Romain de Sèze: obhajoba Ludvíka XVI.  (26. 12. 1792)

[…] Mluvím o odsouzení, ale povšimněte si přece, že zbavíte –li Ludvíka královské nedotknutelnosti, budete mu dlužni aspoň občanská práva, neboť nemůžete učinit, aby Ludvík přestal být králem, prohlašujete-li, že ho chcete soudit, a aby nestal se znova králem ve chvíli rozsudku, jejž chcete vydat. Nuže, chcete-li soudit Ludvíka jako občana, otáži se vás, kde jsou ochranné formy, jejichž každý občan má nepromlčitelné právo požadovat. Otáži se vás, kde je rozdělení způsobilosti,bez něhož nemůže být ústavy ani svobody? Otáži se vás, kde jsou ti obžalovací a soudící porotci, ten druh záruk, jež zákon poskytuje občanům, že jejich nevina bud prokázána? Otáži se vás, kde je ta možnost zamítací, tak nutná,kterou zákon stanovil, aby čelil nenávistem nebo vášním? Otáži se vás, kde je ten hlasovací poměr, jejž stanovil tak moudře, aby ztížil odsouzení nebo je zmírnil? Otáži se vás, kde je to tajné skrutinium, které vybízí soudce, aby šel do sebe, dříve než se vysloví, a které, abych tak řekl, vkládá do jedné urny i jeho mínění i svědectví jeho svědomí? Zkrátka otáži se vás, kde jsou všechna ta pobožná a opatrná opatření, která zákon učinil, aby občan i vinný nebyl nikdy potrestán jinak než zákonem? Občané, promluvím k vám zde s upřímností svobodného muže; hledám mezi vámi soudce a nalézám toliko žalobce. Chcete rozhodnout o osudu Ludvíkově, a sami ho obviňujete! Chcete rozhodnout o osudu Ludvíkově a již jste vyslovili své přání! Chcete rozhodnout o osudu Ludvíkově a vaše mínění probíhá již celou Evropou! Ludvík bude tedy jediný Francouz, pro kterého nebude zákona ani formy. Nebude mít ani občanských práv, ani královských výsad. Nebude mu přiznáno ani jeho bývalé postavení, ani postavení nové. Jaký to podivný a nepochopitelný úděl.

[…] Francouzové, Revoluce, která vás obrozuje, posílila ve vás veliké ctnosti: ale mějte obavu, aby neoslabila ve vašich duších citu lidskosti, bez něhož jsou nutně slepé […] Vyslechněte předem dějiny, které budou soudit pověst: Ludvík vstoupil na trůn ve dvaceti letech, na trůně dal příklad dobrých mravů, neměl na něm žádné zločinné slabosti ani porušující vášně, byl hospodárný, spravedlivý, přísný jevil se tu vždy vytrvalým přítelem lidu. Lid si přál odstranění nějaké nepohodlné daně, která jej tížila, zrušil ji. Lid si přál zrušení poddanství, zrušil je nejprve na svých panstvích. Lid žádal reformy v trestním zákonodárství, aby zmírněn byl osud obžalovaných, provedl tyto reformy. Lid chtěl, aby nesčetní Francouzové, kteří drsností našich zvyků byli až dosud zbaveni práv, náležejících občanům, dostali tato práva nebo jich opět nabyli, poskytl jim je svými zákony. Lid chtěl svobodu,dal mu ji. Předcházel jej dokonce v těchto obětech, a přece jménem tohoto lidu je dnes žádáno […] Občané, nedokončím… Zastavuji se před dějinami; pamatujte, že budou soudit váš soud a že jejich soud bude soudem věků.

Stanislav Kostka Neumann, Francouzská revoluce. II. díl, Praha 1955, s. 228-230. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám kapitalismu I, Olomouc 1989.