Je snad naše doba takovým prvorozencem? Vskutku, síla jejího historického smyslu je tak veliká a projevuje se tak univerzálním a neomezeným způsobem, že přinejmenším v tom budou příští věky velebit její prvorozenství – pokud totiž vůbec nějaké příští věky ve smyslu kultury budou. Právě to však zůstává velmi nejisté. Hrdost moderního člověka provází ironie vůči sobě samému, vědomí, že musí žít v historizující a takřka večerní náladě, strach, že z nadějí a sil jeho mládí se v budoucnosti nemůže již pranic zachránit. Tu a tam se zachází ještě dál, až k cynismu, a chod dějin, ba veškerý vývoj světa se docela nepokrytě ospravedlňuje potřebami a užitkem moderního člověka podle cynického kánonu: muselo se stát právě to, co se právě nyní děje, člověk se musel stát takovým, jakými nyní lidé jsou – tomuto „musí“ se nikdo nesmí vzpírat. K blaženství takovéhoto cynismu se uteče ten, kdo nedokáže vydržet jeden ze svých nejkrásnějších vynálezů, pěkně zaoblený, plný výraz onoho cynismu: nazývá době zcela podřízený a naprosto bezmyšlenkovitý způsob života „plným podílem osobnosti na světovém procesu“.
Osobnost a světový proces! Světový proces a osobnost pozemské blechy! Kéž by člověk nemusel věčně slýchat onu nadsázku všech nadsázek, slovo: svět, svět, svět, tam, kde by měl přece každý, kdo mluví poctivě, mluvit jen o člověku, člověku, člověku! Dědici Řeků a Římanů? Křesťanství? To všechno se oněm cynikům nezdá ničím; zato dědici světového procesu! Vrchol a cíl světového procesu! Smysl a rozřešení všech hádanek dění vůbec, smysl a rozřešení, vyjádřené v moderním člověku, nejzralejším to plodu na stromě poznání! – tomu říkám překypující pocit vznešenosti; podle tohoto znamení lze poznat provorozence všech dob, i ty, kteří se narodili docela před nedávnem. Tak daleko dosud nikdy zkoumání dějin nezalétlo, dokonce ani ve snu ne; neboť nyní jsou dějiny lidstva jenom pokračováním dějin zvířat a rostlin; ba i v nejskrytějších hlubinách moře najde historický univerzalista ještě stopy sebe sama: jako žijící sliz; nad ohromnou cestou, kterou člověk již prošel, žasne jako nad divem, jeho zrak jímá závrať nad zázrakem ještě úžasnějším, nad samotným moderním člověkem, který tuto cestu dovede přehlédnout. Stojí vysoko a hrdě na pyramidě světového procesu; tím, že na její vrchol položil svorník svého poznání, jako by volal na vůkolní naslouchající přírodu: „jsem u cíle, jsem cílem, jsem dovršením přírody“.
Přehrdý Evropane 19. století, ty šílíš! Tvé vědění nezavršuje přírodu, nýbrž jen zabíjí tvou vlastní přirozenost. Jen zkus jednou měřit výši toho, co víš, hloubkou toho, co můžeš. Jistě, šplháš po slunných paprscích vědění vzhůru k nebesům, ale také dolů k chaosu. Šplhat se takto po svém vědění vzhůru znamená pro tebe zkázu; pevná půda se ti ztrácí v nejistotách; tvůj život je již bez opory, zbývají jenom pavoučí vlákna, která každý nový hmat tvého poznání trhá.
Friedrich Nietzsche, Nečasové úvahy, Praha 1992, s. 144-146.