II. Proletář a komunisté.
V jakém poměru stojí komunisté ku proletáři vůbec? Komunisté nejsou žádnou zvláštní stranou oproti druhým stranám dělnickým. Oni nenechají žádných, od ostatního proletáře dělicích je zájmů. Oni nestanoví žádné zvláštní zásady, jimiž by hnutí proletáře říditi chtěli.
Komunisté rozeznávají se od ostatních proletářských stran jen tím, že jednak v různých národních bojích proletáře společné od národnosti neodvislé zájmy veškerého proletáře zastupují a v platnost uvádí, jednak tím, že v boji mezi proletářem a buržoazií vždy jen zájem veškerého hnutí na zřeteli mají.
Komunisté jsou tedy v praxi nejrozhodnější, stále ku předu postupující částí dělnických stran všech zemí; v teorii nahlížejí a uznávají před ostatní masou proletáře podmínky, chod a všeobecné výsledky hnutí proletářského.
Nejbližším úkolem komunistů jest úkol všech ostatních stran proletáře: Organizování proletáři co stranu, odstranění měšťáckého panství, vybojování politické moci proletářem.
Teoretické věty komunistů nezakládají se na idejích nebo zásadách, nějakým reformátorem vynalezených nebo objevených, nýbrž oni jsou povšechným výrazem skutečných poměrů stávajícího třídního boje, před našimi zraky se odehrávajícího historického hnutí. Zrušení dosavadních majetkových poměrů není žádnou komunistickou zvláštností.
[…]
Co komunismus vyznačuje, není zrušení majetku vůbec, nýbrž zrušení měšťáckého majetku.
Avšak moderní měšťácký soukromý majetek jest posledním a nejdokonalejším výrazem plození a přivlastňování výrobků, výrazem spočívajícím na třídních protivách, na vykořisťování jedněch druhými.
V tomto smyslu mohou komunisté svou teorii v jeden výraz shrnouti: zrušení soukromého majetku.
[…]
Kapitál jest společenským plodem a může jen společnou činností vícero členů, ano v poslední instanci jen společnou činností všech členů společnosti v pohyb uveden býti. Kapitál není tudíž žádnou osobní, nýbrž společenskou mocí. Bude-li tedy kapitál proměněn ve společenský, všem členům společnosti náležející majetek, nepromění se osobní majetek ve společenský. Pouze společenská povaha majetku změní se. On ztratí svou třídní povahu.
Přikročme ku práci námezdní: Průměrnou cenou námezdní práce jest minimum pracovní mzdy, tj. souhrn životních potřeb, nutných k zachování dělníka při živobytí. – Co tedy námezdní dělník svou činností si osvojí, stačí pouze k obnovení jeho životních sil. My nechceme toto osobní osvojování plodů práce k obnovení bezprostředního života zrušit, osvojování, jež nezanechává žádný čistý výtěžek, jenž by moc nad cizí prací zjednati mohl.
My chceme jen bídný způsob tohoto osvojování zrušit, za něhož dělník jen žije, aby kapitál rozmnožoval a jen tak dlouho žije, pokud to zájem panující třídy vyžaduje.
V měšťácké společnosti jest živá práce pouze prostředkem k rozmnožení mrtvé, nahromaděné práce – kapitálu. V komunistické společnosti jest nahromaděná práce pouze prostředkem k prodloužení, obohacení a zvelebení životního procesu dělníka.
[…]
Komunismus neubírá nikomu moc k přivlastňování společenských výrobků, on chce jen zameziti, aby tímto přivlastňováním nebyla cizí práce podmaňována. Namítá se proti tomu, že zrušením soukromého majetku přestane veškerá činnost a nastane všeobecná lenost.
To by musela měšťácká společnost již dávno zahynouti, neboť ti, jenž v ní pracují, netěží, kdežto ti, co těží nepracují. Celá povážlivost vybíhá na tutéž mluvu, že nebude námezdné práce, nebude-li stávati kapitálu.
Všechny námitky proti komunistickému přivlastňování a vyrábění hmotných výrobku čelící, nechají se také na přivlastňování a plození duševních plodů rozšířit. Jako považuje měšťák zrušení třídního majetku za zrušení výroby samé, zrovna tak považuje pominutí třídní vzdělanosti, za pominutí vzdělanosti vůbec.
Vzdělání, jehož ztrátu lituje, jest vzděláním pro zřizování přebytečného množství strojů.
Nepřete se však s námi, pakli vašimi měšťáckými názory o svobodě, vzdělání, právu atd. zrušení měšťáckého majetku posuzovati chcete. Vaše ideje jsou plody měšťáckých, výrobních a majetkových poměrů, jako vaše právo je uzákoněná vůle vaší třídy, vůle, jejíž tresť určena jest hmotnými a životními podmínkami vaší třídy.
Zájmové představy, ve kterých vaše výrobní a majetkové, během výroby pomíjející poměry ve věčné, přírodní a rozumové zákony přeměňujete, sdílíte se všemi zaniklými třídami. Co chápete u majetku antickém a feudálním, nesmíte chápat u majetku měšťáckém.
Zrušení rodiny! I nejradikálnější se pozastavují nad tímto hanebným úmyslem komunistů!
Na čem spočívá nynější měšťácká rodina?
Na kapitálu, na soukromém výdělku.
Úplně vyvinuta stává se jen pro buržoazii; avšak ona nachází své doplnění v nucené bezrodinnosti proletáře a ve veřejné prostituci.
Vyčítáte nám, že chceme zrušit vykořisťování dětí rodiči. Přiznáváte se k tomuto zločinu.
Avšak pravíte nám: Vy chcete dosadit na místo něžného rodinného poměru, na místo domácího vychování, společenské vychování. Není však též vaše vychování společností určené? Není určeno společenskými poměry, za kterých vy vychováváte přímým anebo nepřímým zasahováním společnosti, pomocí škol atd.? Komunisté si nevymyslili působnost společnosti na vychování; oni chtějí jen změnit povahu vychování, chtějí je vyrvat vlivu panující třídy.
Měšťácké fráze o rodině a vychování, o něžném poměru rodičů k dětem, jsou tím odpornější, čím více následkem velkého průmyslu veškeré rodinné svazky proletářů zanikají a čím více stávají se děti chudiny prostým obchodním zbožím, prostými pracovními nástroji.
Vy, komunisté, chcete ale zavésti společenství žen! Volá měšťáctvo jednohlasně.
Měšťák považuje ženu též za pouhý výrobní nástroj. On slyší, že se mají státi výrobní prostředky společenským majetkem a nemůže si přirozeně nic jiného představit, nežli že i ženy propadnou soudu vespolnosti. On ani netuší, že se jedná o zrušení stavu, pod nímž žena skutečně platí za pouhý výrobní nástroj
[…]
Komunistům se dále vytýká, že chtějí vlast a národnost odstranit. Dělníci nemají žádnou vlast. Nemůže se jim vzíti čeho nemají. Proletář, jenž se nejprve musí domoci politické vlády, jenž se musí povýšiti co národ sám, je národním, byť i nebyl národním ve smyslu měšťáctva.
[…]
V míře, ve které přestane vyvlastňování jednotlivce jednotlivcem, přestane také vyvlastňování jednoho národa druhým. S třídní protivou uvnitř národů odpadne nepřátelské postavení národů proti sobě.
[…]
Podotkli jsme již na začátku, že prvním krokem dělnické revoluce jest povýšení proletáře na panující třídu demokracie.
Proletář použije svou politickou moc k tomu, že vyrve měšťáctvu ponenáhlu všechen kapitál, že soustředí všechny výrobní prostředky v rukou státu, t. j. v rukou panující třídy organizovaného proletáře a že rozmnoží co nejrychleji masu výrobních sil.
Může se to především ovšem jen státi despotickým zasáhnutím do majetkového práva a do měšťáckých výrobních poměrů, opatřením tedy v hospodářském ohledu zdánlivě nedostatečným a neobhajným. Opatření toto stane se však k převrácení celého výrobního způsobu nevyhnutelně nutným prostředkem.
Tato opatření budou ovšem dle rozličných zemí rozličná. Nejpokročilejší země užijí pokud možno všeobecně následující opatření:
1) Vyvlastnění pozemkového majetku a vynaložení pozemkové renty k výdajům státním.
2) Stálou progresivní daň.
3) Zrušení dědičného práva.
4) Konfiskace majetku všech emigrantů a odbojníků.
5) Soustředění úvěru v rukou státu pomocí národní banky se státním kapitálem a vyhrazeným monopolem.
6) Soustředění dopravních prostředků v rukou státu.
7) Rozmnožení národních továren, dílen a výrobních prostředků; zornění a zlepšení půdy dle vespolného plánu.
8) Nucená práce pro všechny; zřízení průmyslových armád, zvláště v zemědělství.
9) Spojení zemědělských a průmyslových závodů, pozvolné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem.
10) Veřejné a bezplatné vychování všech dětí. Odstranění dětské práce v továrnách. Sloučení vychování s hmotnou výrobou atd.
Pominula-li během vývoje třídní rozdílnost a soustředěna-li veškerá výroba v rukou sdružených jednotlivců, ztratí pak veřejná moc politickou povahu. Politická moc je vlastně organisovaná moc jedné třídy pro utlačení druhé.
Karel Marx – Bedřich Engels, Komunistický manifest, Brno 1973, s. 80-92.