Jules Michelet: Kordeliéři

Ale kde jsem to uvázl? Pojďme ke kordeliérům.

Takový nával! Dostaneme se dovnitř? Občané, uhněte trošku, vidíte přece, že vedu cizince… Ohlušující vřava, zato vidět je poskrovnu; skrovné čadící lampičky jako by tu byly jen proto, aby bylo líp vidět tmu. A ta mlha nad publikem! Vzduch je hustý hlasy a pokřikem…

První pohled je bizarní, nečekaný. Nic pestřejšího nad ten dav, v němž se mísí muži po pansku oblečení, dělníci, studenti…, ba i kněží a mniši; v té době chodívá ještě dost někdejších kordeliérů vychutnat svobodu na místo svého ujařmení. Hemží se tu literáti. …

Ale kdo to tam vzadu předsedá? Na mou věru, vtělená příšera... Děsný zjev, tenhle Danton! Kyklop? Podsvětní démon? Ten obličej strašně rozrytý neštovicemi se zapadlýma očičkama připomíná ponurý vulkán... Ne, to není člověk, to je sám živel kvasu, stoupá z něho omamný opar závrati, osudovosti... Zasmušilý, génie, naháníš mi strach! Je tvým úkolem Francii zachránit nebo zahubit? Hleďte, pohnul pyskem, všechna skla v oknech zařinčela.

„Slovo má Marat!“

Cože, tohle je Marat? Tenhle žlutý skrček v zeleném fraku, s vypoulenýma šedožlutýma očima...! Určitě patří spíš k druhu žábovitých než k rodu lidskému. Z jakého močálu vylezla ta odporná bytost?

Avšak oči má spíš měkké. Podle jejich lesku, čirosti, podle zvláštního způsobu, jak vznícené zorničky bloudí, hledí nevidouce, leda přízraky, bychom mohli soudit, že je to blouznivec, dryáčník a bláha zároveň, přesvědčený o svém druhém zraku; prorok z pouti, ješita, věří všemu, hlavně vlastním lžím, všem těm bezděčným výmyslům, které v něm ustavičně plodí jeho náchylnost k přehánění. Podléhá svým zvykům jarmarečníka. Crescendo bude strašné: musí objevit nebo vymyslet, vykřičet ze svého brlohu aspoň jeden div denně; vést své rozechvělé abonenty od zrady k zradě, od odhalení k odhalení, od hrůzy k hrůze.

Děkuje shromážděným.

Potom se mu tvář rozsvítí. Velká strašná zrada! Další komplot odhalen…! Hleďte, jak je šťastný, že se chvěje a že rozechvívá druhé… Hleďte, jak se ta ješitná a lehkověrná bytost proměnila…! Žlutá kůže se mu leskne potem.

„Lafayette dal zhotovit na předměstí Saint-Antoine patnáct tisíc tabatěrek vesměs se svým portrétem… V tom něco je… Prosím řádné občany, kteří nějaké seženou, aby je rozlámali. Určitě najdou uvnitř heslo velkého spiknutí.“

Mnozí se smějí. Jiní konstatují, že se to musí prošetřit, že věc stojí za pozornost.

Marat se zachmuří: „Před třemi měsíci jsem řekl, že je šest set viníků a že by na ně postačilo šest set oprátek. Mýlil jsem se…! Budeme jich potřebovat nejméně dvacet tisíc.“

Divoký potlesk.

Marat se pomalu stával pro lid idolem, fetišem. Při spoustě udání, zlověstných předpovědí, jimiž plnil svůj plátek, se nejdnou trefil a získal si pověst jasnovidce a proroka. Tři prapory pařížské gardy mu už připravily malý předčasný triumf: nosily ulicemi jeho bystu ověnčenou vavřínem. Zatím ještě jeho autorita nedosáhla děsivého stupně, k němuž vystoupila roku třiadevadesátého.

Jules Michelet, Francouzská revoluce, Odeon, Praha 1989, s. 32-33 a s. 123-124 (z franc. originálu Histoire de la Révolution francaise, édition établie et commentée par Gérard Walter, Pléiade, Gallimard 1952, přeložili Alena Hartmanová a Jiří Pechar).