Vím, že vám v hlavách stále leží otázky jako tyto: říkáte si „Volební právo pro ženy jistě přijde, emancipace lidstva je evoluční proces, a proč tedy některé ženy, místo aby důvěřovaly evoluci, místo toho, aby vychovávaly masy lidí svých zemí, místo vzdělávání vlastního pohlaví, aby byly připraveny k občanství, jak to, že tyto militantní ženy používají násilí a vnáší neklid do obchodních záležitostí země a jsou tak nepřiměřeně netrpělivé, aby dosáhly svého cíle?...“
Během osmdesátých let ženy podobně jako muži žádaly volební právo. K podpoře volebního práva pro ženy se vyzývalo ve větší míře a mnohem častěji než pro jakoukoliv jinou reformu. Na schůzích velkých korporací, v radách velkých i menších měst byly přijímány rezoluce, které žádaly hlas pro ženy. Za ženské volební právo bylo pořádáno více meetingů a větších než za volební právo mužů, a přece ho ženy nedostaly. Muži dostali hlasovací právo proto, že byli a byli by násilní. Ženy ho nedostaly, protože byly konstituční a poslušné zákona. Proč, není to každému jasné, že lidé, kteří jsou pokojní tam, kde jde o nespravedlivou vládu, budou stále pokojní? Proč by se měl někdo kvůli nim znepokojovat? Sama se cítím trochu vinna, že během všech těch roků, v každém případě od začátku osmdesátých let, kdy jsem se přidala k hnutí za všeobecné volební právo, jsem se politicky nepoučila.
Věřila jsem, stejně jako mnoho žen v Anglii dosud věří, že ženy mohou dosáhnout svého nějakým záhadným způsobem, ale čistě mírovými metodami. Tak jsme si zvykly, my ženy, přijímat jedno měřítko pro muže a jiné měřítko pro ženy, že jsme dokonce tuto různost měřítek připsaly k příkořím našeho politického systému.
Když jsme dostaly lepší příležitost ke vzdělání, když jsme se poučily v politice, když jsme se v politickém životě dostaly tak blízko k „vyšší“ bytosti a viděly jsme, že vůbec není taková studnice moudrosti, jak si myslí, že má své lidské slabosti, jako my máme, ženy 20. století si začaly říkat: „Protože naše metody neuspěly a metody mužů ano, nenastala doba, abychom je v politice napodobily?...“
Souhlasím s tím, že je dávno pryč doba, kdy se ženy musely bouřit, aby si ve Velké Británii udržely svůj respekt. Ženy, které vedou tuto válku, jsou ženy, které by bojovaly, byť by to bylo jen pro myšlenku svobody – byť by to bylo jen proto, že se mají stát svobodnými občankami svobodné země – já bych pro tuto myšlenku bojovala i samotná. Ale kromě této lásky ke svobodě, máme nezpochybnitelné důvody ke stížnostem...
Ve Velké Británii jsme se pokusily přesvědčit, pokusily jsme se ukázat (tím, že jsme se dostaly do politických seskupení, kde nás nechali pracovat na tom, na co neměli sami tolik času), že jsme schopní lidé. Dělaly jsme to v naději, že je musíme přesvědčit a ujistit je, že děláme správnou a čistou věc. Ale ze vší naší práce jsme si odnesly jen bolest a nyní bojujeme za naše práva a během procesu se stáváme silnějšími a lepšími ženami. Stáváme se způsobilejšími používat naše práva, protože je pro nás tak těžké, abychom jich dosáhly.
Jane Marcus (ed.), Suffrage and the Pankhursts, New-York 1987, s. 153-156. In: Dennis SHERMAN a kol., Western Civilization. Sources, Images, and Interpretations, vol. II, since 1660, New York 1983, s. 200-201.