, kterého pruský král Bedřich II. porazil v bitvě u Rossbachu. Tento markýz de Sombreuil byl původně důstojníkem francouzské armády, pak sloužil v Egyptě v anglické armádě a potom se vrátil do Francie, promarniv tam obrovské jmění, a oddal se pití. Jeho rodina ho konečně přiměla k tomu, že vstoupil do cizinecké legie jako obyčejný vojín a posílala za ním na přilepšenou měsíčně tisíc franků. […] Markýz byl muž šedivý, s tlustým, červeným nosem a zarudlýma očima pijana. Každý měsíc, když přišla jeho zásilka peněz, se opil a za to pykal osmi až patnácti dny vězení. Ve vězení nebyl sám, následovali ho tam vždy jeho dva sluhové. Platil si totiž mezi vojáky dva sluhy, kteří mu prali prádlo a oděv, jež si musí každý legionář udržovat v čistotě a následovali jej do vězení proto, aby mu ze svých šatů ustlali na tvrdé prkenné pryčně lůžko poněkud měkčí. Bylo veselo ve vězení pokaždé, když tam byl markýz de Sombreuil. Podplácel stráže, aby mu dodávaly do vězení víno a jiné lihové nápoje, a také svíčky, aby tam měl světlo. […]
Jiná zajímavá figura byl Gle Gle Behanzin, syn krále Behanzina dahomejského. Byl to obrovský černoch, který dokázal usmrtit pěstí člověka. Byla s ním těžká práce, když byl opilý. […]
Prohlížel jsem jednou vězení v Saídu. Na dveřích jedné z cel vidím na hřebíku pověšený rytířský kříž řádu Čestné legie. Na mou otázku velitel stráže vysvětluje, že tento vězeň, kdykoliv vstupuje do své cely, nechává řád Čestné legie takto venku přede dveřmi svého vězení. Nechce připustit, aby kříž Čestné legie byl s ním společně zavřen. Vězeň byl bývalý řecký důstojník, někdejší řecký vojenský přidělenec v Paříži. […]
Nahá paní kapitánová
Kapitán X - v severní Africe velmi dobře známý - mimochodem: Žid, jel na dovolenou do Francie. Vzal s sebou svou paní a dal se provázet ordonancem, kterého vzal přímo z hor. Chlapík velmi poctivý, ale civilizovaných zvyků neznalý. První překvapení čekalo v hotelu. Ordonanc se k smrti vyděsil, když přišel do pokoje, kde byl kapitán. Voják totiž šel s kufry po schodech, zatímco kapitán s chotí jeli zdviží. Arab z hor si nedovadl vysvětlit, jak se kapitán dostal nahoru, když ho na schodech nepředběhl. […] Druhé překvapení přišlo trochu později. Kapitán s chotí byli pozváni na slavnostní večeři. Kapitán odjel z hotelu trochu dřív, ještě něco obstarat, a dal si s paní schůzku přímo na hostině. Před odjezdem postavil ordonance na chodbu před svůj byt a řekl mu: „Zůstaneš zde a dáš dobře pozor na madame.“ Což mělo znamenat v kapitánově úmyslu, aby byl k dispozici jeho paní a dával dobře pozor, kdyby něco potřebovala. Kapitán odešel. Jelikož paní na slavnost dlouho nepřijížděla, odjel do hotel znepokojen, co se mohlo stát. Kapitán našel ordonance rozčileného, přecházejícího divoce po chodbě se a tam. Z vnitřku bytu zaznívaly rány pěstí do dveří. Co se stalo? Paní žaluje manželovi, že nemohla přijet; byla sice včas oblečena do plesových šatů, ale sotva chtěla vstoupit na chodbu, objevil se před ní ordonanc, chytil ji za rameno, bez slova vysvětlení ji strčil do pokoje a zamkl. „Mon capitaine,“ žaluje arabský voják, „tys mi poručil: dávej dobře pozor na Madame! A víš, co chtěla udělat? Chtěla utéci! A to ještě odsud až po sem“ - ordonanc udělal oblé gesto od ramen k pasu- „skoro načisto nahá.“
Josef Šnejdárek (*2. 4. 1875, Napajedla, +13. 5. 1945, Casablanca) se narodil v mlynářské rodině a po ukončení kadetní školy v Praze sloužil v Budapešti a Innsbrucku. Poté na vlastní žádost odešel a vstoupil do Francouzské cizinecké legie, v jejíchž řadách se zúčastnil bojů v severní Africe. Roku 1906 získal francouzské občanství a stal se důstojníkem. Po vypuknutí Velké války bojoval na západní frontě, několikrát byl raněn, vyznamenán a povýšen. Působil v československých legiích ve Francii, roku 1919 se vrátil do ČSR, kde jeho vojenská kariéra pokračovala. Stal se velitelem čs. vojsk operujících na Těšínsku, poté velitelem divize na Slovensku v bojích proti Maďarské republice rad a nakonec byl jmenován generálem. Až roku 1927 odešel z francouzské armády a vstoupil do armády ČSR; později se stal armádním generálem a zemským vojenským velitelem na Slovensku. V polovině 30. let byl penzionován, roku 1939 odešel do francouzského exilu, odtud do severní Afriky, kde zemřel na srdeční chorobu.
Josef Šnejdárek, Pochoduj nebo zemři!, 2. vyd. Praha 1994, s. 14-16, 20-26, 29-30, 41-44, 66-68, 137-138.