I. Příroda podřídila lidstvo vládě dvou nezávislých pánů, bolesti a radosti. Je jen na nich samých, aby nám ukázali, co máme dělat, a stejně tak aby ovlivnili, co dělat budeme. S nimi se pojí na jedné straně měřítka dobra a zla, na straně druhé řetězce příčin a následků. Ony nás vedou ve všem, co děláme, ve všem, co říkáme, ve všem, co si myslíme: každé úsilí, které jsme schopni vyvinout, abychom se zbavili své podřízenosti, poslouží jen jako její projev a potvrzení. Ve svých slovech může člověk předstírat, že se zřekl jejich říše, ale ve skutečnosti jí zůstane navždy podřízen. Princip užitečnosti tuto podřízenost uznává a přebírá ji jako základ takového systému, jehož úkolem je vybudovat šťastnou společnost za pomoci rozumu a práva. Systémy, které se pokoušejí to zpochybnit, vycházejí z plků místo z rozumu, z rozmarů místo ze skutečných důvodů, ze tmy místo ze světla.
Ale dost metafor a krasořečnění: tak nemá být zušlechťováno pojednání o mravech.
II. Princip užitečnosti je základem současné práce: proto bude na místě hned na začátku podat jasné a důvodné vysvětlení, co je tím myšleno. Principem užitečnosti je myšlen ten princip, který naprosto každé jednání uznává, nebo neuznává. A to podle toho, jestli se zdá, že má sklon násobit, nebo umenšovat štěstí té strany, o jejíž zájem se jedná; nebo, řečeno jinými slovy, toto štěstí podporuje, nebo se proti němu staví. Říkám naprosto každé jednání - a tudíž nejen každé jednání soukromé osoby, ale i každé opatření vlády.
III. Užitečností je myšlena ta vlastnost jakékoli věci, která může přinášet prospěch, výhodu, radost nebo štěstí (to všechno v dnešní situaci vyjde nastejno), a nebo (což opět vyjde nastejno) která zabrání tomu, aby byla způsobena škoda, bolest, nepříjemnost nebo neštěstí té straně, jejíž zájem je brán v potaz. Je-li tou stranou společnost obecně, pak se jedná o štěstí společnosti; je-li to konkrétní jedinec, pak se jedná o štěstí jedince.
IV. Zájem společnosti je jedním z nejobecnějších výrazů, které se objevují v etické frazeologii; není divu, že jeho význam se často vytrácí. Když nějaký význam má, pak tento: společnost je fiktivní seskupení složené z jednotlivých osob, které lze považovat za natolik ji utvářející, že se zdají být jejími členy. Co je tedy zájmem společnosti? – suma zájmů jednotlivých členů, kteří ji tvoří.
V. Je zbytečné mluvit o zájmu společnosti, aniž bychom porozuměli tomu, co je zájmem jedince. O věci lze říci, že podporuje zájem jednotlivce, neboli že je v zájmu jeho zájmu, jestliže je schopna přispět k celkové sumě jeho štěstí nebo, což vyjde nastejno, umenšit celkovou sumu jeho bolesti.
VI. Když tendence jednání zvyšovat štěstí společnosti převažuje nad jeho tendencí toto štěstí umenšovat, pak lze o takovém jednání říci, že je v souladu s principem užitečnosti, nebo stručně řečeno, že je užitečné (s ohledem na celou společnost).
VII. Obdobně můžeme říci o opatření vlády (která není ničím jiným než zvláštním druhem činnosti, vykonávané zvláštní osobou nebo osobami), že je diktováno principem užitečnosti nebo je s ním v souladu tehdy, když tendence tohoto opatření zvyšovat štěstí společnosti převažuje nad jeho tendencí toto štěstí umenšovat…
*
Proto praktické otázky jsou: jak dalece je pro sledovaný cíl nejlepší podpora ze strany jedinců jednajících ve svůj vlastní prospěch? a v kterých případech mohou být tyto cíle podporovány ze strany vlády?
Není-li zde zvláštní důvod, pak s ohledem na umožnění růstu objemu národního bohatství nebo s ohledem na růst prostředků k opatřování obživy a požitků je obecným pravidlem, že vláda by neměla do ničeho zasahovat, ani se o to pokoušet. Motto, nebo heslo vlády by v těchto případech mělo znít – Buďme zticha.
Pro tento kvietismus jsou dva hlavní důvody:
Obecně řečeno, jakékoli zásahy za tímto účelem jsou ze strany vlády bezpředmětné. Bohatství celé společnosti se skládá ze souhrnu majetků těch jedinců, kteří ji tvoří. Navršit svůj vlastní díl patří, obecně řečeno, k neměnným cílům úsilí a péče každého jednotlivce. Obecně řečeno, není nikdo, kdo by věděl lépe než vy sami, co je pro vás dobré, a také nikdo, kdo by byl nadán takovým nadšením a vytrvalostí, aby toho dosáhl.
Co se týká dosažení sledovaného cíle, je nadto velmi pravděpodobné, že nebude-li člověk nápomocen, ba dokonce bude mařit úsilí jiných, spíše věci uškodí – obecně řečeno. Každý jedinec, který věnuje více času a pozornosti prostředkům k uchování a navýšení svého dílu bohatství, je nebo může být vládě ku prospěchu; je pravděpodobné, že si bude počínat efektivněji, než jak by si v jeho případě a v jeho zájmu počínala vláda.
Jinak je také obecně a trvale škodlivé, jestliže na svobodné jednání jedince jsou uvalena omezení nebo je k něčemu nucen.
[…]
Až na pár výjimek, které nejsou příliš podstatné, dosažení maximálního požitku bude nejefektivněji zajištěno tak, že každý jedinec bude ponechán, aby sledoval svůj vlastní maximální požitek, a to v té míře, v jaké k tomu vlastní prostředky. V tomto ohledu není vměšování žádoucí na žádné straně. Sílu, druh síly aplikovatelný na tento případ – čili bohatství, sílu peněz – nemůže vláda udělit jednomu, aniž by ji zároveň neodňala druhému; takový zásah by tedy nepřinesl společnosti jako celku žádný zisk.
Zisk, který vzniká ze zprostředkovatelské role vlády, se týká hlavně oblasti vědění. Jsou případy, kdy může být v silách vlády učinit taková opatření, aby pro blaho široké veřejnosti vznikala a šířila se ta či ona část vědění, která by buď nevznikala, nebo by nebyla šířena, kdyby po ní vláda nevolala.
Viděli jsme tedy důvody, o které se opírá obecné pravidlo tohoto zájmu – Buďme zticha. Proto žádná opatření nemohou být ospravedlňována jako výjimky z tohoto pravidla; co se týká vlády, lze je označit jako non agenda. Celý um je tedy redukován na minimum: bezpečnost a svoboda je vše, co je pro práci potřeba. Požadavek, který zemědělství, výroba a obchod předkládají vládám, je skromný a rozumný jako ten, který Diogenes vznesl na Alexandra: „Ustup mi ze slunce.“ Nepotřebujeme žádnou milost, požadujeme jen bezpečnost a volnou cestu.
Jeremy Bentham, An Introduction to the Principles of Morals and Legislation, Oxford 1876, s. 1-3. In: Dennis Sherman a kol., Western Civilization. Sources, Images and Interpretations. Vol. II (since 1660), New York 1983, s. 142-145.