Nespokojená matka (Rakousko, 1899) [1]

Vážený pane doktore!

Uvědomuji si, že si dnes napsáním tohoto dopisu vysloužím s nejětší pravděpodobností Vaše nejhlubší odsouzení, ale ten Váš upřímný zájem o nás (matky) si zasluhuje, aby byl co nejsrdečněji oceněn, a tedy nesmí být odbyt jen několika banálními a pokryteckými frázemi.

Považujete mě za šťastnou bytost. Vdaná (snad jak nejlépe si lze představit), s krásným, rok starým děťátkem, kterému mohu věnovat všechnu svou mateřskou lásku. Co víc by si člověk mohl přát? To je názor Váš - názor muže.

Mé smýšlení a mé pocity se však ubírají jinou cestou. Jsem nespokojená, nervózní a vyčerpaná.

„Ó ano, ta vaše nervozita,“ už Vás slyším, jak říkáte. „Musíte se zdžet veškerého vzrušení, dopřát si spoustu blahoárného, osvěžujícího spánku, a vyvarovat se pití kávy, čaje a alkoholu.“ To všechno já vím už před tím, než mi to poradíte. Držím se všech zásad, které se mají slučovat s povoláním matky. A přesto nic nepomáhá. Příčiny mé nespokojenosti, úzkosti, mé neurasténie, leží mnohem hlouběji. Spočívají v oněch nevyhnutelných okolnostech, které na mne příroda uvalila v podobě mateřství. Ó ano, můžete být ohromený, vyděšený, cokoli - ale věřte mi, že my ženy, které máme vlastní názory a cíle, my které jsme díky vážně pojímané duševní činnosti dosáhly na vyšší stupeň civilizovanosti, my jsme natolik vzdálené spojení s přírodou, že ty takzvané sladké radosti mateřství nám způsobují větší muka, než jaká si kterýkoli nenápadný, normálně myslící muž dokáže představit.

Najisto vím, že narození dítěte je pro mnoho žen momentem, kdy se jim celý svět rozptýlí, jejich vlastní já přestane existovat, jejich nesobeckost jde tak daleko, že zcela zapomínají na všechny svoje vlastní radosti, a od té doby se jejich duše stále více a více přibližuje duši dítěte, takže ony nakonec ztrácí jakoukoli schopnost duševní aktivity. Když se začnou rozvíjet vnitřní schopnosti dítěte a rozšiřovat okruh jeho zájmů, stane se dítě měřítkem stupně intelektuálního rozvoje matky, která ho vychovává. Potom už se dítě musí postarat samo o sebe, poněvadž přicházejí další děti, které v tu chvíli potřebují veškerou péči a ochranu, kterou jim jejich matky dávají. Toto jsou matky, které se díky tradici, výchově a talentu staly „pravými ženami“ - těmi, které jsou ztělesněním všech vlastností, jež si muž cení nade vše: rezignace, obětavost a absence vlastního já.

[...]

Šťastnými jsou ty ženy, kterým jejich finanční situace dovolí najmout si ke svým dětem zodpovědnou chůvu. I tak na ni bude muset matka vždy samozřejmě dohlížet a nebude ji smět nechat s dítětem samotnou déle, než je nezbytně nutné – obzvláště pokud ty vychovatelky nebo chůvy nejsou dostatečně vyškolené. Nicméně bude mít alespoň trochu času pro sebe a pro svého manžela a nebude muset obětovat celé své já mateřským povinnostem. To se ale mne a dalších, mně podobných žen netýká, jelikož neoplýváme bohatstvím, kterého bychom mohly využít. Nejen já bolestně trpím tím, že nemohu dál plně rozvíjet svého ducha. Můj manžel tím ztrácí přítele, neboť já nemám dostatek času ani touhy sdílet s ním jeho zájmy, držet s ním krok v četbě či sledovat co nového se děje ve světě. I fyzicky se cítím stále více bez života a k ničemu. Byla jsem zvyklá na neustálý pohyb a teď se musím spokojit s každodenním vysedáváním s dítětem na zahradě nebo ježděním s dětským kočárkem sem a tam. Jako služebnou platíme jen jednu dívku a ta má po dokončení práce v kuchyni a v domě jen velmi málo volného času na to, aby mi hlídala děťátko. Přestože nerada svěřuji malé do péče cizí osobě, na jejíž oddanost a zodpovědnost se v žádném případě nemohu spolehnout, musím tak činit, poněvadž tak získám čas, který potřebuji proto, abych mohla splnit ty nejneodkladnější domácí povinnosti.

Když dítě konečně usne, jsem ze vší té nekonečné, únavné mdlé činnosti a z toho všeho dohlížení tak vyčerpaná, že nejsem schopná ani číst, ani o čemkoliv přemýšlet. Nevíte, kolik bolesti to stojí být nevyhnutelnými okolnostmi vtahována do marastu otupělosti a lhostejnosti vůči okolnímu světu. Nemám dost síly vytrvat. Dlouhý, předlouhý čas jsem se snažila po večerech, když děťátko usnulo, věnovat se svým intelektuálním zájmům, abych si tak udržela pochopení pro bouřlivý života proud. Ale nezanedbávat ani sebe ani dítě vyžaduje železnou vůli a nezničitelné, pevné nervy. A to já nemám.

„Ano,“ řeknete. „To musí být skutečně nepříznivé okolnosti, neboť takové věci jsem od žádné matky nikdy před tím neslyšel.“ Ne! Nejsou nepříznivější než situace, ve které se nachází mnoho žen majících jen skromné finanční prostředky. A ujišťuji Vás, že stovky žen pociťují okovy mateřství tak bolestně jako já. Jen se to neodvažují přiznat buď sobě, nebo ostatním. Poněvadž zvyk starý celá staletí popisuje vztah mladé matky k dítěti jako ztělesněné štěstí a spokojenost, a tak běduje nad těmi, které nepoznaly vrchol tohoto blaha. „Znevážení. Popření nejsvětějších pudů,“ pomyslíte si. Možná, že máte pravdu. Ale kvůli mateřským povinnostem nemůžete prostě zastavit rozvoj kultury právě v momentě, kdy tento rozvoj začíná (přestože trochu opožděně) probouzet ženy z životadárného polospánku.

[...]

V Německu začínají díky dobročinnosti soukromých osob zakládat pro děti z dělnických rodin báječné instituce – centra, ve kterých se každý den těm chudým, malým stvořením, jejichž otcové a matky musejí tvrdou fyzickou prací vydělávat na živobytí, dostane za velmi malý poplatek jídla i úplné péče.

Ve svých myšlenkách jsem často tento nápad rozvíjela ještě dále. Zajímalo by mne, jestli by nebylo možné zřídit podobné instituce, ve kterých by byly dodržovány zásady moderní hygieny a které by byly pod dohledem prvotřídních lékařů. Do nich by matky z měšťanských vrstev, které si nemohou najmout chůvu (vychovatelku), mohly za přijatelnou cenu dávat na pár hodin nebo na půl dne své děti. V kolika rodinách se musí ženy za současných sociálních podmínek snažit něco vydělat – a obzvláště pro tyto ženy by podobné instituce byly skutečným požehnáním. A předsudky by byly brzy překonány – domnívám se, že ženy by si uvědomily, že o jejich děti je v době, kdy ony se jim nemohou věnovat, takto postaráno lépe, než když na ně dohlíží služka, která má dost své práce v kuchyni, v níž tak často dochází k nehodám.

[...]

A ještě je tu jedna věc, která stojí za úvahu. Pokud matka onemocní, není nikdo, kdo by dohlédl na děti. Starší dítka si venku hrají s kamarády a děti staré rok nebo dva jsou v době, kdy je matka nemocná, ponechány více než kdy jindy na starost služebným, které mají spoustu dalších povinností. V takových případech by děti, jejichž matka by měla od lékaře potvrzení o své nemoci, mohly chodit do těchto institucí zdarma.

[...]

Vážený pane doktore, teď už znáte moje tajné nápady, jak pomoci ženám nést tíhu toho nejtěžšího břímě matek. Napsala jsem Vám o tom všem zaprvé proto, že jsem chtěla být čestná, a zadruhé proto, že věřím, že nyní můžete lépe porozumět spoustě žen, které jste dosud přísně soudil, neboť nyní se Vám dostalo možnosti nahlédnout hlouběji do našich pocitů a myšlenek.

Eleanor S. Riemer – John C. Fout (edd.), European Women. A Documentary History, 1789- 1945, Brighton 1983.

[1] „Brief einer Mutter von F. B… R“ , in: Dokumente der Frauen, sv. 1, č. 1-13 (březen-září 1899), s. 719-722.