Džaváharlál Néhrú: Podmaněná Indie, Rámmohan Ráj a Veliké povstání r. 1857

Zkoumáme-li dějiny britské vlády v Indii, narážíme na každém kroku na jeden pozoruhodný protiklad. Britové ovládli Indii a stali se nejvýznamnější mocností světa proto, že byli hlasateli nové průmyslové civilizace založené na využití velkých strojů. Představovali novou dějinnou sílu, která si razila cestu, aby změnila svět, a stali se tak, aniž si toho byli vědomi, předchůdci a představiteli společenské přeměny a revoluce. Vědomě se však snažili zabraňovat všem změnám s výjimkou těch, které byly naprosto nezbytné, aby se upevnilo jejich postavení, a které jim napomáhaly vykořisťovat zemi a její lid. Jejich názory i cíle byly reakční, což bylo částečně ovlivněno prostředím, v němž vyrůstala společenská vrstva, jejíž příslušníci sem přicházeli, především však tím, že se úmyslně snažili zabránit všem změnám pokrokového charakteru, jež by mohly posílit indický národ, a tím nakonec britskou moc nad Indií oslabit. Veškerým jejich myšlením i politikou proniká strach před lidem, s nímž se nechtěli a ani nemohli sžít, takže byli přímo předurčeni k tomu, aby zůstali isolovanou, cizí vládnoucí skupinou, jež je obklopena od nich naprosto odlišnými a nepřátelsky naladěnými lidmi. Změny, a to i změny pokrokové, se sice uskutečnily, došlo k nim však v přímém rozporu s britskou politikou, i když byly podníceny právě vlivem nového Západu, který prostřednictvím Britů pronikl do Indie.

Jednnotliví Angličané – pedagogové, orientalisté, novináři, misionáři i jiní, měli významnou úlohu v přenášení západní kultury do Indie a pro toto své úsilí se často dostávalo i do rozporů se svou vlastní vládou. Tato vláda se obávala následků rozšíření moderního vzdělání a kladla mu mnohé překážky. Bylo to zásluhou průkopnického úsilí schopných a upřímných Angličanů, kteří kolem sebe shromáždili skupiny nadšených indických studentů, že anglické myšlení, literatura a politická tradice pronikly do Indie.

[…]

Rámmohan Ráj

[…]

Bengálsko se ještě mnohem dříve než ostatní významné části Indie stalo svědkem a na své kůži zakusilo všechny tyto agrární, technické, výchovné a duchovní přeměny, neboť mělo za sebou plné půlstoletí anglické vlády již před tím, než se tato vláda rozšířila do dalších oblastí. […] V době před ustavením anglické vlády bylo Bengálsko odlehlou provincií mughalské říše, sice důležitou, přesto však dosti odříznutou od jejího centra. V období raného středověku kvetly zde mezi hinduisty mnohé úpadkové formy kultu, tantrické filosofie a okultních praktik. Později se objevilo mnoho hinduistických reformních hnutí, jež měla vliv na společenské zvyklosti a zákony a dokonce poněkud změnila i jinde tak hluboce vžité právo dědické. Veliký učene Čáitanja, muž hluboce a vášnivě věřící, založil zvláštní formu višnuismu, jež spočívala na víře a měla silný vliv na bengálský lid. U Bengálců se tak vyvinula podivná směs značných intelektuálních vědomostí a právě tak silného emocionalismu. V druhé polovině devatenáctého století byl v Bengálsku představitelem této tradice láskyplné víry a služby lidstvu ještě další pozoruhodný muž svatého charakteru Rámakrišna Paramahansa. Na jeho počest byl založen řád, který se zasvětil ideálu služby a který dosáhl vrcholu v poskytování úlevy lidem a v dobročinné práci. Podobně jako kdysi františkáni jsou i členové Rámakrišnovy misie naplněni ideálem trpělivé, láskyplné služby lidu, jako kvakeři tiše a skromně působí ve svých nemocnicích a výchovných ústavech a účinně pomáhají všude, kde je bída a neštěstí – po celé Indii a dokonce i za hranicemi.

Rámakrišna představoval starou indickou tradici. Před ním, v osmnáctém století, objevila se v Bengálsku jiná vynikající osobnost, rádža Rámmohan Ráj, člověk nového typu, jenž v sobě spojoval jak starou, tak novou učenost. Byl hluboce obeznámen s indickým způsobem myšlení a s indickou filozofií a proslul jako velký znalec sanskrtu, perštiny i arabštiny. Vyrostl pod silným vlivem smíšené hinduisticko-muslimské kultury, která tehdy převládala mezi vzdělanými kruhy indické společnosti. Příchod Britů do Indie a jejich převaha v mnoha směrech přinutily jeho zvídavou a odvážnou mysl pátrat, v čem jsou kořeny jejich kultury. Naučil se anglicky, ale to mu nestačilo, naučil se i řecky, latinsky a hebrejsky, aby mohl odhalit prameny západního náboženství a kultury. Vábila jej rovněž věda a technické vymoženosti západní civilizace, ačkoli převraty v technice nebyly tenkrát ještě tak nápadné jako v pozdější době. Rámmohan Ráj, který měl sklony k filozofii a k vědám, musel se nevyhnutelně obrátit k starší literatuře. Orientalista Monier-Williams, když podával jeho charakteristiku, o něm řekl, že byl „snad prvním opravdu svědomitým badatelem ve vědním oboru srovnávacího náboženství, jakého kdy svět zrodil“. Nadto zároveň horlivě usiloval o modernizaci výchovy a snažil se ji vyrvat z drápů staré scholastiky. Dokonce již v tomto raném období se zastával vědeckých metod a psal o tom generálnímu guvernérovi. Přitom kladl důraz na nutnost výchovy v oboru „matematiky, přírodní filozofie, chemie, anatomie a dalších užitých věd“.

Byl více než učencem a badatelem; byl především reformátorem. Přesto, že byl zpočátku ovlivněn islámem a později do jisté míry křesťanstvím, zůstal věren zásadám své vlastní víry. Na druhé straně se však pokoušel tuto víru reformovat a očistit ji od zneužívání a od škodlivých praktik, které se v ní rozbujely. Zásluhou jeho agitace za zrušení „satí“ bristká vláda tyto obřady zakázala. „Satí“, čili upálení vdovy na pohřební hranici jejího manžela, nebylo nikdy příliš rozšířeno. Tu a tam se však neustále vyskytovalo, a to hlavně u vyšších společenských vrstev. S velkou pravděpodobností byl původně tento obyčej zavlečen do Indie skythskými Tatary, u jejichž vasalů a leníků vládl obyčej zabíjet se po smrti jejich pána. V staré sanskrtské literatuře je obřad „satí“ odsuzován. O jeho vymýcení horlivě usiloval i Akbar a rovněž Maráthové byli proti němu.

Rámmohan Ráj byl jedním ze zakladatelů indického tisku. Od roku 1780 počali Angličané v Indii vydávat řadu novin. Ty byly obyčejně zaměřeny velmi kriticky proti vládě, což vedlo ke konfliktu a k zavedení přímé cenzury. Mezi prvními zastánci svobody tisku v Indii byli Angličané a jeden z nich jménem James Silk Buckingham, na nějž vzpomínáme dodnes, byl pro tuto svou činnost vypovězen ze země.

[…]

Rámmohan Ráj měl zásluhy na vydávání několika listů. Vydával dvojjazyčný bengálsko-anglický časopis a později, protože se snažil rozšířit své myšlenky po celé zemi, začal vydávat týdeník v perštině, která byla v tehdejší době uznávána za jazyk vzdělaných vrstev obyvatelstva v celé Indii.

[…]

Novinářská činnost Rámmohana Ráje byla úzce spjata s jeho činností reformátorskou. Jeho souhrnné a universalistické názory byly zavrhovány orthodoxními sektami, jež mimo to také odmítaly mnohé z reforem, jež hájil. Měl však i oddané stoupence, mezi nimi hlavně rodinu Thákurovu, která později měla vynikající úlohu při obrození Bengálska. Rámmohan odešel jako vyslanec dillijského panovníka do Anglie, kde zemřel v Bristolu na počátku třicátých let devatenáctého století.

[…]

Veliké povstání roku 1857

[…]

V květnu roku 1857 se vzbouřila indická armáda v Mérathu. Povstání bylo v tajnosti a celkem dobře zorganizováno, předčasný výbuch však do značné míry zvrátil plány jeho vůdců. Bylo to něco daleko většího než obyčejná vojenská vzpoura. Povstání se velice rychle rozšířilo a nabylo charakteru lidové vzpoury a války za indickou nezávislost. Všeobecně lid povstal na území kolem Dillí, v Spojených provinciích (jak jsou nyní nazývány), v části střední Indie a v Biháru. V podstatě to byl odboj feudálů vedený feudálními vůdci a jejich přívrženci a podporovaný velmi rozšířenou proticizineckou náladou lidu. Je logické, že všichni vzhlíželi k troskám mughalské dynastie, která stále ještě sídlila ve svém paláci v Dillí, ale která byla již slabá, stará a bezmocná. Vzpoury se plně zúčastnili jak hinduisté, tak muslimové.

Toto povstání přivedlo britskou vládu do neobyčejně tísnivého postavení a potlačeno bylo nakonec jen s pomocí Indů samých. Vyneslo na povrch celou vrozenou slabost starého zřízení, které se vzchopilo k poslednímu zoufalému pokusu setřást cizí nadvládu. Feudální vůdcové měli sympatie lidu v celých rozsáhlých oblastech, sami však byli neschopní, desorganizovaní a bez konstruktivních ideálů či společných zájmů. Svou úlohu v dějinách už dohráli a v budoucnosti pro ně nebylo místa.

[…]

Britům, kteří zahynuli za povstání, byly v Kánpuru i na jiných místech postaveny pomníky. Není však jediný pomník padlým Indům. Indové, kteří se vzbouřili, někdy se chovali krutě a barbarsky; byli bez dostatečné organizace, zdeptáni a často rozlíceni zprávami o britských výstřelcích. Byla však i druhá stránka tohoto obrazu, která se vtiskla do duše Indie, a vzpomínka na ni se houževnatě udržuje zvláště ve městech a na vesnicích mé vlastní provincie. Chtěl bych na to vše zapomenout, neboť je to děsný a strašný obraz, který ukazuje člověka v jeho nejhorší podobě a co do stupně hrůzy připomíná barbarství nacismu a moderní války. Zapomenout na tento obraz či vzpomínat na něj jen objektivně a neosobně bude možno jen tehdy, až se stane opravdovou minulostí, která nebude mít s přítomností nic společného. Dokud však nebudou přervána pouta pojící nás s touto minulostí, dokud nám ji bude stále něco připomínat, dokud bude žít a projevovat se duch oněch událostí, dotud tato vzpomínka nevymizí a bude ovlivňovat náš lid. Snahy vyhladit z paměti tento obraz jej nezničí, nýbrž ještě hlouběji vtisknou do myslí. Jen normální přístup k němu je s to oslabit jeho sílu.

O povstání a o jeho potlačení bylo již napsáno mnoho historických děl a jeho dějiny se v nich často překrucovaly a falšovaly. Co si o tom myslí sami Indové, to se zřídka kdy najde cestu na stránky tisku.

[…]

V mém vlastním rodném městě a kraji Iláhábád a v jeho sousedství pořádal generál Neill své „krvavé soudy“. „Vojáci právě tak jako civilisté konali krvavé soudy nebo zabíjeli domorodce přímo bez jakéhokoli vyšetřování a bez ohledu na stáří či pohlaví. V archivech našeho britského parlamentu, v listinách, které posílal domů generální guvernér ve své funkci v Radě, stojí, že „smrti jsou zasvěceni starci a děti zrovna tak jako přímí účastníci povstání“. Nebyli však věšeni po předchozí úvaze, nýbrž upalováni za živa ve svých vesnicích, snad sem a tam také náhodně zastřeleni“. […] „Dobrovolné popravčí čety přepadaly kraje a amatérských katů při této příležitosti nikdy nechybělo. Jistý gentleman se chvástal, jaký počet lidí vyřídil naprosto odborným způsobem tím, že použil mangovníků jako šibenic a slonů místo popravčího lešení. Přitom, když byly oběti této divošské spravedlnosti věšeny, byly jen tak pro povyražení svázány do kozelců.“ A tak tomu bylo v Kánpuru a Lakhnaú a všude jinde.

Je odporné, musí-li se člověk vracet k této dávno minulé historii, avšak onen duch, který tyto události vyvolal, jejich koncem nevymizel. Žije dále a kdykoli nastane krize nebo selžou nervy, dá o sobě vědět. Svět ví o Amritsaru a zahradách „Džalijánválá Bágh“, neví však mnoho o tom, co se dělo ode dnů povstání, o tom, co se dělo dokonce ještě v posledních letech, ba přímo v naší době, a co roztrpčilo dnešní generaci. Imperialismus a vláda jednoho národa nad druhým jsou špatné a právě tak špatný je rasismus. Avšak imperialismus spojený s rasismem může vést pouze k hrůzovládě a nakonec k mravnímu úpadku všech zúčastněných stran. Budoucí historikové Anglie budou muset posoudit, do jaké míry byl odklon Anglie od její hrdé důstojnosti způsoben jejím imperialismem a rasismem, které zkorumpovaly její veřejný život a daly jí zapomenout na poučení z jejích vlastních dějin a literatury.

[…]

My v Indii jsme poznali rasismus ve všech jeho podobách již od prvopočátků britské vlády. Veškerá ideologie této vlády byla ideologií herrenvolku, panské rady, a i celá struktura vlády byla na ní založena. Vždyť idea panské rasy je imperialimu vlastní. Nikdo se to ani nesnažil zastírat; představitelé moci to jasně a nedvojsmyslně prohlašovali. Praxe však předčila slova. Generace za generací, rok za rokem Indie jako národ a Indové jako jednotlivci byli vystaveni urážkám, ponižování a pohrdavému zacházení. Angličané byli pro nás, jak nám bylo vysvětlováno, vládnoucím národem, kterému sám Bůh dal právo, aby nám vládl a držel nás v područí. Když jsme protestovali, připomínali nám „tygří vlastnosti vládnoucího národa“. Jako Ind se o tom všem stydím psát, neboť taková vzpomínka bolí, a co bolí ještě více, je to, že jsme se tak dlouho s tímto ponižováním smiřovali. Dal bych přednost raději každému odporu, ať by jeho následky byly jakékoli, než aby náš lid snášel takové zacházení. Bylo by dobře, kdyby si toho jak Indové, tak Angličané byli vědomi, neboť je to psychologické pozadí spojení Anglie s Indií; s psychologií je nutno počítat a národy mívají dlouho paměť.

Jeden velmi typický výrok nám umožní učinit si představu, jak většina Angličanů v Indii cítila a jednala. V době projednávání návrhu Ilbertova zákona v roce 1883 prohlásil Seton Kerr, který byl ministrem zahraničí v indické vládě, že tento návrh hrubě urazil „všem tak drahé přesvědčení, které sdílel každý Angličan v Indii, od nejvyššího k nejnižšímu, od pomocníka plántážníkova v jeho skromném obydlí a redaktora na výsluní v hlavním městě presidencie k hlavnímu komisaři významné provincie a místokráli na jeho trůně – přesvědčení každého člověka, že je příslušníkem národa, jejž Bůh předurčil, aby vládl a podmaňoval“.

Džaváharlál Néhrú, Objevení Indie, Praha 1957 (Z angl. orig. Discovery of India přel. Jiří Trojan, František Kejdana ... [a j.] , verše v překladu Václava Svěráka), s. 287-291, 298-301.