Dohoda mezi Francouzskou republikou a Spojenými státy americkými uzavřená v Paříži 30. dubna 1803, týkající se odstoupení Louisiany
První Konzul Francouzské republiky, ve jménu francouzského lidu, a prezident Spojených států amerických, kteří chtějí předejít každé příčině nedorozumění vzhledem k diskusním podnětům zmíněným v článcích 2 a 5 Konvence z 8. Vendémiairu roku IX (30. září 1800) a vzhledem k právům reklamovaným Spojenými státy na základě dohody uzavřené v Madridu 27. října 1795 mezi Jeho Katolickým Veličenstvem a již zmiňovanými Spojenými státy, a kteří chtějí víc a víc upevňovat vztahy jednoty a přátelství, které byly mezi oběma státy nastoleny již zmíněnou Konvencí, vzájemně jmenovaly jakožto Velvyslance : První Konzul Francouzské republiky, ve jménu francouzského lidu, občana Françoise Barbé Marbois, Ministra veřejného pokladu ; Prezident Spojených států amerických pak prostřednictvím a na doporučení a se svolením Senátu Spojených států Roberta R. Livingstona, Ministra Velvyslance Spojených států, a Jamese Monroea, Ministra Velvyslance a Zvláštního Vyslance Spojených států u Vlády Francouzské republiky ; tito uvedení se po výměně svých plných mocí dohodli na následujících článcích :
ČLÁNEK 1. Vzhledem k článku 3 dohody uzavřené 9. Vendémiairu roku IX (1. října 1800) na Saint-Ildephonse mezi Prvním Konzulem Francouzské republiky a Jeho Katolickým Veličenstvem, bylo dohodnuto následující : „Jeho Katolické Veličenstvo slibuje a zasazuje se ze své strany přenechat Francouzské republice šest měsíců po plném a úplném splnění výše uvedených podmínek a ustanovení týkající se Jeho Váženého Přítele, Vévody parmského, kolonii nebo provincii Louisianu ve stejné rozloze, s jakou v současnosti přechází do španělských rukou a jakou měla v době, kdy ji vlastnila Francie, a kterou musí mít i po případných následných dohodách mezi Španělskem a jinými státy.”
A jak pokračuje řečená dohoda, jmenovitě její článek 3, Francouzská republika má nezpochybnitelný nárok na oblast a vlastnictví tohoto teritoria, První Konzul Republiky, který chce podati zaznamenáníhodné svědectví svého přátelství ke Spojeným státům, postupuje jim ve jménu Francouzské republiky toto teritorium a to navždy, v plné svrchovanosti a se všemi náležitými právy stejného druhu, jež byla získána Francouzskou republikou na základě již zmíněné dohody uzavřené s Jeho Katolickým Veličenstvem.
ČLÁNEK 2. V postoupení učiněném předchozím článkem jsou zahrnuty též Louisianě přilehlé ostrovy, prostranství a veřejná místa, uprázdněná území, všechny veřejné budovy, opevnění, kasárna a jiné budovy, které nejsou ve vlastnictví žádné osoby. Archivy, písemnosti a dokumenty přímo se vztahující k území Louisiany, k její svrchovanosti a k závislým územím nechť jsou dány do vlastnictví Komisařů Spojených států a nechť jsou následně předány v dobrém stavu těm místním úředníkům a administrátorům, kterým je těchto písemností třeba.
ČLÁNEK 3. Obyvatelé postoupených území budou včleněni do Unie Spojených států a co nejdříve, jak jen bude možné, podle zásad federální Ústavy a budou požívat všech práv, výhod a imunit občanů Spojených států a zároveň nechť si podrží a uchovají všechny své svobody, majetky a též provozování jim vlastních náboženských praktik.
ČLÁNEK 4. Ze strany Francouzské vlády bude vyslán do Louisiany jeden Komisař tolikero pro setkání s vyslanci Jeho Katolického Veličenstva a též za účelem vykonání všech nezbytných aktů ve jménu Francouzské republiky v řečených zemích, kontrolovaných a závislých pro jejich předání Komisařům či Vyslancům Spojených států, jestliže tak ještě nebylo učiněno.
ČLÁNEK 5. Bezprostředně po ratifikaci této dohody Prezidentem Spojených států a v případě, když tak předběžně učiní i První Konzul, Komisař Francouzské republiky předá všechny vojenské pozice v Novém Orléansu a jiné části postoupeného teritoria Komisaři nebo Komisařům, které pro účel převzetí jmenuje Prezident. Francouzské či španělské jednotky, které se tu nacházejí, umožní obsazení těchto pozic v okamžiku převzetí a poté se nalodí, jak jen to bude možné, v průběhu tří měsíců následujících po ratifikaci dohody.
ČLÁNEK 6. Spojené státy se zavazují dodržovat dohody a články, které by mohly být uzavřeny mezi Španělskem a domorodými kmeny a národy až do té doby, kdy jak se svolením Spojených států z jedné strany, tak ze strany domorodců budou tyto články nahrazeny takovými, které budou shledány odpovídajícími.
ČLÁNEK 7. Pro obchod Francie a Spojených států je vzájemně výhodné posilovat komunikaci mezi lidem obou států. Na omezenou dobu, v protikladu jež je dán postoupením a uzavřením této dohody, až do té doby než budou vyřešeny všeobecné úpravy vztahující se k vzájemnému obchodu obou národů, bylo ustanoveno mezi oběma smluvními stranami, že francouzské námořní lodě přijíždějící z Francie, ne však z žádné z jejích kolonií, přepravujíc pouze výrobky vyrobené ve Francii nebo v jejích koloniích, a že španělské lodi přijíždějící přímo ze Španělska nebo z jeho kolonií a přepravujíc pouze výrobky ze Španělska či z jeho kolonií budou přijímány po dobu 12 let v přístavu Nový Orléans a ve všech dalších legálně otevřených přístavech na několika místech, která jsou k tomu vyhrazena. Stejně tak se bude dít i s loděmi Spojených států přijíždějící z Francie a ze Španělska, ne však z žádné francouzské či španělské kolonie, aniž by to mělo vliv na jiná anebo větší práva na zboží nebo jiná anebo větší tonážní práva, jež jsou placena občany Spojených států. Během výše zmíněné doby nemá žádný národ nárok na stejné výhody v přístavech na postoupeném teritoriu. Dvanáct let se počne počítat od doby tří měsíců po výměně ratifikací, jestliže se tak stane ve Francii, nebo tři měsíce poté, co je potvrdí francouzská Vláda v Paříži, jestliže se tak stane ve Spojených státech. Je dobře patrné, že účelem tohoto článku je zvýhodnit manufaktury, nájemný obchod a námořní dopravu Francie a Španělska v tom, co se týká dovozů, které budou uskutečněny Francouzi a Španěly do výše uvedených přístavů Spojených států, aniž by se cokoli nějak změnilo v pravidlech týkajících se vývozu produktů a zboží a práv, která určují výše zmíněná vyrovnání.
ČLÁNEK 8. Pro budoucnost a navždy po uplynutí výše uvedených dvanácti let nechť jsou francouzské námořní lodě ve výše zmíněných přístavech brány jakožto lodě patřící národu nejvíce preferovanému.
ČLÁNEK 9. Dílčí dohoda podepsaná dnes níže uvedenými Ministry 8. Vendémiairu roku IX (30. září 1800), která si bere za cíl zaplacení pohledávek náležejících občanům Spojených států Francouzskou republikou především, je schválena, aby měla platnost stejného druhu, jak je to obsaženo v dohodě, a bude ratifikována ve stejné podobě a ve stejnou dobu oběma smluvními stranami zároveň. Jiný dílčí článek podepsaný ve stejnou dobu jako tato dohoda, závisející na definitivním rozřešení mezi oběma smluvními stranami, je souběžně schválen a bude ratifikován ve stejné podobě, ve stejnou dobu a společně.
ČLÁNEK 10. Tato dohoda bude ratifikována v náležité a odpovídající formě a její ratifikace si smluvní strany vymění v průběhu šesti měsíců po podepsání. Zplnomocněnci podepsali výše uvedené články dohody, jak v jazyce francouzském, tak v jazyce anglickém, nicméně berou na vědomí, že originál dohody je sjednán a zapsán v jazyce francouzském, a připojili sem též své pečeti.
Dojednáno v Paříži 10. Florealu roku XI Francouzské republiky (30. dubna 1803)
Barbé-Marbois James Monroe Robert R. Livingston
M. de Clercq (ed.), Recueil des traités de la France II. (1803-1815), Paris 1880, s. 59-62.