Monroeova doktrína (2. 12. 1823)

Na návrh Ruské císařské vlády, učiněný prostřednictvím zdejšího císařského vyslance, byl vyslanec Spojených států v Petrohradě zmocněn a pověřen, aby cestou přátelského vyjednávání upravil vzájemná práva a zájmy obou národů na severozápadním pobřeží této pevniny. Podobný návrh byl učiněn Jeho císařským Veličenstvem vládě Velké Británie a bylo na něj rovněž přistoupeno. Vláda Spojených států si přála tímto přátelským postupem vyjádřit velký význam, který vždy přikládala Císařově přátelství a svou touhu pěstovat co nejlepší porozumění s jeho Vládou. Považovali jsme okamžik rozhovorů, ke kterým dal tento zájem podnět, a ujednání, jimiž se snad skončí, za vhodnou příležitost, abychom jakožto princip práv a zájmů Spojených států prohlásili, že americké pevniny v důsledku svobodného a nezávislého postavení, jehož dosáhly a na němž trvají, nemají být napříště pokládány za předmět budoucí kolonizace žádnou evropskou mocností.

Na počátku posledního zasedání bylo konstatováno, že se ve Španělsku a Portugalsku podniká velké úsilí zlepšit postavení lidu oněch zemí, že se však ukázalo, že se tak děje neobyčejně zvolna. Sotva je třeba poznamenat, že výsledek byl až dosud velmi rozdílný od tehdejšího očekávání. Vždy jsme se s dychtivostí a účastí zajímali o to, co se děje v oné části světa, s kterou jsme v tak četných stycích a z níž odvozujeme svůj původ. Občané spojených států chovají nejsrdečnější sympatie pro svobodu a štěstí svých bližních na druhé straně Atlantiku. Nikdy jsme se nezúčastnili válek evropských mocností, pokud se týkaly jejich vlastních zájmů - ani se to neslučuje s naší politikou. Jen tehdy, jsou-li naše práva napadena a vážně ohrožena, pociťujeme křivdu a připravujeme se k obraně. S událostmi na této polokouli jsme nutně spojeni daleko bezprostředněji, a to z důvodů, jež musí být zřejmé všem rozumným a nestranným pozorovatelům. Politická soustava spojeneckých mocností se v tomto směru podstatně liší od politické soustavy v Americe. Tato odlišnost spočívá v rozdílů, který je mezi příslušnými vládami; a obraně naší vlády vlastní, jíž bylo dosaženo ztrátou tolika krve a statků, která vyspěla moudrostí svých nejosvícenějších občanů a pod níž jsme se vždy těšili bezpříkladné spokojenosti, je celý národ oddán. Zavazují nás tudíž, naše upřímnost a přátelské vztahy mezi Spojenými státy a oněmi mocnostmi, k prohlášení, že bychom pokládali jakýkoliv pokus z jejich strany rozšířit svou vládní soustavu na kteroukoliv část této polokoule za ohrožení našeho míru a bezpečnosti. Stávajícím osadám či državám kterékoliv evropské mocnosti jsme nebránili a bránit nebudeme. Pokud však jde o Vlády, které se prohlásily a udržely samostatnými a které jsme po zralé úvaze a na základě spravedlivých zásad uznali, tu bychom nemohli pohlížet na jakýkoliv zákrok kterékoliv evropské mocnosti utlačit je či jiným způsobem kontrolovat jejich osud  jinak, než jako projev nepřátelského postoje vůči Spojeným státům. Ve válce mezi těmito novými Vládami a Španělskem jsme v době jejich uznání vyslovili svou neutralitu; v ní jsme vytrvali a setrváme i napříště, dokud nedojde ke změně, která by si podle úsudku příslušných činitelů naší Vlády vyžádala odpovídající změnu ze strany Spojených států, nezbytnou pro jejich bezpečnost.

Poslední události ve Španělsku a Portugalsku ukázaly, že poměry v Evropě jsou stále neurovnané. O této důležité skutečnosti nelze uvést pádnějšího důkazu než je fakt, že spojenecké mocnosti, opírající se o zásadu jim vyhovující, uznaly za vhodné násilně zasáhnout do vnitřních záležitostí Španělska. Jak daleko smí takový zásah na základě uvedené zásady jít, je otázka, na níž mají zájem všechny nezávislé mocnosti s odlišnou vládní soustavou i ty nejvzdálenější a jistě žádná tolik jako Spojené státy. Nicméně naše politika vůči Evropě, kterou jsme zaujali ihned na počátku válek, již tak dlouho zmítajících se onou částí světa, zůstává nezměněna, to jest nevměšovat se do vnitřních záležitostí žádné ze soupeřících mocností; uznávat vládu de facto za jedině pro nás právoplatnou; pěstovat s ní přátelské styky a tyto styky udržovat upřímnou, pevnou a mužnou politikou, hotovi uznat za všech okolností oprávněné nároky každé mocnosti, od žádné z nich však netrpět křivd. Pokud však se týká těchto pevnin, okolnosti jsou na výsost a podstatně odlišné. Je nemožné, aby spojenecké mocnosti rozšířily svůj politický systém na kteroukoliv část americké pevniny, aniž by tím neohrozily náš mír a naše štěstí, ani nemůže nikdo věřit, že by jej naši jižní bratři, kdyby jim bylo ponecháno na vůli, přijali dobrovolně. Je proto rovněž nemožné, abychom k takovým zákrokům v jakékoliv formě přihlíželi lhostejně. Uvážíme-li poměrnou sílu a prostředky Španělska a těchto nových vlád a vzdálenost, jež je dělí, musí být zřejmé, že si je Španělsko nikdy nemůže podmanit. Pravým základem politiky Spojených států i nadále zůstává snaha ponechat strany samy sobě, v naději, že i ostatní mocnosti se zachovají stejně.

Jaromír Matoušek, Spojené státy americké, Praha 1948, s. 491-494. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám kapitalismu I, Olomouc 1989.