[...] dojmy z dětství mají často mnohem více co dělat s charakterem a jednáním v budoucnosti než dědictví nebo výchova. […] můj vývoj v stoupenkyni bojovnosti byl spíše sympatický proces. Osobně jsem netrpěla depresemi, hořkostí a úzkostí, které přivádějí tolik mužů a žen k tomu, aby si uvědomili sociální nespravedlnost. Moje dětství bylo chráněno láskou a pohodlným domovem. Přesto, když jsem byla ještě dítě, jsem začala instinktivně cítit, že tady něco chybí, dokonce v mém vlastním domě, nějaká falešná koncepce v rodinných vztazích, nějaký nesplněný ideál.
Tento vágní pocit přerostl v přesvědčení v době, kdy jsme byli s bratry posláni do školy. Vzdělání anglického chlapce bylo - tehdy jako nyní - považováno za mnohem vážnější záležitost než vzdělání sestry anglického chlapce. Mí rodiče, zvláště můj otec, diskutovali o otázce vzdělání mých bratrů jako o záležitosti skutečného významu. O mém vzdělání a o vzdělání mých sester se sotva zmínili. Samozřejmě, že jsme chodily do pečlivě vybrané dívčí školy, ale kromě skutečnosti, že ředitelkou byla šlechtična a že všechny žákyně byly dívky z mé třídy, se nikdo o nic nezajímal. Výchova dívek v té době měla za svůj hlavní cíl umění „udělat dům přitažlivým“ – rozumělo se často se stěhujícím mužským příbuzným. Byla jsem zmatená z toho, proč jsem měla takovou podivnou povinnost udělat svým bratrům domov. Velice dobře jsme si rozuměli, ale nikdy jim nikdo nezadával jako povinnost, aby udělali přitažlivým domov pro mě. Proč ne? Zdálo se, že nikdo neví.
Odpověď na tyto neřešitelné otázky přišla náhle jednou v noci, když jsem ležela ve své malé posteli a čekala jsem, až usnu. Můj otec a matka měli ve zvyku obcházet naše ložnice každou noc, než šli sami spát. Když vstoupili do mého pokoje tu noc, byla jsem ještě vzhůru, ale z nějakého důvodu jsem se rozhodla předstírat spánek. Otec se ke mně sklonil a zhasl plamen lampy svou velkou rukou. Nevím, jaká myšlenka mu vytanula na mysli, když se ke mně sklonil, ale slyšela jsem ho, jak říká, trochu smutně: Jaká škoda, že se nenarodila jako chlapec.
Mou první okamžitou reakcí bylo vstát a protestovat, že nechci být chlapcem, ale stále jsem ležela a slyšela kroky mých rodičů, jak míří k další dětské posteli. O poznámce otce jsem přemýšlela ještě několik dalších dní, ale myslím, že jsem nikdy nedospěla k tomu, že bych litovala svého pohlaví. Avšak, měla jsem jasno v tom, že muži považují sebe za nadřazené nad ženami a že ženy je utvrzovaly v této víře.
Bylo těžké sloučit tento stav věcí s faktem, že oba mí rodičové byli přívrženci rovného volebního práva. Byla jsem velmi mladá, když byl v roce 1866 odsouhlasen Reform Act, ale velice dobře si vzpomínám na nepokoje, které byly vyvolány určitými doprovodnými okolnostmi. Tento Reform Act, známý jako Household Franchise Bill, znamenal první lidové rozšíření voleb v Anglii od roku 1832. Za těchto podmínek vlastníci domů, kteří platili minimálně 10 liber ročně nájem, dostali právo volit do Parlamentu. Když se o tom ještě pořád diskutovalo v Dolní sněmovně, J. S. Mill přidal dodatek k zákonu, který dával právo ženským vlastníkům, stejně jako mužským. Dodatek neprošel, ale v zákoně to znamenalo záměnu slova „man“ místo obvyklého „male person“. Teď, když bylo vydáno jiné nařízení parlamentu, bylo rozhodnuto, že slovo „man“ vždy zahrnuje „woman“, leda že by bylo poukázáno jinak. Například v jistých nařízeních, týkajících se poplatků, mužské jméno a zájmeno byly používány v celém textu, ale mysleli se i ženy, které platí, stejně jako muži. Takže když se stal zákonem Reform Bill se slovem „man“, hodně žen věřilo, že volební právo jim už bylo uděleno. Na to následovala spousta diskusí, a záležitost byla konečně kontrolována velkým množstvím žen, které hledaly svá jména v registrech voličů. V městě, kde bydlím, Manchester, se 8 942 žen, z celkového množství 4215 možných voliček, domáhalo svých hlasů a jejich žádost byla na soudech obhajována eminentními soudci, včetně mého budoucího manžela, Dr. Panichursta. Samozřejmě že požadavek žen byl představen na soudech nepříznivě, ale agitace vyústila ve zpevnění hnutí za ženské volební právo v celé zemi.
Byla jsem příliš mladá, abych rozuměla opravdové povaze věci, ale sdílela jsem obecné nadšení. Svému otci jsem předčítala nahlas z novin a získala jsem tak žhavý zájem o politiku. Reform Bill se zapsal do mé mladé paměti jako něco, co přispěje nejzázračněji k dobru země. První volby poté, co se návrh stal zákonem, se staly pamětihodnou událostí. Zvlášť pamětihodnou pro mě, protože byla první, které jsem se kdy účastnila. Se sestrou jsme dostaly nové zimní sukně, zelené, které se sobě podobaly, podle zvyku vlastního briským rodinám. Každá dívka v těch dnech nosila červenou flanelovou spodničku, a když jsme si poprvé oblékly naše nové sukně, byla jsem překvapena faktem, že nosíme červenou a zelenou – barvy Liberální strany. Protože náš otec byl liberál, samozřejmě že liberální strana měla vyhrát volby, a mě napadl perfektní plán, jak tomu pomůžeme. Se sestrou , která cupitala za mnou, jsme šly dobrou míli k nejbližšímu volebnímu místu. Bylo to v poněkud neklidném dělnickém obvodě, ale to jsme si neuvědomily. Když jsme tam přišly, obě dvě, my děti, jsme zvedly naše zelené sukně, abychom ukázaly šarlatové spodničky a překypujíce důležitostí jsme chodily sem a tam před shromážděným davem a podporovaly liberální hlasy. [...]
Bylo mi čtrnáct, když jsem šla na svůj první meeting. Vrátila jsem se jednou ze školy a potkala jsem matku, jak se právě vypravuje na meeting, a prosila jsem ji, aby mě nechala jít s ní. Souhlasila, já pohodila své knížky a utíkala jsem v matčiných stopách. Proslovy mě zajímaly a nadchly, zvláště proslov velké Miss Lydia Becker, která byla Susan B. Anthony anglického hnutí, nádherný charakter a opravdu dobrý řečník. Byla sekretářkou výboru z Manchesteru a já jsem ji znala a obdivovala jako editorku časopisu Women´s Suffrage, který odebírala každý týden moje matka. Z meetingu jsem odcházela jako uvědomělá a přesvědčená sufražetka.
Myslím, že jsem vždycky byla nevědomou sufražetkou. S mým temperamentem a okolím tomu sotva mohlo být jinak. [...]
Emmeline Pankhurst (1858-1928) stála za podpory svých sester Sylvie a Christabel v čele Women´s Suffrage Movement v Britániii pozdního 19. století. „Sufražetky“ využívaly konfrontační taktiku a opakovaně byly uvězňovány. V průběhu první světové války byla činnost hnutí pozastavena a roku 1918 se Británie stala první západní demokracií, která některým ženám přiřkla volební právo (omezujeními byl věk nad 30 a majetkový census). Emmeline Pankhurst ve svém úsilí pokračovala a dokonce se stala konzervativní kandidátkou do parlamentu.
Emmeline PANKHURST, My Own Story, New York 1971, s. 4-9. In: Internet Modern History Sourcebook, Paul Halsall, http://www.fordham.edu/halsall/mod/1914Pankhurst.html