Z dopisu Giuseppe Mazziniho Karlu Albertovi (1831)

Pane!

[...] Kdybych Vás pokládal za krále nízkého a tyranského ducha, nemluvil bych k Vám slovy svobodného občana. Proti králům takového druhu sluší občanům toliko mluva zbraně nebo mlčení. Avšak nemám Vás za takového. Ta příroda, která Vás stvořila k trůnu, stvořila Vás také k vznešeným předsevzetím a smělým myšlenkám. Proto k Vám mluvím, proto Vám chci povědět pravdu. Vím, že ji neslýcháte často. Pravda není řečí dvořanů. Pravdu neuslyšíte, leda z prsou muže, jenž ani nedoufá, ani se nechví před cizí mocí.

Vy jste nevsedl na trůn co člověk neznámý. Víte sám, že bývaly chvíle, kdy všechen národ k Vám pohlížel co k jediné své naději, kdy žehnal Vašemu jménu jako jménu příštího spasitele a osvoboditele svého. A opět, že nadešly chvíle, kdy jméno Vaše bylo proklínáno ode všech, kdy slzy matek a kletby nešťastných otců stíhaly Vaše kroky, kdy Itálie vyslovovala Vaše jméno s nejtrpčím povzdechem. Však dojista chováte sám tyto vážné chvíle v živé paměti. I hledali jsme v srdci Vašem černou plíseň zrady, hledali ve tváři Vaší znamení tyrana. Však nenalezli jsme jich. [...] Itálie necítí více tu ránu, nýbrž ráda ji zapomíná a upírá znovu nadějnou zřítelníci svou na Vaši hlavu. Milióny italských srdcí opět ve Vás mají víru, opět na Vás spoléhají, neboť nemohou věřit, že by ten, který před desíti lety přísahal vlasti věčnou věrnost, dosednuv na trůn, dovedl jí přísahat věčnou smrt. Ano, není srdce v Itálii, které by Vám nepřálo, které by ve Vás neskládalo všechny své touhy, všechny své posvátné naděje. [...] Vstupujete na trůn v době, nad níž ještě nebylo osudnější a vážnější. Na dva tábory se rozděluje Evropa. Bojovně, nepřátelsky stojí právo proti násilí, ruch proti strnulosti, svoboda proti despotismu. Tu živly světa starého, tam živly světa nového: oba nesmiřitelné, poněvadž vědí, že nemůže být současně noc a den. I sbírají síly a hotoví se k boji, k boji zoufalému, ohromnému, k zápasu na život a na smrt. [...]

Nuže, co hodláte pane činit?

[...]

Dvě cesty se Vám otvírají. Dvě dráhy, po kterých brávali se králové od čtyřiceti let. Dva systémy, mezi kterými ustavičně kolísal despotismus.

První je cesta hrůzovlády. Hrůzovlády, pane! Nezachvělo se Vám srdce při tom zvuku? Dráha zločinu a krve! [...] Pomněte, co to znamená! Milióny lidstva vzhlížejí k Vám plny důvěry, plny doufání, plny lásky volajíce k Vám: Otče! Osvoboditeli! A Vy? Vy byste jim chtěl dát pouta? Vy byste dovedl zbrodit tu půdu kolem svého trůnu krví tohoto lidu? Vy doufáte utopit v krvi minulost i přítomnost a zadržet lidstvo, aby nekráčelo své budoucnosti vstříc?

Pane, lidstvo se nedá zadržet sekerou a špalkem! Ono se toliko pozastaví na chvilku. Na chvilku, pravím, tolik totiž potřebuje času, aby zvážilo prolitou krev. A když ta chvilka prchne, zadáví ono pochopy, tyrana i kata.

[...]

Neboť krev žádá krev. Z každé oběti povstává mstitel. Sražte deset, dvacet, padesát hlav: tisíce se Vám jich zprotiví znova! Hydra pomsty neumírá v národech ani v jednotlivcích; a ocel spiklencova není nikdy strašnější, nežli když broušena je na náhrobku mučedníka.

[...] Avšak, pane, je jedno slovo tvrdé na poslech a ještě tvrdší k vyslovení tomu, kdo nenávidí zločin. Dovolíte mi však přece, abych je vyslovil! Kdo uchrání Vás před dýkou? Či rouháte se i této? Nuž, mějte se za nesmrtelného! Avšak kletba potomstva? A hanba věků? Kdo Vás ochrání, pane, před těmito dýkami ducha? Žaláře, vyhnanství, pronásledování? – Ale svět je veliký, příliš veliký, aby nezůstal na něm spisovateli aspoň kouteček; a ten spisovatel vštípí Vaše zločiny v paměť lidskou a tuto nedovede zahladit žádná tyranie, žádná poroba světa!

[...]

Druhá cesta je, na kterou Vám ukazují dvořané a která se nazývá cestou ústupků. Změna ve správě, opravy v hospodářství, zlepšování zákonů, odstraňování některých nařízení, popuštění uzdy; slovem opravování znenáhlé, skrovné, nepříliš citelné, však bez zaručení svobody, bez základního zákona, beze slova, kterým by se národu přiznalo právo, svrchovanost a moc. Čeho tím dokážete? Národ tím neuspokojíte; neboť dnes se již více národy nespokojí darem milosti, který jim nazítří opět může být v nemilosti odňat. Dnes žádá sobě lid právo; plné, upřímné uznání svého přirozeného práva, které je starší všech Vašich zákonů, všech Vašich rodokmenů královských. Vaše povolnost mu bude pouze důkazem, že znáte to svaté právo příslušící národu, že mu je ale přece, pokud Vám jen lze, hledíte zadržovat. Neustane tudíž naléhat na Vás a Vy, nechtěje být tyranem, musíte být slabochem.

[...] Ani touto cestou tedy nedojdete nikam! Umdlíte a sklesnete v polovině cesty; toť osud veškeré polovičatosti. Avšak, pane, neprobleskla Vaší duší nikdy myšlenka vyšší, smělejší, velkolepější?! Nepohlédl jste nikdy ještě orlím zrakem na tuto krásnou vlast, na níž i příroda se usmívá a která již po dvanáct století skví se v dějinách člověčenstva památkami největšími? [...] Neviděl jste ještě nikdy onen lid, jenž tam přebývá? Onen lid, který je i ve své porobě tak vznešený, který přes všechna muka dosud má tolik síly k životu, přes všechno utrpení přece tolik vytrvalosti a pružnosti ducha, přes všechnu bídu přece tolik hrdosti a sebevědomí, slovem, kterým obsahuje v sobě všechny živly, z jakých tvoří se národy. A Vám ještě hlavou neprobleskla myšlenka: utvoř jako bůh z chaosu, z těchto roztříštěných živlů, krásný, veliký svět; sluč tyto rozptýlené údy Itálie a budeš moci zvolat: je celá má a je šťastná! A budeš veliký jako bůh stvořitel a dvacet miliónů šťastných lidí zvolá: Bůh na nebi, Carlo Alberto na zemi! [...] Nikdy Vám nenadejde chvíle příhodnější. Dnes Rusko zadržované vzbouřeným Polskem, Prusko třesoucí se na všech údech a plné ran, Anglie odsouzená k nečinnosti, Francie nám nakloněná: koho se strachujete? Toho obra Rakouska? Toho obra, který je složen z tolika různých a nesourodých částí, který je ohrožen v Haliči, v Uhrách, v Čechách, ba i v Tyrolsku?

Odvahu, pane, odvahu! Vrhněte obru tomu svou rukavici s jménem Itálie; a toto staré jméno bude konat divy! Odvolejte se ke všemu, co je velikého a šlechetného v naší vlasti! Postavte se v čelo celého národa! Napište na svůj prapor: Jednota, Svoboda, Nezávislost; prohlaste se za mstitele a vykonavatele práva národů, nazvěte se obroditelem Itálie! Osvoboďte ji od cizinců a budete žít věčně!

[...]

A věřte, pane, Itálie čítá již hojně těch mužů, kteří milují svobodu tak, že jsou hotovi pro ni umřít.

Řekl jsem Vám pravdu, pane! Mužové svobody očekávají od Vás odpověď; a sice odpověď činu.

Budiž však tato Vaše odpověď jakákoliv, tím buďte jist, že potomstvo zasedne nad Vámi k soudu a pojmenuje Vás buď prvním mezi muži Itálie nebo posledním z jejich tyranů. – Volte!

Ital

Karel Tůma, Apoštol svobody, Matice lidu roč. VII, Praha 1873, č. 1, s. 70-78. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám kapitalismu I, Olomouc 1989.