New York
Necivilizovaní lidé žijí pod povrchem, částečně civilizovaní lidí žijí na povrchu a civilizovaní lidé žijí nad zemí. Ti, kteří žijí na povrchu obvykle bydlí v jedno nebo dvou patrových domech. [...] Některé domy v Pekingu mají vchod několik stop pod zemí, skoro jako byste šli pod povrch země. V New Yorku nejsou domy s deseti nebo dvaceti poschodími zvláštností. Nejvyšší dům jich má dokonce třicet tři. Tohle může být opravdu považováno za život nad zemí. Ale obyčejné obytné domy ve velkých amerických městech mají dokonce jedno nebo dvě podzemní podlaží, takže vlastně žijí jak pod, tak i nad zemí.
Všude v New Yorku, kam jen oko dohlédne, se díváte na věci, které vypadají jako holubníky, pavoučí sítě a stonožky; ve skutečnosti to jsou domy, elektrické dráty a tramvaje.
Newyorský Central Park se rozprostírá a táhne od 71. ulice po 123. ulici [ve skutečnosti je to od 59. po 110. ulici]. A obzvlášte ve dnech volna je přeplněný kočáry a lidmi. Park se nachází uprostřed města, a kdyby se měl přeměnit na obchodní plochu, tak by se jeho pozemek prodal za sumu představující troj- nebo čtyřnásobek ročního přijmu čínské vlády. Číňané by to nazvali vyhazováním peněz za zbytečný kus země. Celková rozloha parků v New Yorku činí 7000 (čínských) akrů, což je největší plocha využitá městskými parky na světě. Druhým městem v pořadí s největší plochou parků je Londýn s 6500 akry. Jak tvrdí městská správa, nemít parky v tak rušné metropoli, jakou je New York, by bylo škodlivé jak pro veřejné zdraví, tak pro morálku. A nyní, když jsem v New Yorku, to cítím také tak. Pokud se alespoň jednou denně neprojdu v parku, cítím se zmatený a nesvůj.
Chudoba
New York je nejvíce prosperující město na světě, ale je také nejsmutnějším městem. Dovolte mi stručně popsat jeho temnější stranu.
Antiorientální agitátoři kritizují Číňany za jejich nečistotu. Ale podle toho, co jsem viděl v New Yorku, to nejsou Číňané, kdo jsou špinaví a nečistí. Na ulicích, kde žijí Italové a židé, posedávají venku na stoličkách staré i mladé ženy, chlapci i dívky a doslova zabírají celou ulici, kterou tak ucpávají. Jejich oblečení je otrhané a jejich vzhled zoufalý. Do těchto částí města tramvaje nejezdí a kočáry zde také nepotkáte. Jen turisté sem jezdí, aby se podívali, v jakých podmínkách zde lidé žijí. V každé budově žijí tucty rodin, které se zde doslova mačkají. Více než polovina bytů nemá větrání a nesvítí tam denní světlo, svítí se zde plynovými lampami ve dne v noci. Když vejdete do takovéto budovy, ucítíte odpudivý zápach. A v těchto podmínkách žije v New Yorku asi 230 000lidí.
Podle statistiky z roku 1888, byla v ulicích Houston a Mulberry (kde žijí většinou Italové s několika Němci, Číňany a židy) míra úmrtnosti 35 lidí z tisíce a 139 dětí do pěti let z tisíce. Pro srovnání, byla celková úmrtnost v New Yorku 26 lidí z tisíce, takže si dokážete představit utrpení chudých lidí. Vysoká míra úmrtnosti je způsobena nedostatkem vzduchu a světla v obydlích, kde chudí lidé žijí. Jiné údaje statistiků prozrazují, že ve 37 000 pronajatých bytech žije přes 1 200 000 obyvatel. Takováto obydlí nejsou nejen nezdravá, ale také škodlivá a špatně působící na morálku. Podle statistiků ze 483 nájemníků žijících v jedné budově v jisté ulici v New Yorku jich 102 spáchalo trestný čin. Tak velký je vliv a dopad hrozných podmínek, ve kterých žijí chudí lidé.
Průmyslový trh
Na přelomu století vzniklo v New Yorku monstrum zvané „trh“. Toto monstrum se sice narodilo v New Yorku, ale jeho síla se rozšířila po celých Spojených státech a uchvacuje celý svět. V podstatě, je toto monstrum, jehož moc vysoce převyšuje moc Alexandra Velikého nebo Napoleona, jediným vládcem dvacátého století. Celé roky se snažím pochopit jeho podstatu a nyní v New Yorku mám tu příležitost .
[...]
Jeho počátek je spojen se vznikem ropného trhu v roce 1882, jenž byl vybudován Johnem D. Rockefellerem, známým jako petrolejový král. Rok 1883 je spojen se vznikem trhu s bavlníkovým olejem, rok 1886 se vznikem trhu s obilím a rok 1887 se vznikem trhu s rafinovaným cukrem. Jejich zisky byly ohromné a překvapily celý svět. Celá země byla zachvácena tímto fenoménem a dodnes je téměř 80 procent kapitálu celých Spojených států pod kontrolou těchto trhů. Spojené státy jsou dnes vedoucím kapitalistickým státem na světě a výše amerického kapitálu činí téměř polovinu kapitálu světového. Tak je téměř polovina celkového světového kapitálu v rukou malého počtu magnátů. Běda! Jak překvapivé! Jak ohromující!
Stručně řečeno, trh je miláčkem dvacátého století a nemůže být zničen lidskou snahou ani úsilím, jak pochopíte, pokud se o něm třeba jen málo naučíte. Domácí trhy přerostou v trhy mezinárodní a stát, který tím nejvíce utrpí, bude Čína. A je jasné, že se na tento problém nemůžeme dívat jako na hořící dům z protějšího břehu.
Lynčování
Američané provozují neoficiální způsob trestání přestupků a zločinů zvaný „lynčování“, který používají především v případech zločinů provedených černochy. Pro civilizované země je tento fenomén něco nepředstavitelného. Jeho počátky jsou spojeny s farmářem jménem Lynch. Ten byl uražen černochem, kterého pro tento přestupek zavěsil na strom do té doby, než přijede policie, ale muž ještě před jejich příjezdem zemřel. Tak se farmářovo jméno začalo používat pro tento způsob trestu, kterým je v současné době upálení viníka. Kdykoliv spáchá černoch trestný čin, shromáždí se dav a bez soudního řízení jej upálí.
Kdybych byl o tom jen slyšel, nebýt v Americe, neuvěřil bych, že může dojít ve dvacátém století za denního světla k tak krutému a nelidskému zacházení. Během deseti měsíců, kdy jsem byl v Americe, jsem v novinách napočítal ne méně než deset případů tohoto opravdu podivného zacházení. Nejdříve jsem byl šokován, ale po čase jsem tomu přivykl a nepovažoval to za nezvyklé. Podle statistik bylo od roku 1884 spácháno v průměru 157 případů lynčování každý rok. Když bylo v Rusku zabito více jak sto židů, považoval to celý svět za barbarský čin. Ale nemohu se nějak rozhodnout, kdo je vlastně horší, jestli Amerika nebo Rusko.
Čínské nedostatky
Vycházeje z toho, co bylo zmíněno výše, můžeme odvodit slabé stránky a nedostatky v chování čínského lidu:
1. Charakter našeho lidu je spíše charakterem člena rodu než občana. Organizace čínské společnosti je založena více na rodině a rodu jako celku než na individualitě. Říkáme tomu „uspořádej si rodinu před tím, než budeš vládnou zemi“. [...] A ačkoli se moc samosprávy na západě Ameriky vyvinula dříve, náš čínský systém místní samosprávy byl stejně tak dobrý jako ten americký. Tak proč tedy mohlo dojít v Americe ke vzniku národního státu a u nás ne? Odpověď je následující. V Americe došlo ke vzniku systému městské samosprávy, zatímco u nás vznikl systém rodové samosprávy. [...]
2. Naše mentalita není mentalitou národní, ale mentalitou v rámci jednotlivé vesnice. Slyšel jsem projev prezidenta Roosevelta, jenž nabádal Američany, aby se vzdali své vesnické mentality, za kterou považoval jejich loajalitu ke svému městu a státu a přijali mentalitu národní.
3. Uznáváme jen despotismus, svoboda nám nepřináší štěstí. [...] Když se podívám na všechny společnosti světa, žádná není tak neukázněná jako čínská komunita v San Franciscu. Proč? Důvodem je svoboda. Svoboda, konstitucionalismus a republika znamená vládu většiny, ale většina Číňanů je jako ti v San Franciscu. Pokud bychom nyní přijali demokratický systém vlády, neznamenalo by to nic menšího než národní sebevraždu. Svoboda, konstitucionalismus a republika by pro nás byli užitečné asi jako nosit konopné šaty v zimě nebo kožich v létě. Neznamená to, že by tyto způsoby vlády nebyly vyhovující, ale prostě se pro nás nehodí.
4. Postrádáme vizi vznešeného cíle. [...] To je základní slabinou Číňanů. [...] Podněty a motivy Evropanů a Američanů nejsou vždy stejné, ale podle mého názoru je nejdůležitější jejich láska ke kráse, důležitost jejich národní cti a představa budoucnosti v jejich náboženství. Tyto tři znaky jsou kořenem růstu a vývoje východních civilizací a jsou tím, co my postrádáme nejvíce. [...]
Existuje mnoho dalších důvodů, proč je charakter Číňanů podřízený charakteru obyvatel západních zemí. Dovolte mi zde zmínit několik těchto důvodů, které jsem si poznamenal:
Obyvatelé západních zemí pracují pouze osm hodin denně a každá neděle je pro ně dnem volna. Čínské obchody jsou otevřeny každý den, od sedmi hodin ráno do jedenácti nebo dvanácti hodin v noci, ale ačkoli zde obchodníci sedí celý den, každý den v týdnu, bez odpočinku, stále nejsou tak bohatí jako majitelé obchodů na západě. A dokonce práce, kterou vykonávají, nemůže být srovnatelná v kvantitě s prací obchodníků ze západu. Proč? Nejhorším problémem v jakémkoli druhu zaměstnání je únava. Pokud lidé pracují každý den, po celý rok, stanou se znuděnými, a pokud jsou znudění, budou také unavení. Pokud k tomuto dojde, vše přichází na zmar. Důležitým pro lidský život je odpočinek. To, že Číňané postrádají vznešené cíle musí být způsobeno nedostatkem odpočinku.
Americký školní rok se skládá ze 140 dnů vyučování, o pěti nebo šesti hodinách denně, ale ze stejného důvodu, který jsem zmínil dříve, jsou studijní výsledky amerických žáků lepší.
Malý obchod v Číně zaměstnává několik nebo dokonce více než tucet zaměstnanců. V obchodech na západě je zaměstnán obvykle jeden nebo dva zaměstnanci. Z toho by se dalo usuzovat, že každý z těchto zaměstnanců zastane práci, kterou u nás vykonávají tři. Není to tím, že by Číňané nebyli pilní. Jednoduše nejsou tak vzdělaní a obratní.
Když lidé ze západu kráčejí, jsou jejich těla vzpřímená a hlavy směřují vzhůru. Číňané se klaní, vstávají a pokorně si lehají na povel. V tomto srovnání bychom se měli cítit zahanbeně.
Když vás na ulici míjí člověk ze západu, má vždy naspěch; jeden pohled a vy víte, že celé město je plné lidí, kteří mají spoustu práce. Číňané na druhou stranu kráčí vždy volně a elegantně, plni okázalosti a rituálu - je to vskutku směšné. Čínský způsob chůze rozeznáte na ulici i na velkou vzdálenost a není to díky menšímu vzrůstu ani díky žluté tváři.
A ačkoli jsou toto malé věci, odrážejí a poukazují na velké věci.
Mladý Liang Qichao (1873-1929) byl blízkým spolupracovníkem reformátora Kang Youwei (1858-1927). V roce 1898 by Kangův patron, vládce Guangxubal, sesazen císařovou vdovou a Kang a Liang poté utekli do Japonska. Zde se stal z Lianga velmi plodný novinář a jeho texty byly pašovány zpět do Číny, kde informovaly čínské čtenáře o událostech a smýšlení světa mimo Čínu. V roce 1903 odjel Liang do Severní Ameriky, kde strávil dva měsíce v Kanadě a pět dalších ve Spojených státech. Liang zde sledoval a pozoroval americkou společnost a při tom měl na mysli jednu jedinou otázku: Jakým způsobem může Amerika sloužit Číně jako vzor na její cestě stát se moderním a silným státem? A ačkoli považoval demokratické zřízení za prospěšné, neviděl v americkém republikánském systému vhodný vzor pro Čínu. Liang byl velmi znepokojen způsobem, jakým se organizovali a řídili Číňané v čínských čtvrtích v amerických městech. V následujících úryvcích z popisu jeho cesty Liang zmiňuje jak to, co sám vyděl, tak také to, co si přečetl a získal z tehdejšího amerického tisku.
Patricia Buckley Ebrey (ed.), Chinese Civilization. A Sourcebook, New York 1993, s. 335-340.